Příběh tvé lásky…

Byl to den jako každý jiný. Na školní chodbě stálo asi milion lidí, a mezi nimi taky jedna hezká holka. A kluk, kterej nevěděl, kde najít učebnu….
„Ehm… Prosím tě, kde najdu učebnu infošky, nevíš?“ Zeptal se jí. Ona jediná nestála v nějakém kroužku, tedy nestála zády k němu, a nebyla zabraná do nějakého rozhovoru typu „Jaká barva na vlasy je nejvíc in.“. Ne, tahle slečna stála stranou. A proto se zeptal zrovna jí. „Cože?“ Zvedla k němu oči. Byla zamyšlená. „Promiň jestli tě ruším… Nemůžu najít infošku, tak jsem si říkal, jestli bys mi třeba neporadila, kde je.“ Usmál se prosebně. Kdyby věděl, že jediné, z čeho ji vyrušil, byly smutné úvahy o tom, proč tu stojí takhle sama, neomlouval by se. „Jasně… O dvě patra výš a doleva. Ale jsou tam dvě. Běž do tý přední.“ „Díky… Jinak já jsem Dan…“ Otočil se k ní ještě napůl na odchodu. Smutně se pousmála. Myslela si, že už se na ní stejně nedívá. Byla prakticky neviditelná, nebo si tak alespoň připadala. Lidi chodili kolem…. Nikdo si jí nevšímal, jako by ani neexistovala. Stane se, že se k vám tak lidi třeba pár dní chovají… Jen u ní to už nebylo pár dní, ale několik let. Vzpomínala si na doby, kdy ještě lidi k ní nebyli tak zlí, ale bylo to už hodně dávno. Tak dávno, že si nebyla jistá, jestli to náhodou nebyl jenom sen. Sen o tom, že se k ní všichni nechovají tak krutě. O tom snila často… Kolikrát už slyšela, jak se o ní ostatní baví. A vždycky pomlouvali. Ptala se, co jim udělala. Ptala se, ale jenom sama sebe. Ztratila všechnu víru a všechnu lásku k sobě. Začala si myslet, že si to zaslouží, že si za to může sama. Začala se nenávidět. Chtěla být neviditelná. Jen aby jí už dali pokoj. Aby jí už nikdo nenadával. Bála se jich. A proto teď byla sama. Ubližovalo jí to, ale jen málo lidí vědělo, jak moc by si přála tohle změnit. Hodně málo lidí vědělo, jaká vlastně doopravdy je. Přesto se našlo pár, kteří jí řekli, že je krásná, že by se neměla schovávat. Ale její srdce tomu nedokázalo věřit. Všechny takové věty považovala jen za obzvlášť krutý žert. Jak by mohla, po tom všem, uvažovat jinak… Ona ani neuměla jinak žít, než se skrývat před světem. Neuměla se bavit, neuměla patřit mezi lidi. Nikdy mezi ně nepatřila… Nikdy se s ní nechtěli bavit. Bolelo to. Ale skoro všem to bylo jedno. A komu by to měla říct? Bála se někomu svěřovat, protože lidem se nedá věřit. To už věděla. Zazvonilo na hodinu a všichni se začli hrnout do učebny. „Jdeš?“ Šťouchla do ní kamarádka. Jedna z těch několika, co na světě má. Byla fyzika a profesor se rozhodl, že ji vyvolá. Samozřejmě, že nevěděla, co je předmětem otázky. Fyzika šla mimo ni, nechápala ji… Cítila, že se na ni všichni dívají a čekají, co poví. Taky cítila, jak se jí hrne krev do tváří. Věděla, že do tří sekund zčervená. Obyčejně tomu tak bývalo, v takových situacích.Naštěstí to byla poslední hodina. Když šla ze školy, kvůli nestejnému rozvrhu s kamarádkou sama, snažila se na školu vůbec nemyslet. „Ahoj…“ Ozvalo se znenadání vedle ní. „Tu infošku jsem našel. Jsi dobrá navigátorka, víš to?“ Zvesela navázal konverzaci Dan. Nevěděla, co se děje. Jak to, že ji vidí? Že ji nemine, jako všichni ostatní? Pak usoudila, že by se mu mohla taky představit. „Máš pěkný jméno… Aspoň se k tobě hodí…“ Usmál se on, když tak učinila. Došli spolu až na tramvajovou zastávku. Odtud pokračoval tramvají, ona pěšky domů. Za tu chvilku už věděla, že Dan bydlí v centru, že přišel na jejich školu, protože se sem přistěhoval z Prahy, že má doma psa a mladší sestru… Přemýšlela o tom, jak moc se asi musí nudit, když se dá do řeči s ní… Její pesimistická, smutná duše jí nedala žádný prostor pro úvahy, že by to třeba mohlo být jinak. Dalších pár dní se s Danem neviděla, což ji samozřejmě utvrdilo v jejím přemýšlení. Blížila se jakási taneční zábava. Věděla o tom, protože tam šly snad všechny holky ze třídy, včetně obou kamarádek, které tu měla. Hodlala se v ten den schovat hodně důkladně. Aby nikdo neviděl, jak moc ji mrzí, že nemůže jít. Tedy… Ona by mohla, ale bála se. Nikdy by se neodvážila někoho sama pozvat. A byla si jista, že nikdo nepozve ji. Jako už tolikrát… Ale tentokrát se pletla. Objevil se teprv den, před celou tou slávou. „Ahoj… Promiň, že jsem za tebou nepřišel dříve, měl jsem strašně moc práce. Myslel jsem na tebe ale pořád… zítra je ten ples, tak jsem se tě chtěl zeptat, jestli bys se mnou nechtěla jít. Pokud už nejdu pozdě…“ Její šokované mlčení si vyložil nejspíš jako ne. „Máš asi hodně obdivovatelů… Tak příště. To si dám pozor, abych přišel včas.“ Usmál se chápavě. Teprve jí došlo, co jí to vlastně říká. „Ne, počkej…. Myslím, že na seznamu ctitelů mám prázdno… Ostatně, to prázdno tam je už hodně dlouho. Vlastně tam nikdy nebylo nic, než prázdno.“ Ani nevěděla, proč vlastně mu to říká. Dan vzal jemně do dlaně její tvář. „Tak to je nejvyšší čas, to prázdno zaplnit, princezno…“ A tak se stalo, že byla najednou mezi těma, které na tu zábavu jdou. Čím víc o tom přemýšlela, tím víc byla nervózní a bála se. Co tam bude dělat? O čem s ním bude tak dlouho mluvit? Co má říkat, aby ho nenudila a aby si nemyslel to, co ostatní? A pro všechno na světě, co když udělá něco špatně?! Samozřejmě nikomu neřekla, že na ten ples má jít. Sama se tomu zdráhala uvěřit. Začala dokonce vymýšlet důvody, proč by tam jít neměla. Chtěla tam, strašně moc chtěla… Ale bála se toho tak, že to skoro přehlušilo její chtění. Napadalo jí spousta výmluv, který by mohla Danovi říct. Jenomže to by znamenalo zavolat mu… Sevřela v prstech papírek s jeho číslem, který jí dal. Vzdychla. Spíš by se dokázala vrhnout z okna, než mu zavolat… Když se druhý den na ples chystala, bylo jí z toho tak zle, že ani nemohla jíst. Šaty měla, před nějakou dobou je pro účely tanečních musela koupit… Taneční… Vzpoměla si na ně. Vedlo to k tomu, že se zoufale rozhlédla po pokoji, sedla si na postel a začala brečet. Co když jí tam Dan nechá prostě sedět? Kroky už určitě zapoměla, co když mu to bude vadit? A co když s ní jde třeba jen proto, že se s někým vsadil?? Byla si jistá, že to tak nějak bude. Proč by to jinak dělal? Hodiny se krátily. Musela se obléct, nalíčit, učesat a jít. Dan na ni čekal před vchodem do kulturního domu, kde se ta akce konala. „Ahoj… Sluší ti to… Hele, musím ještě něco zařídit. Zatím jdi dovnitř a počkej tam na mě ano?“ Požádal ji. A je to tady, určitě jde říct kamarádům, že vyhrál sázku. Přikývla. Teď umřu, pomyslela si a vešla dovnitř. Hned jak vešla do sálu, zjistila, že jsou tam asi všichni ze školy a polovina se jich dívala na ni. Někteří si něco říkali… Posadila se na jednu židli a snažila se být neviditelná, což v plesových šatech dost dobře stejně nejde. „Čau, co ty tady? Mylela jsem, že tě sem nedostanou už ani heverem..?“ Našla si jí kamarádka se svým partnerem. Zavrtěla hlavou. „Woow…“ Vydechla kamarádka, dívajíc se přes její rameno. Protože Dana už párkrát zahlédla, došlo jí, že to on… „No… Tak to je frajer… Užijte si to.“ Mrkla na ni spiklenecky a odešla s partnerem k jejich stolu. Ona se ohlédla. Uviděla ho taky a zamrkala, jestli se jí to nezdá. Dan si odskočil do květinářství. Na chvíli jí napadlo, jestli tam náhodou nepracuje některej z jeho kamarádů a tohle není odměna za vyhranou sázku, ale proč by chtěl jako odměnu růže..? Bílé a červené. Když došel až k ní, všiml si toho, jak se tváří překvapeně. „Překvapil jsem tě?“ Usmál se a podal jí ty růže. Co se stalo…? Posadil se vedle ní a upřel na ní oči. Polkla. Tak, teď přijde problém s komunikací… Určitě čeká, že bude mluvit… Ale Dan se jenom díval… Zvedla opatrně oči, ale když se setkaly s jeho očima, rychle uhnula. Byla napjatá, co bude dál. Jako by to cítil. Vzal ji za ruku… Jemně si s ní hrál, hřál ji ve svých dlaních… „Jsi krásná…“ Trhla hlavou nahoru a podívala se mu do očí. Myslí to vážně?? „…ale smutná. Copak tě trápí?“ Zachvěla se. Co mu má říct? Pravdu… Ta je moc… Jaká vlastně? Zlá? Nepřijatelná? Dan to pochopil. „Ty se bojíš viď?“ Přikývla. To bylo jediné, co v dané chvíli vůbec dokázala udělat. Nedokázala, nemohla přece… Mu věřit…? „Povím ti o sobě. Víš, v Praze je to trochu tvrdý. Chodil jsem tam do školy od první třídy a až po dvou letech tam skočily boje o to, kdo bude te šéf… Byl to můj nejlepší kámoš, jenomže pak se začal chovat dost povýšeně a tak, takže jsem se na něj vykašlal. Stejně tam bylo hodně lidí fajnovějších, než on. Jenže to se mu nelíbilo. Tak pak se do mě začal navážet, že ještě nemám holku a tak… No, byl to debil. Ale naštěstí jsme se pak přestěhovali sem. Tady v tom městě jsou všichni lidi tak v pohodě…“ Zavrtěla hlavou. „Nejsou. Ale kéž by byli Dane. Vážně bych si to přála.“ Povzdychla si. Dan se na ni zkoumavě díval. „Tobě někdo ublížil viď?“ „Nechci o tom mluvit.“ „Dobře. Ale mě se bát nemusíš. Já ti neublížím…“ Zvedl se a nabídl jí ruku. „Tak půjdeme tancovat?“ Ruku přijala, ale bylo jí úzko. „Já… Už jsem asi zapoměla všechny kroky…“ „To zvládneme, neboj.“ Vzal ji kolem ramen. Začala hrát hudba. Byl to walz a kroky tušila. Přitáhl si ji k sobě. Držel ji něžně, ale pevně, tak, jako by ji nehodlal nikomu vydat. „V tanečních se mnou kluci tancovat nechtěli. Měli radost ze střídání.“ Váhavě mu řekla a podívala se mu do očí. „A tebe to bolelo, viď.“ Nemusela na to ani odpovídat. Bylo to zřejmé z toho, jak se tvářila. „Jsou to kreténi. Praha je tvrdá, vidím, že vaše město zas slepé. Člověk si nevybere, ale u nás teda o ty hezký holky bojovali. A to ty holky tam nebyly zdaleka tak hezké, jako ty.“ Byla z toho rozpačitá. Zdálo se, že tenhle nejen, že by nestřídal s radostí, ale že by asi nechtěl střídat vůbec… Byl s ní celý večer. Dříve, když musela absolvovat něco takovéhleho, odešla jakmile to šlo. Dnes najednou vyhlásili definitivní konec a jí se zdálo, že by vydržela tančit s Danem ještě celou noc. Bála se zbytečně. On se nešklebil, že zapoměla u pár tanců kroky… On se jí nesmál… A celý večer se spolu bavili a ona neměla pocit, že jsou všechna témata vyčerpaná, nebylo žádné trapné ticho… Neměla pocit, že se musí nutit, přemýšlet o námětech… S velkým údivem zjistila, že se ani nemusela hlídat co říká. Bylo to najednou takový… jiný. Najednou jako by neměla strach, že řekne něco, za co on ji odsoudí. Ten večer si lehala do postele a bylo jí docela dobře. Zdálo se jí o něm. Zdálo se jí, že ji drží v náručí a odnáší ji do lepšího světa. Ráno se probudila a myslela si, že se jí to všechno jenom zdálo. Ale pak uviděla na svém stole ty růže. Opravdu to prožila… Ve škole na ni Dan už čekal. Znovu jí složil pár komplimentů. Chtěl s ní být. A ona s ním..? Už se tolik nebála, přesto ten strach tu ještě byl. Jeden večer nemohl dokázat zahojit to, co na jejím srdci a na tak křehké dušičce napáchali lidé dříve… Ale Dan jí měl už brzo dokázat, že se ty rány zahojit ještě dají. Samozřejmě, přijala jeho pozvání. Dnes, zítra, pozítří… Byli spolu po tom večeru velmi často. Měl ji rád. Co víc, miloval ji. A ona měla poprvé v životě pocit, že je do něj zamilovaná. Chtěla s ním být. Když s ním byla, bylo jí dobře. Byla už i u něj doma. Tehdy ji posadil na postel, vytáhl kytaru a začal hrát… Hrál jen pro ni. A ona mu vyprávěla. Mluvila o svém životě. Dokázala to. Důvěřovala mu. Když mu vyprávěla o všem, co jí trápilo, vkrádal se jí do duše smutek. Pak ji vždycky vzal do náručí, přitiskl k sobě a ona zavřela oči a bylo jí jen dobře. V těch chvílích zmizela všechna její bolest. On ji zahnal. Připadala si tak bezpečně, když se mu mohla takhle schoulit v náručí… A věděla, že kdykoliv přijde, tak on ji obejme. Že ji bude hladit po vlasech a říkat jí, že už je všechno zlé pryč. Bylo. Když byla s ním, tak opravdu bylo… Plynul čas. Už se nebála, že ji opustí, jako tomu bylo ze začátku. Milovala ho celým svým srdcem. Časem i jejich dotyky, zprvu jen nevinné a z jeho strany ochranitelské, získaly trochu jiný nádech. Poprvé ji políbil v ten den, co venku napadlo tolik sněhu. Seděli u ní doma na posteli a pozorovali vločky sněhu, jak tančí za oknem. Opírala se o něj, on ji hladil… Povídali si… Jejich oči se sešly a oni oba chtěli… A pak ji políbil. Její srdce bilo tolik, jako by běžela maraton. A co cítila… No, lásku… Bylo to neznámé a bylo to taky krásné. Už nechtěli přestat. Od toho dne jako by padla jistá bariéra. Nejdříve se styděla, nechtěla mu dovolit, aby se jí na veřejnosti příliš dotýkal. Vlastně se původně bála, že se ona za ni bude stydět. Ale to ji rychle dostal z hlavy. Rád a kdekoliv ji představoval, jako svou lásku, jako to nejlepší, co ho kdy potkalo, jako krásnou princeznu, pro kterou jednou postaví zámek… Později se stydět přestala. Polibky na veřejnosti přestaly být něco nemožného, neuskutečnitelného. Také plachost se časem ztrácela. Místo ní nastoupila vášeň a touha – něco, co do té doby neznala. Zaskočilo ji, jak moc chce, jak moc po něm touží. A on její touhu oplácel. Snažil se udělat, cokoliv chtěla. Už spolu byli dost dlouho a vzájemně si hodně věřili. Začínali se pomaličku bavit o tom, co vlastně obnáší něco dál… Pomalu jim líbání přestávalo stačit. Hledali místa, kde budou sami, místa, kde se budou moci hodiny věnovat jeden druhému. Dan vlastnil chatu. Jezdili tam často… Původně neuměla mluvit o tom, co by vlastně chtěla zkusit, co ne, co se jí líbí…. Taky to ani původně nevěděla. To spolu teprve začali objevovat. Učil ji o tom mluvit. Dokázala už být naprosto uvolněná, dávno zmizelo napětí a strach. Jejich mazlení nabíralo na intenzitě… A ubývalo oblečení. Poznávali se. Tedy, poznával hlavně on ji. Ona nikdy nebyla dominantní, nikdy nebyla příliš akční, byla plachá… On neměl víc zkušeností, než ona, ale měl temperament, ničeho se nebál – ani zkoumání toho, co je jí příjemné a co ne. Zkoumal rád. Její tělo miloval stejně, jako její tvář a její srdce. Jednoho dne zmizelo oblečení tak nějak úplně. Prohlížel si ji, ona nenápadně jeho a přála si, aby on si ji tak neprohlížel. Když teď před ním byla svlečená, nepřipadala si dost krásná. „Jsi krásná a já si tě prohlížím proto, abych na tuhle chvíli nikdy nezapoměl.“ Odpověděl rovnou na její myšlenky. Tak blízko, jako teď, si přece jen ještě nebyli. Vrhli se do vírů svého mazlení. Ve vzduchu bylo jejch vzrušení skoro hmatatelné. „Počkej, lásko, nemůžeme…“ Musel dokonce brzdit on. Neměli s sebou nic a rozvášnili se natolik, že jim scházelo jen hodně málo. Ten večer se spolu ještě milovat nemohli. Že se to stane brzo věděli dobře. Dan s ní ani nemusel přímo spát, aby ji dokázal přivést do extáze. A jemu stačila už pouhá její přítomnost… Druhý den šli spolu koupit nějakou ochranu. „Vážně to chceš?“ Ujišťoval se. Chtěla. Ještě o hodně víc, než byla schopna říct. Byli spolu rok a kousek… A ona mu chtěla patřit celá. Byl pro ni víc, než zbytek světa dohromady… A tak Dan zakoupil to, co ještě potřebovali. Trošku se bála, jaké to bude. Jako asi každá, před svým prvním milováním… „Budu na tebe co nejvíc opatrnej…“ Slíbil jí Dan. „U nás není nikdo doma. Vracej se až zítra večer.“ Řekla ona a zachvěla se. Rozloučili se. Do večera, kdy Dan přijde, je ještě pár hodin času. Byla šťastná, napjatá očekáváním, zvědavá a maličko vyděšená. Doma se rozhodla zkrátit si čas uklízením. Během toho se náhodou podívala do zrcadla. Poslední dobou neměla čas se do něj dívat, dříve se tam radši nedívala… A teď… Naposledy se do něj podívala, když měla jít s Danem na ten ples. To je patnáct měsíců. Teď na ní ze zrcadla překvapeně mrkala trochu jiná dívka, než tehdy. Její oči… Byly teď jako hvězdy, jak zářily… „Ty jo…“ Řekla udiveně „Já jsem VÁŽNĚ hezká…“ Došlo jí, co Dan dokázal… On jí vrátil ztracené sebevědomí, vrátil do rovnováhy to, co v ní bylo porouchané… Naučil ji mít se zase ráda… Ještě před patnácti měsíci by nikdy nedoufala, že se to jednoho dne stane. Večer přišel v podstatě za pár chvil. Dan přišel s kyticí růží. Tentokrát jen červené. Dával jí kytky často. Říkal, že krásným ženám se mají dávat kytky co nejčastěji… Prý se od ní ty růže ještě mají co učit, aby mohly být nejhezčími květinami… Přišel, objal ji, políbil… Byla připravená. Posadili se na postel a začali si povídat… Myslet na všechny chvíle, kdy už byli spolu a když vzpomínali na to, co spolu už vyváděli… Na to, jak se poprvé vysvlékli… Jak spolu pozorovali v létě hvězdy a líbali se pod nimi… Jak se spolu poprvé mazlili… Jak se mu poprvé povedlo jí udělat… Ty vzpomínky je naplňovaly touhou, kterou by v nich nikdo nedokázal uhasit. Seděli na její posteli a líbali se, jako tehdy, když to udělali poprvé. Přitáhl si ji na klín. Držela se ho kolem krku a tiskla se k němu, takže měl ruce volné. Mohl ji hladit a až bude vhodná chvíle, tak jí pomoct se sundáním oblečení. Nespěchali. Však měli celou noc. Není kam spěchat… Ale čím déle se líbali a vzájemně dotýkali, tím jejich touha po sobě rostla, takže to stejně neoddálili o moc. Za chvíli už byli zase uprostřed svého mazlení… Dan ji chtěl na to, co bude následovat připravit. Věděl, že čím víc to bude chtít, tím snažší to pak bude. Nechtěl, aby ji to bolelo. Takže se snažil. Věděl, jak na to, věděl, kde má přidat, kde ubrat… Pokoj byl plný jejího vzdychání a jemného sténání. Dobře, že nikdo krom nich nebyl doma… To, co jí dělal, se prakticky nedalo snést. Dobře to věděl. Našel rychle kondomy – konečně nastal jejich čas. Byla tak vydrážděná, že jestli ji to, když do ní vstoupil, vůbec bolelo, pak si toho nejspíš ani nevšimla. To, co se dělo dál, bylo krásné, něžné, ale i divoké a vášnivé… Křičela… Dan to taky dlouho nevydržel… A potom v tom těsném objetí i usnuli. Když se ráno probudila, Dan dělal v kuchyni snídani. Tak měla čas chvilku přemýšlet. Porozhlédla se po pokoji, kde bylo všude naházené jejich oblečení. To, co v noci s Danem zažila… Po tváři se jí rozlil úsměv. A Dan přinesl snídani. Seděli tam tak v objetí, jedli… „Budeme spolu navždycky viď?“ Zeptal se jí tiše. Podívala se mu dlouze do očí. „Navždycky…“ Souhlasila. A byla šťastná. Konečně byla šťastná.

Nechápu to … ;(

Měla jsem kamaráda a ten kamarád byl strašně hodnej a milej,ve třídě máme udělanou ´rodinu´byla jsem s ním ´vdaná´a čekala dítě.Bylo to střelený a všichni jsme to brali s humorem.Jednou jsem šla já a moje kamarádka do vodního ráje a on tam šel s náma.Všecno to bylo v pohodě byla sranda a tak,ale jenom do tý doby než se mnou začal flirtovat.ležím na dece a vyhřívám se,a on příde ohodí mě vodou a pak si lehne ke mě zakouká se mi do očí a začal mi jezdit trávou po čele.Zamilovala jsem se do něho.Příště jsem šli spolu ven a ještě pár kamarádek.Šli jsme do parku.Nakonec jsme tam zůstali jenom mi dva.Já seděla opřená o něj a povídali jsme si.Pak jsme si navzájem koukli do očí a políbili se.Bylo to úžasný!!Tak jsme se ještě párkrát sešli.Ale pak přišel konec roku a on jelikož byl deváťák tak měli se školou rozlučák a já hrozně moc brečela a když sme se potom viděli tak mě utěšoval jak bude celý prázdniny semnou.Jenomže pak z něj vylezlo že jede na zelý prázdniny k babičce!Tak jsme se párkrát o těch prázdninách teda sešli……,ale nebylo to ono .Nakonec mi řekl že sem byla pouhá záplata na jeho zkončný vztah a že to se mnou nemyslel vážně a že už se mnou nechce nic mít!!Byla jsem úplně vyřízená a jemu to bylo fuk že mi ukradl srdce a že teďka mi chybí kousek mě……On věděl že bych se kuli němu i změnila,ale bylo mu to jedno!!

Zbyškovi

Je krásné,jarní odpoledne,sedím a chvíli mám čas přemýšlet..o všem,co bylo a co vlastně ani nezačalo..Jediné,co vím je,že se chci vypsat z té bolesti,z toho neskutečného zmatku ,který mám ve svém srdci..a tak usedám a píšu to,co bych Ti nikdy nedokázala říct do očí a myslím,že ani nikdy nedostanu tu možnost..Brzy Ti skončí brigáda a my už se neuvidíme.Mám strach,že vše vyšumí,že se neozveš,že zapomeneš..Chci tě dál vídat,i když vím,že je to bláznivé..ale díky Tobě vím,že láska na první pohled existuje……….Vzpomínám na moment,kdy se poprvé setkali naše oči.Dívala jsem se na Tebe a to ,co jsem cítila,ani nedokážu popsat.Měla jsem pocit,jako bych Tě znala už dlouho,cítila jsem zvláštní nervozitu a chvění…myslím,žes to musel také cítit..bylo to jak blesk z čistého nebe.Zasáhl jsi do mého,do té doby, poklidného života.Od té doby je mi tak nádherně,když tě vidím,miluju být ti nablízku.Vím,k čemu to vlastně je,trochu jsme se poznali..ALE nejsi sám a já také nejsem sama..Říkám si,co mi to vlastně mělo dát,proč jsem tě poznala,když to nemůžu prožít.Trápí mě to.City,kterým nesmím dát průchod.Mám tě ráda a lásku Ti přeji ale bolí mě to.A moc bych chtěla poznat to,co pravděpodobně NIKDY nepřijde.Chci vědět,jak chutnají Tvé polibky,vnímat Tvou vůni,probudit se vedle Tebe..Vím,že ani já Tobě nejsem  lhostejná.Ale ty jsi v tomhle chytřejší,než já.Nechceš si komplikovat život.Nevyznám se v Tobě,jsi tak zvláštní..jednodušší bude zapomenout.A já tedˇze sebe potají vypláču to moře lásky,nenaplněné lásky,kterou bych Ti chtěla dát,ale nemůžu…

Nenávist vr… láska

Nastěhovala   jsem  se do jiného baráku  taky v tom městě  , ale  na druhé  straně

byla jsem docela ráda ,protože tam kde jsem dosud bydlela jsem neměla žádné kamarady

nebyl promě problém si najít jiné takže jsem okamžitě začala pátrat ským bych se asi tak mohla bavit bylo to rýchlý seznámila jsem se tam s jednou holkou

Což toho asi budu litovat celý život,

ale ted už je to jedno  a ta holka měla kamaráda ona ho spíš měla jak syna , protože on byl odost mladší než ona naše tedy společná kamárádka byla starší od nás o 10let

lukáš jak se on jmenoval byl docela neže namyšlenej frajer , ale prostě takoví typ kluka o kterýho bych nikdy nezakopla tak jsem si to říkala a moc v lásce jsmese taky neměly protože to byl dle mého názoru kretén…

Když jsme se potkaly na chodbě tak to bylo samí denile k,krávo atd….

A dost dlouho to travlo ten blbec po mě házel žvejkačky prtostě mi dělal samí naschvály a to promě nebylo dobrý nenáviděla jsem ho takovím způsobem ,že když jsme se potkaly třeba ve tři ráno tak jsem se snim hádala a mlátila jsem ho!!!!!

Ale jednou večer když jsme klábosily s kamardkou jsem viděla jak lukáš brečí a nevím jak to ,ale bylo mi ho líto a tom moc. Kamarádka mi říkala ,že brečí protože má problémi doma s rodiči rozvedli se a začala vyprávět a nakonec mi řekla hm Lukáš by si měl najít holku ,ktera by mu setím vším pomohla a ani si neuvědomuju jak to a zamyslela jsem se nadtím že taky nikoho nemám a že bymi vubec nevadilo sním chodit. Od té doby jsem na něj byla uplně jiná nehádala jsem se sním .protože jsem věděla že to nemá lechké. A jak čas ubýhal tak jsme se nějak skamaradily on totiž bydlel u mé kamaradky.

Bdlely jsme na jednom patře a na stejné chodbě tak jsme spolu chodily kouřit na balkon protože já doma kouřit nemužu. Občas se stalo že jsem na tom balkoně byly až do 2 do rána a jen tak kecaly o životě a ovšem a najdnou jsem si uvědomyla,že pod tou jeho tvrdou slupkou se skrýva moc hodnej člověk se ,kterym se mi strašně krásně povídá ,se kterým se nasměju prostě to co by můj vyvolenej mohl mýt…

A najdenou ani nevím jak jsem se do lukáše šíleně zamilovalaa doufám že i on domě,ale moc tomu neveřím. Byly jsme spolu víc a víc prostě bylo všechno užasný nemusela jsem se sním bát i když jsem snim byla sama a kdekoliv vím ,že sním by se mi nic nestalo byl to kluk pro mě ,ale i perfektní kamardka.

Čas plynul a mi dva jsme se k sobě víc a víc přibližovaly bylo to užasné prostě jsem nikdy necítila to co jsem cítila ,když jsem byla sním.

A pak jednoho dne přišla ta hrozná zpráva kdy mi Lukáš oznámil , že se bude stěhovat ani nevím jak jsem tío všechno pobrala prostě to bylo hrozný pořád jsem brečela a ani nevím jak jsem s e s toho dostala poznala jsem další kamaradku Sandru a ta mi taky dost pomohla  se  s toho nějak dostat jenže ta doba měsíc než jse odstěhoval byla jseště horší ja se zak bláznivě zamilovala že jsem nemohla ani jíst spát nic prostě nic…,ale bylo zvláštní že neproběhla žádna pusa prostě nic po čem by mi bylo smutno já smutnila po něm po jeho osobě ktera mě vždycky dokázala rozesmát když jsem večer třeba šla a uviděla jsem nápis na výtahu s mím jmenem tak jsem se začala smát prostě nádhera ,ale přišel dén a DDDD a lukáš se odstěhoval a to asi pro mě bylo nejhorší myslela jsem že to tím to stěhovánim všechno skončí a strašně jsem se toho bála ,ale pořád jsem tak nějak ve skrytu duše doufala,že by to tak špatně dopadnout nemuselo. Lukaš začal jezdit a já byla štastná jednou mu ujel vlak domu a byly jsme spolu do 7 rána venku u nás na chodbě,ale nevím proč jsem citila že to je naše poslední společná chvíle i noc a taky že byla  bylo to užásný povídali jsme si navzájem se strapnovaly ,ale bylo to perfektní druhý dén přijel ještě ,ale pak už nejezdil na konec jsme se pohádaly a bylo po všem nakonec mi ani neřekl jestli mě měl někdy rád a nikdy se to nedozvím zbyly mi jen oči pro pláč jednou jsem mu to řekla do očí že ho natolik miluju že bych mu ublížit nemohla proostě poslouchal nesprávný lidi a bylo po všem už nikdy nebude já lukáš už nikdy tak se stím pomaluju smiřuju on si po dvou měsícich našel holku a já??? já jsem sama a jen zbolestí z další jizvou na mém srdci (((

Nekonečné čekání

Tak tu sedím s oteklýma červenýma očima, po dvou probrečených nocích, dvou probrečených dnech, ale teď už aspoň trochu vyspalá… a zdá se mi jako by se nic z toho nestalo…

Jak to všechno začalo? Dá se říct, že 18. října 2009, na Vsi. V opilosti jsme se poněkud sblížili… ale tohle se přeci nedalo brát jako začátek, úplně si pamatuji, jak mi bylo… Jak jsem se za to styděla, když se to začalo šířit po škole, ale po pár týdnech to bylo už v pohodě a dalo se dělat jako nic, když opomenu neustálé vtípky spolužáků…
Pak přišla půlka února 2010, nejsem si jistá, kdy vlastně to bylo… Z ničeho nic za mnou začal pořád chodit, poslouchala jsem neustále, jak mě miluje a bla bla bla… nejdřív to bylo ok, brala sem to prostě jako srandu, protože to byl prostě ON a kdo ho zná by pochopil…
Další den, co se mi vryl do paměti… 28. března 2010, kdy moje dvě kamarádky slavily na Vsi narozeniny a shodou okolností i ON… Celý večer jsem se mu snažila vyhýbat, docela se mi to i dařilo, protože pak mi odešel s Klárkou… Pak jsme se přeci jenom potkali, chtěla jsem mu popřát k těm narozeninám, ale zrovna přišla ONA, nevím jak jí nazývat prostě jeho přítelkyně? A chtěla si ho odvést, nakonec, když jsem mu řekla, aby šel, tak s ní odešel… Když jsme holkami byly na odchodu domů, začali hrát „tu naší“ písničku Hungry eyes, v tu ránu byl zase u mě… Moc dobře si pamatuji, co jsem mu řekla, aby mi dal pokoj, že ani neví, co říká, že toho už mám plný zuby! A odjela jsem. Další den na Facebooku jsme měli opět zajímavý rozhovor a další moment, který se mi tak zatraceně vryl do paměti, když jsem mu napsala: Špony, kvůli Tobě já se nikdy trápit nebudu, to se bát nemusíš!

Pak následovaly pořád stejné dny… stále dokola se to všechno opakovalo, ve škole… a začal mi psát smsky na dobrou noc…, ty jsem ze začátku taky ignorovala… Prostě nic z toho, co dělal sem nebrala vážně, protože to byl prostě ON!

Ani nestihlo uběhnout tolik času, byl tu konec dubna… a já si nebyla už tak jistá, že to dělá jen z legrace, jak se na mě díval, tak smutně, ne jako dřív… začínalo to být celé jiný… Začínala jsem se dostávat do stavu, kdy jsem byla úplně mimo, hlavně po prvním úterku, co se najednou po tréninku objevil u mě před barákem, vůbec sem to nechápala… ale dobře jsme si popovídali, vidím to jako dneska, jak krásně mi bylo, stáli jsme tam v objetí opření o dveře a já si přála, aby tahle chvilka nikdy neskončila, aby se zastavil čas! Přestávala sem si být jistá sama sebou, nechápala jsem, co se to se mnou děje, čím mě ten kluk tak okouzlil, ale najednou jsem ho viděla uplně jinýma očima! Ale nic jsem s ním neměla, ani pitomou pusu jsem mu nedala a já věděla proč! Byl mezi námi, pro mě docela velký problém… a to to jeho hulení…, když přede mnou někdo řekl tráva, vyskočila jsem jako čertík z krabičky! Začal se snažit… dal si brko už jen občas, ne tak často, začal chodit na tréninky, i do školy se učil… Dělal tohle všechno kvůli mně? Já se snažila mu pomoct, aby nedopadl špatně…

Další okamžik, který si tak dobře pamatuji, můj rozhovor s kamarádkou, když sem jí říkala: „ Andrejko, ať si ten život posere jak chce, ať si dělá, co chce, ale ať mě do něj netahá!“ Už v ten okamžik, co jsem tohle prohlásila mi to jedno nebylo! Není mi to jedno ani teď… a přesto všechno, co jsem věděla, jsem do toho jeho života vstoupila!!!

Pak pátek 7. května, poprvé jsem mu dala tu pusu… Cejtila jsem, že se to prostě stát mělo… Bylo mi fajn, byla jsem spokojená, jen jsem ještě netušila, co všechno příjde…
Pondělí 10. května den mých narozenin, najednou mě ignoroval a já vůbec nechápala proč, první z těch strašných pondělí… další týden 17. května… to bylo ještě horší… v sobotu jsem slavila na Vsi narozeniny, bylo to super.. celou noc jsem byla s ním… bylo mi krásně a přišlo mi, že teď už to bude dobrý… V pondělí přišel do školy a v šatně přede všema mi dal pusu… byla sem šťastná… Začátek dne vypadal krásně, ale během dne se to dost změnilo, začalo to hodinou, když jsme byli na počítačích… Si tam na Facebooku psal s NÍ, bylo mi z toho na nic… ty její otázky, jestli si to se mnou užil, v čem sem lepší jak ona, jestli jsme spolu spali… bylo mi z toho blbě… Byla sem naštvaná… ještě se mnou šel ze školy, ale bylo to o ničem, cejtila sem se jak úplná kráva! A to sem netušila, co příjde až zapnu počítač, co za milou zprávu mě bude na facebooku čekat… psala mi ONA, ať s ním klidně chodím, že ví, že se k ní stejně zase vrátí, že spolu stejně budou spát, i když bude se mnou… Cejtila sem se hrozně… tak poníženě, nechápala jsem, jak někdo může být tak zlý… a snížit se k tomuhle… bylo mi špatně ze všeho a hlavně z NÍ.

Další den jsem šla do školy odhodlaná zjistit jak to je… o přestávce za mnou přišel a já na něj vybalila otázku, jestli s ní teďko někdy spal… pořád vidím ten jeho výraz, když mi říkal, že před 14 dny… připadala sem si tak poníženě… mohlo mi to být přece jedno… nechodili jsme spolu, ale přeci po tom všem, co dělal, říkal, psal… Nechala jsem ho tam stát a odešla jsem… Stál tam jak opařenej, asi tohle tak úplně nečekal… Uběhly dvě hodiny a já nevěděla, co mám dělat… když jsem viděla, jak tam sedí v tý třídě… Najednou jsme začala mít takový pocit, že když něco neudělám.. skončí to.. a my dva už spolu nebudeme… O hodině jsem se vydala na záchod a říkala si, že jestli přece není tak uplně blbej a není mu to jedno, tak za mnou příjde… Už sem se vracela a najednou ze za rohu vyšel… Jak já se strašně lekla, ale byla jsem ráda, že tam je… Tak jsme to tam řešili… pak chtěl odejít… tak sem ho nepustila… Dala jsem mu pusu… a pak sem odešla já… ve třídě tam zase seděl a koukal se tak… tak mi to nedalo, šlo jsem za ním… a řekla mu, že to s ním teda zkusím… ňak tomu nevěřil, přišlo mi, že mi to ještě rozmlouval… Ale byla jsem spokojená… přemohla jsem se něco jsem proto udělala a dopadlo to pro zatím dobře…

Oficiálně jsme spolu začali chodit, ale nebylo to už ono, nebylo tak hezký jako ten měsíc před tím.. Bylo to divný… viděli jsme se akorát ve škole, už mi ani tolik nepsal… Přišlo mi, že vlastně dostal to, co chtěl a už nemá, o co se snažit… Ale pak přišlo ještě jedno krásný úterý!  Kdy jsme po škole konečně byli spolu, byli jsme na pizze, pak nekonečně dlouho u bráchy v pokojíčku, nezapomenu nikdy na ten pohled, když jsem ho viděla si hrát s těma všema hračkami, jako malej, ale ten pohled byl kouzelnej!  Dopadlo to tak, že jsem spolu usnuli v posteli… Cejtila sem se moc faajn, cítila jsem jeho blízkost, tlukot srdce… O to víc jsme oba byli překvapení, že jsme usnuli… stihli jsme ještě mamce dojít pověsit prádlo a pak už mi odjel na trénink… ale nejkrásnější den s ním tohle byl!

Jenže pak už to stálo víc a víc za nic… Začal zase chodit do školy zhulenej a byl úplně jinej člověk… já se tim víc a víc trápila… brečela jsem, umělý nehty jsem si okousala… neustále jsem se klepala, jíst sem nemohla… Tvrdil mi, že chce být se mnou, že mě má rád… Ale příliš to tak nevypadalo. Poslala jsem mu smsku, jak to vidí, že kolem sebe chodíme jako dva cizí lidi, nemá to cenu a asi bude lepší, když to ukončíme… Nevyjádřil se k tomu, ale jako konec to vzal… pak jsme měli 14 dní praxi, takže jsme se neviděli, nepsali si a já se dala docela do kupy… Až posledního června, když si byl pro vysvědčení jsme se viděli… Nejvíc mě na tom štvalo, že jsme se přece nerozešli… neřekli jsme si nic takovýho… a já pořád doufala, že to ještě dopadne.

Pak jsem v červenci odjela na tábor s tím, že si od toho všeho konečně odpočinu… a bude mi fajn, nebudu na to myslet… ale nestalo se tak, najednou mi zase začal psát, jak všeho lituje, jak chce ještě další šanci, že mě chce… Byla jsem opět tam, kde jsem byla… viděla jsem už, jak se k sobě vrátíme a bude to v pohodě… Každej den mi psal… pak jsem se po 14 dnech vrátila domů a napsal mi, že o tom přemýšlel a, že mi dva spolu prostě být nemůžeme, že to bolí, mrzí ho to, ale udělal už moc chyb… a já potřebuju něco, co on nemá! Tímhle vlastně naše komunikace skončila…

Následovala sobota, co sobota na Vsi já opilá, ubrečená… psala jsem opilý smsky, i jemu, ale on už na to nijak nereagoval… Poslední dva týdny prázdnin jsem se docela uklidnila, vzpamatovala a začala jsem si je užívat!

1.září zase hezky do školy, a pak praxe… tuším, že 3 září mi přišla smska od něj! Nechápala jsem to… že najednou se ozval, to už pracoval někde v Dobrušce… daleko od Jablonce… Pak jsme si během toho září začali znovu docela psát, pak se mi i zdálo, že si píšeme jako kamarádi a bylo to fajn, 11. září, co, jsem byla v Praze jsem si psali zase tak ňak jinak… chtěla jsem ho vidět, tak mi slíbil, že až bude v Jbc tak se ozve…

Pak přišel další víkend 18. září slavily holky narozeniny, už se začínalo pít u nás… a myslím, že nemusím podotýkat, jak jsem asi vypadala, po příjezdu na Ves mi bylo už tak strašně špatně… fůj… zapomněla jsem zmínit, že jsem mu psala… Po vyzvracení se a po vykousnutí se s jedním dost tragickým kámošem…. (první kluk po těch 3 měsících po Šponym), najednou mi přišla smska, že tam jede… Nechápala jsem to, a to vůbec… najednou sem tam stála s kamarádkou vedle něj, chudince sem málem rozmačkala ruku…  Asi po 10 minutách jsem se odhodlala se ho dotknout, měla sem pocit, že se mi možná taky jenom zdá… ale ne byl tam… Pak nás tam holky nechaly… a sedli jsme si do auta a řešili všechno možný asi i nemožný… vyčetla jsem mu všechno, co sem v minulosti nestihla… a tak… a jak to asi mohlo dopadnout… Líbali jsme se… po tý strašně dlouhý době jsem se najednou dočkala… najednou se splnil ten můj sen… který sem si večer, co večer pořád dokola přehrávala, jak to bude, až se uvidíme… Nechtělo se mi od něj, nejrači bych tam s ním zůstala na pořád, taky mi to dalo hodně přemáhání to auto opustit… Bylo mi jasný u koho spí, za kym pojede… že je prostě u ní… Připadala sem si jak ňáká pitomá, utajovaná milenka…

Ráno jsem si říkala, co sem to udělala… Měla jsem pocit, že toho kluka ani už nechci, bylo to divný, byla jsem tak zmatená… On mi pořád psal…, jak na to pořád myslí a jak je rád, že se to stalo, že i on je z toho zmatenej…
Ráno přišel do školy ukončit studium… viděla jsem ho 5 minut a já věděla, že jsem tam, kde jsem byla, že toho kluka pořád tak strašně chci, byla jsem ráda, že sedí vedle mě… Hodina v jeho blízkosti a já byla tak strašně mimo… Nechápala jsem, co se mnou jeho blízkost dokáže udělat… Pak jsme si dali pusu a on mi odjel…
Jediný, co jsem z toho měla byla hromada smsek, jak mu chybím a chce mě už vidět… další týden měl přijet, ale on se vůbec neozval… nevěděla jsem, co se děje… bylo to hrozný… po několika dnech jsem mu napsala já… umřela mu babička… to měl být ten důvod proč jsme se neviděli, další týden jel na pohřeb… měli jsme se vidět, ale on chudák usnul a zaspal… Co tohle mělo být jen výmluvy? Měl několik příležitostí mě vidět, mohl si přeci udělat čas aspoň 15 blbejch minut… a kdyby byla pravda to všechno, co mi psal, tak by si ho asi i udělal…

Den ode dne to bylo těžší a těžší… zdálo se mi, že se nikdy nedočkám… Další den, kdy měl přijet bylo 22. října… ale v tenhle den už byl uplně někde jinde!!!

Ještě v sobotu 16. října jsme si spolu psali, byl s tátou někde kalit… taky to bylo na těch smskách znát… pořád říkal ať čekám, že už jen pár dní… To jeho miluju tě… byly to jen slova? Asi jo… Poslední zprávu mi poslal v neděli asi v 6 hodin ráno… a pak nic, celý den nic.. ale říkala sem si, že já mu psát nebudu, případně až dýl… celý pondělí taky nic.. Večer jsem už začala mít divný pocit, co se děje… bylo divný, že se z ničeho nic už druhý den neozval!
Možná se už dal čekat happy end, zbývalo posledních 5 dnů… a mohla jsem se dočkat…

A pak se to stalo pondělí 18. října, v den , kdy to byl přesně měsíc, co jsem ho neviděla, přesně rok, co jsem s nim poprvé líbala, přesně 5 měsíců jsou jsme spolu začali chodit… přesně den, kdy jsem zjistila, že to definitivně skončilo, že už nemá cenu čekat a doufat!
Měla jsem tak divný pocit, když jsem viděla, co všichni jeho kámoši mají za statusy.. a začala sem se bát, co se stalo… Neuběhlo ani 5 minut a já se ten důvod dověděla… Spolužačka mi psala: Májo, už víš to o Šponym? V tu chvíli už jsem brečela a ani nevěděla, proč…
V noci ze soboty na neděli ještě, jak mi psal… Chlastal s tátou na nějaký diskotéce… Porval se s ňákým chlapem, kterej to nepřežil… a ON, na kterýho já, tak nekonečně dlouho čekala a doufala, že se za těch 5 dní už dočkám, sedí ve vazbě… a v případě, že se prokáže, že to byla jeho vina, hrozí mu trest 8-16 let odnětí svobody…

Joo takhle můj příběh skončil… nedalo se to nijak ovlivnit… teď už vím, že čekat nemusím… můžu jen doufat, že to pro něj dopadne, co nejlíp… Já mám toho kluka, tak strašně ráda…

Věděla jsem, že jednou dopadne špatně, ale za x let… a úplně jinak… ne, že se to stane tak strašně brzy a zrovna ve chvíli, když se mi zdálo, že budu moct být šťastná… Ale kdyby se to nestalo, třeba by stejně vůbec nepřijel a já pořád jak ta kráva čekala a doufala… a úplně zbytečně… Teď si začínám uvědomovat, že je vlastně dobře, že to dopadlo takhle… ta holka tenkrát měla zatraceně pravdu, ve všem. Všechno, co mi psala se stalo, psal, jak mě miluje a další týden zase, že to nemá cenu… Pokaždé se stejně vrátil k ní… a opakovalo se to několikrát…

O dnešním dni sem měla poněkud jiný představy… Teď si tak říkám, vzpomněl si teď někdy na mě vůbec… myslel to všechno vážně… nebo to zas byly jen ňáký falešný naděje.. Pořád to je jen kdyby… Uvidím se někdy ještě vůbec? A jaký to bude? Když by to dopadlo, tak, že se sedět nepůjde… ozve se mi ? Ale proč mi psal to, co mi psal..? Je vážně tak mimo, že vůbec neví… nebo…? Nebo co sakra? Nejspíš se tohle už nikdy nedozvim…

Co se má stát stane se…. Takže se stalo… mělo to tak být…

« Předchozí stránka — Další stránka »