Pro Tebe,lásko…

Když píši tyhle řádky,už zase na Tebe myslím..Vzpomínám neustále.Nikdy mi nezmizíš z paměti.Máš pro mě své kouzlo,tu jiskru v očích,kterou jsem tak ráda vídala…Ta jiskra,to něco,,co vyzařuješ..to mě hřálo vždycky ještě dlouho po tom,cos  odešel.Dávalo mi to sílu do všedních dní.Dělal jsi můj život krásnější.Díky Tobě jsem našla sama sebe.Už vím,co od života chci a za čím jít..jen k tomu teď najít zpět cestu..

Ty jsi mi ukázal,že láska je to nejmocnější kouzlo,které máme.Nikdy nevíme,kdy nás překvapí..A co všechno dokážeme,když ji máme.Dokáže nás povzbudit,povznést nás nad všední starosti,,dokáže nás obohatit,rozjasnit nám den.Ale někdy nás i rozpláče a Tys dokázal všechno.A já Ti za to děkuji.Nevím,co bude dál.Jen vím ,že Tě miluji.Miluji Tě k zbláznění.Celým svým srdcem.

Hledá se táta…

jednou sem tak z nestastne lasky narazila na tento blog… chci vam rict muj pribeh !!! Chodila jsem s užasným klukem měl krásně modré oči a užasné červené rty… krásně líbal. Když jsme spolu poprvé spali bylo nám víc jak 18let. A proto jsem ho tak moc milovala. Po pár týdnech jsem zjistila, že čekáme rodinu. Byl nadšený, miminko moc chtěl. po dlouhém chození po doktorech jsme zjistili že čekáme dvojčata .. otec dětí to velmi oslavoval a jel tedy za svojí rodinou do Brna to povědět. to ovšem zkončilo špatně.jeho otec i s mým v tu chvíli už manželem sedli do taxi a jeli za mnou domů… a už bohužel nedojeli sedli za volant s pirátem silnic který byl i v podnapilem stavu.. vybourali se a všichni na místě zemřeli:(. teď mam krásné dva chlapce se jmény po otci a děděčkovi jan a karel.hledám jim otce když budete chtit ozvete se!!! děkuji

Kapky vody

Polilo mě horko…Nebylo to horko, které by mi vadilo…Přivítala jsem ho…Pomohlo mi..Tohle teplo, které se vsakovalo do mého těla bylo jako příval energie, který jsem nutně, ale opravdu nutně potřebovala. Kapičky vody stékaly po mém těle a kutálely se dál po stěnách sprchy. Jenže se zastavením tekoucí vody se vrátil můj hněv a smutek. Chtěla bych být zase malá, rozbrečet se a utíkat k mamce do postele, tam se pořádně zachumlat a poslouchat mamku , jak říká, že všechno bude zase dobrý. Jenže já nemám ke komu utíkat..Ona tu najednou neni. Zmizela. Odešla..Jak mohla..? Kam mám teď s brekem utíkat? Co mám sakra dělat? Už nejsem ta malá holčička. Všichni si myslí, že jsem silná, že nepotřebuju útěchu..”Ona to zvládne, postarejte se o jejího mladšího brášku”….nebo taky “Očekávala to už dlouho, má to lehčí..”…Ale sakra nic není lehčí!….Co si ostatní myslí? Já nejsem dospělá a nechci být..Potřebuju pomoc…Potřebuju mámu, která by mě obejmela a řekla “Já ti pomůžu, neboj se holčičko..”
Je tak hrozné , ztratit někoho, koho milujete víc než vlastní život. Ráno se probudíme s pocitem , že je vše v pořádku…A usínáme s pocitem hrůzy a strachu..Strachu z toho , co nás čeká dál..Bohužel voda neodplaví minulost, přítomnost ani budouctnost. Minulost zůstane minulostí a já už jí nezměním. Přítomnost je zlá a krutá a ani kapičky vody mi nepomůžou zapomenout. Stačí jen doufat, že budoucnost bude lepší, i když rána na duši se nikdy nezahojí. Bude tam pořád..Zmenší se a bude to jen malá jizvička. Ale ta jizvička mi zůstane do konce života. Nezmizí, ani když se o to budu sebevíc snažit. A vlastně nechci aby mizela..Protože já nezapomenu……

Malinko zlomené srdce…

Ten den moc hezky nebylo…Už od rána lehce pršelo a celý den to nebralo konce…I když jsem chtěla jít večer na discotéku, mamina trvala na tom , že před tím s ní pojedu na návštěvu…Tak fain..Hlavně když mě pustí večer, řikala jsem si..
Jenže návštěva se trošku protáhla a já jsem měla co dělat abych stihla vlak..Přilítla jsem domu , rychle utíkala do vany, umyla si hlavu , vyfénovala a vyžehlila vlasy, namalovala se a běžela na vlak , který jsem stihla jen tak tak….Ve vlaku jsem našla holky a naše cesta do víru velkoměsta byla začata…Holky byly sice trošku do stylu barbí , který já teda moc nemusim , ale mám je ráda a slušelo jim to, takže jsem nic nenamítala…Lucka na sobě měla velmi krátké minišaty, které já bych si nikdy na sebe nedovolila vzít…Verča měla tílko , které mělo v zadu na zádech díru a výstřih tak veliký, že toho bylo docela dost vidět…A nakonec Barča, která jako jediná z holek byla sama sebou a moc jí to slušelo….
Když jsme vysoupili z vlaku , všimla jsem si , že vystoupil i ON….To bylo hodně nečekaný…Od tý doby co jsme si přestali psát a tak nějak vůbec spolu mluvit, jsem o něm skoro vůbec nevěděla a neslyšela…Nevím co se stalo, vypadalo to, že spolu začneme chodit, vážně jsme si moc rozuměli , ale on pak odjel na hory a od té doby, jako by se z těch hor vrátil uplně někdo jiný…Moje veliké přání bylo , aby jsme spolu aspoň tento večer prohodili pár slov…
Naše cesta k místu konání byla dlouhá , ale stála za to…Na místě už se stála obrovská fronta, kde naše místo bylo až někde ke konci…Ale šlo to celkem rychle a tak jsme během pár minut byli ve vnitř , kde se to už docela slušně rozjíždělo…Něvěřila bych, že se tu sejde tolik lidí a přece tu bylo narváno…Pár kluků mě pozvalo na drik ( většina nealko , ale i pár alkoholických bylo ) a já se začínala slušně bavit…Byl čas , zajít taky na taneční parket…Jenže ze svého tanečního místa jsem měla skvělí výhled na místo, kde tancoval i ON…A nebylo zrovna hezký koukat se na to , jak tam má každých 10 minut jinou slečnu…Přestávala jsem věřit tomu, že si tenhle večer řekneme ještě něco jiného , než obyčejné ahoj…Moje oči sice pořád pokukovali jeho směrem, ale docela se mi dařilo si tim nekazit náladu a pořádně si užívat…Nakonec začali hrát ploužák a jelikož jsem neměla skym tančit a všechny moje kamarádky si někoho našli, dřepla jsem si na židli a jen tak civěla do prázda….Najednou se vedle mě někdo postavil a řekl “neseď tu jak trubka a pojď si semnou zatancovat”…Bylo mi jasné, že to je on…Nikdo jiný by tohle říct nemohl….Aniž bych věděla co dělám, moje ruka se sama od sebe zvedla a on už si mě vedl na taneční parket…Nevím proč, ale třásla se mi kolena…Kolena se mi vlastně třásla pokaždé , když jsem byla s ním…
Jenže teď to vypadalo , že jsem další jeho slečna tohoto večera…Jedna z těch holek , co s nim tancovaly ještě před pár minutama…Ne , já taková nejsem..On mě zná..Známe se už dlouho..Známe se od školky…Naše tancování je jiné , než tancovaní s tamtima holkama…Naše tancování bylo známé a důvěrné…Každý pohyb, každý jeho dotek , pro mě byl jako sen…Jenže z každýho snu se musíme probudit a ani tenhle netrval věčně..A to probuzení jsem ukončila já…Písnička dohrála a my jsme si dopovídali…Ve snaze dostat ho ven jsem mu řekla “jdu chvilku na vzduch”…Ano…Moje očekávání bylo , že se sebere a půjde semnou…Ale jemu to očividně vůbec nedocházelo…Jen mi odvětil “jo, jo jasně, tak se pak ještě uvidíme”…Trošičku zaražená a zklamaná jsem tedy odkráčela ven…To se dalo čekat…Bylo by to příliš krásné , kdyby semnou šel ven..A tudíž to nemohla být ani pravda..Protože takovouhle smůlu , mám vždy jen já a nikdo jiný…
Pršelo…Kapičky deště mi stékaly po vlasech a po tváři…Steklo mi pár slz…Trápit se kvůlu klukovi, byl můj hlavní zákaz..A teď to dělám..No není to k smíchu?…Měla bych se smát…Ale nejde to…Bolí to..Hodně to bolí…No tak seber se! Nejsi malá holka..Nebudeš brečet kvůli klukovi..Ne..Ne kvůli němu…Moje poslední síly se sami sebraly a já měla odvahu na to, vrátit se zpátky na parket…Ano, byl tam…Ale ani se na mě nepodíval..Měl tam další “jeho” slečnu…Strašně mě to štvalo…Ty holky ho neznaji, nic o něm neví..Já vim o něm všechno…Vim kam chodí do školy, kde bydlí, kolik mu je…Pomáhala jsem mu s těma největšíma problémama a on dá i přesto všechno přednost jim…A tak to je, bylo a vždycky bude…A vím, že to není jen můj případ…Vím, že tohle prožívá hodně holek..A moje rada pro vás?…Je lepší najít si kluka o kterém toho mnoho nevíme….Protože potom ho můžeme hodně dlouho poznávat..:)

Věnováno Kubovi..Klukovi , o kterém je tato povídka a který mi jen trošičku nalomil mé srdce….

Nebe nebo babička?

Nebavilo mě poslouchat, jak je můj bratr jedinečný…Jak on je úžasný dítě, který je bez chybičky a já jsem ta černá ovce rodiny..To nechtěný dítě, na který jenom nebyly peníze, aby se mohl udělat potrat..On může všechno a já nic…Jediný kdo mě měl rád, byla moje babička, která bohužel předloni zemřela při autonehodě..Od té doby nemám vůbec nikoho…Říkáte si , že musím mít aspoň nějaké kamarády..A copak můžu? Můj “milovaný” braříček mě pomlouvá jak jen může..Ven nemůžu , to mám zase zakázáno od rodičů…Můj domov = vězení…Nemohu se dočkat dne, kdy by bude 18 a já budu mít svojí svobodu a nic víc…Jenže to jsou ještě celé dva roky..Do té doby snad zešílím..
Byl to den jako každý jiný…Ráno do školy a pak zase hned domů..Teda měla jsem jít hned domu , jak mi můj tatík nařídil…Jenže mě cosi zdrželo…Vlastně, kdosi mě zdržel..
Měla sem takové zpoždění a tak moc jsem pospíchala, až se mi vysypala celá taška..No super…Knihy se mi rozsypaly a já je dávala zpět do tašky..A najednou mi někdo začal pomáhat..Hlava se sama proti mé vůli zvedla a já viděla mě velmi povědomou tvář…Zvedla jsem se…”Díky” vykoktala jsem…”Neni za co..Rád pomáhám dívkám v nesnázích”..Krásně se usmál…Nevím proč, ale něco mě k němu táhlo..Můj mozek vykřikoval, že ho znám celý život..V jednom okamžiku bych mu řekla všechno..Plápolala z něj důvěra , která na mě zabírala…Přišlo mi ,jako kdyby to byl můj nejlepší kamarád od dětství…A přitom to je docela neznámý kluk…”Jmenuju se Dominik…A ty jsi Adriana , že ano?…” Jak to jenom sakra může vědět?…”Jo Adriana..Jak to víš..?”…Nic lepšího fakt odpověděl nemohl “No, znám tvýho bráchu”…No tak tohleto mě rozesmálo..”Aha..Ty jsi další jeho velikej kamarád?”…Jeho odpověď mě zaskočila..”Upřímně ho nesnášim”..Udělalo mi to radost..”Upřímě, to už jsme dva”…
S Dominikem se mi povídalo tak dobře, že jsem uplně ztratila pojem o čase…Jeho důvěra nezklamala a do hodinky o mně věděl uplně všechno..O mém životě..O tom, jak mě doma nesnáší a o tom , jak bych chtěla zmizet…Jenže to už si to ke škole mířil můj tatík, protože moje spoždění bylo víc než veliké…”Hej Adriano..Co si o sobě sakra myslíš? Už jsi měla být skoro 2 hodiny doma..”…Zmocnila se mě panika…”Tati uklidni se…Jen jsme se s Dominikem trochu zakecali…” Z otce šlo hrozně moc hněvu…”Ty se nemáš co zakecávat..Děláš nám jenom potíže…” A to už se neovládal a vrazil mi parádní facku…Skácela jsem se k zemi, jako nicka…Moje síla proti němu byla tak strašně malinká…Ale to už se Dominik neudržel…”Mlátit svojí dceru vážně umí jenom ubožák..”…Táta mu chtěl očividně taky jednu vrazit, ale tady byla naopak jeho síla docela maličká..Proti Dominikovi neměl vůbec žádnou šanci…Táta se napřáhl, ale než se nadál , tak ležel na zemi..Dominik se o něj dál nezajímal…Došel ke mě..Pořád jsem ležela na zemi a ze rtu mi tekla krev…Zvedl mě..”Pojď…Mě už 18 bylo..Mám svůj byt..Dneska zůstaneš u mě”…Vzal mě do náručí , odnesl do jeho auta a ovezl si mě k němu domu…
U něj doma jsem se rozbrečela jako malá holka..Utěšoval mě, že to bude dobrý, že on bude semnou , pokud já budu chtít a že on by semnou byl moc rád…Svýma uplakanýma očima jsem se podívala do těch jeho…A jak to bylo dál určitě tušíte…Začalo to polibkem a skončilo v to posteli…Stačilo tak málo a celý život se mi rázem změnil…Od té doby s Dominikem chodím…Nebýt jeho , asi bych se dávno psychysky zhroutila…Táta i brácha se ho bojí, takže nikdo nic nenamítá , když u Dominika spím , nebo když k němu ( a to se stává často ) , odjedu na celý týden…Moje štěstí konečně zapracovalo..Miluju ho…On je celá moje rodina..Jediná rodina, která pro mě kdy existovala…Vím , že babička by mě v tom plně podporovala….Dominika mi seslalo samo nebe…Nebo snad babička?

Další stránka »