Láska až za hrob

“Miluju tě.” Těmito slovy většina příběhů končí…ten můj jimi začíná. S Richardem jsme spolu chodily na střední školu. Celé čtyři roky. On si dělal už třetí střední (nechtělo se mu pracovat a zatím ani na vysokou), takže byl o celých osm let starší než já a všichni ostatní. Už jenom proto zaimponoval mojí tehdy nejlepší kamarádce Petře. Já jsem se o něj nijak zvlášť nezajímala. Brala jsem ho jako staršího kamaráda, se kterým si popovídám, ale nikdy s nim nebudu probírat rodinný trable a problémy s láskou. Jak moc jsem se spletla.
Při nástupu do prváku jsem si ho prohlídla sice se zájmem, nicméně jsem si v duchu říkala, že tohle je pro mě trošku nedostupný zboží. Zato Petra…to byla jiná věc. Zakoukala se do něj jakmile ho uviděla. Kluk jejích snů. 180cm, 70kg, vymakaná postava z kola a aristokratickej obličej. Jelikož Peťa není a nikdy nebyla posera jako já, okamžitě se s ním dala do řeči o jejím oblíbenci Marylinovi Mansonovi, protože podle trička usoudila, že Richard ho má taky rád. A nesekla se, bavili se spolu celej den, vyměnili si čísla a začali si psát. Celej prvák jsem neslyšela nic jinýho než Richard tohle, Richard támhleto, popravdě jsem měla několikrát chuť jí říct aby byla zticha, že ten její Richard zas tak úžasnej bejt nemůže, ale místo ní jsem byla zticha já. Nechtěla jsem jí kazit radost. Netrvalo to dlouho a Petra se mi přiznala, že se do něj zamilovala až po uši, ale on jí nechce. S nástupem do druháku se toho moc nezměnilo. Jen jsem každý den pozorovala jak nám Ríša přes prázdniny zkrásněl a začla jsem s ním mluvit trochu víc. Petra sice ze začátku trochu žárlila, protože už nebyla jediná ve třídě, kdo se s “velkým” Richardem bavil, ale po pár týdnech si zvykla a většinu přestávek jsme trávili všichni společně.
Ve třeťáku nastal asi ten největší zlomový okamžik. Pro vstupu do školy mi takříkajíc ztuhla krev v žilách. Richard měl novej účes, novou barvu a strašně moc mu to slušelo a já se do něj zamilovala na první pohled. Asi tak jako Petra. A krom toho jsem si začla všímat, že i on po mě kouká víc než dřív. Bylo to možná tím, že jsem během léta zhubla o deset kilo.
Celý třeťák jsme se tak nějak oťukávali a poznávali se blíž a ve čtvrťáku se to zvrtlo v to, že jsme se vídali i mimo školu a nikomu o tom neřekli. Prostě tak říkajíc zakázaná láska. Nechtěla jsem Petře ublížit, ale zároveň jsem strašně chtěla být s Richardem. Asi po dvou měsících posedávání po putíkách a procházení se po odlehlích místech se naše povídání, kamarádství a vzájemné zalíbení přehouplo ve vztah. Stalo se to zrovna když jsme seděli na houpačkách a vzpomínali na dětství. Ríša stál proti mě a houpal se mnou, když najednou v půlce slova si mě přitáhl a políbil mě. Od té doby jsme byli tak nějak nerozluční. Ve škole jsme to nedávali najevo, hlavně kvůli Petře, ale jakmile jsme měli možnost být chvíli sami hormony bláznili a nemohli jsme se nabažit jeden druhého. Milovala jsem Richarda a on miloval mě. Všechno bylo krásný až do jednoho dne…Zrovna jsme byli v šastně. Nosila jsem těžký vysoký boty a on taky, takže nám oběma trvalo dost dlouho se zout a pravidelně jsme zůstávali v šatně poslední. Z části i proto abychom si mohli dát ranní pusu a říct si pár hezkých slov.
Richard mě zrovna hlasil po vlasech a chválil mi tričko, když v tom jsme oba uslyšeli slabý vzlyk. Jelikož jsme měli oči jeden pro druhého a nevnímali jsme okolní svět, tak jsme si nevšimli, že někdo přišel. Mezi dveřma naší klícky (tak jsme po celý čtyři roky všichni přezdívali naší šatně) stála Petra a brečela jako o život. Nemělo cenu jí něco vymlouvat a dál lhát. Viděla toho dost a nám nezbylo než jí říct jen něco v tom smyslu, že jsme se báli jí to říct a nechtěli jsme jí ublížit. Petra nám řekla, že jsme svině a zrádci a od té doby s náma nepromluvila ani slovo. Ani s jedním z nás. Poslední dva měsíce, které nám zbývali do murity strávila ve společnosti naší spolužačky Adély a my s Richardem jsme se k sobě ve kole chovali jako když se neznáme. V soukromí to bylo v pohodě, ale nechtěli jsme jí ubližovat víc než bylo nutné.
Odmaturovali jsme, já jsem šla na vysokou na žurnalistiku, Richard na katedru psychologie do Prahy. Pronajali jsme si v Praze byt a studovali. V posledním ročníku jsme se zasnoubili, těsně po promoci se vzali a osm měsíců na to se nám narodil malý Ríša.
Oba jsme byli šťastní, užívali jsme si života. Já jsem psala články pro různé časopisy (převážně o týrání zvířat, protože jsem jeho odpůrkyní) a různé povídky, Richard si našel praxi deset minut pěšky od našeho domu a začal mít dostatek zákazníku.
Bohužel všechno hezký jednou končí a i naše pohádková láska vzala celkem rychlý spád. Jednoho dne, bylo to 24. října mi zvonil telefon. Bylo kolem půl páté odpoledne, tehdy se Richard většinou vracel z práce, takže jsem si říkala, že mi volá nejspíš on jestli není potřeba něco nakoupit. Po zmáčknutí tlačítka “příjem” se však neozval hlas mého milovaného manžela, nýbrž cizí, mužský, formální hlas, který mi oznámil, že nějaký pán přehlédl červenou na semaforu a zatímco můj muž přecházel, srazil ho a Richard po převozu do nemocnice podlehl vnitřním zraněním. V té chvíli se mi zhroutil svět. Svezla jsem se na podlahu a kdyby malej nezačal plakat, nejspíš bych tam seděla doteď. Jak říkávala moje máma, jediný důvod proč žít jsou děti a v té chvíli se mi to potvrdilo. Jen díky Ríšovi jsem se z toho po třech měsících na antidepresivech dostala a začla zase žít. Jedna z prvních věcí co mě napadla hned po Richardově odchodu byla, že to musím říct Petře, ale až po třech měsících jsem našla dost síli a odvahy na to abych po ní začala pátrat. Nepředpokládala jsem, že bude mít stejné číslo, jaké měla před devíti lety, ale zkusit jsem to musela. Samozřejmě ho změnila a já se pustila do pátrací akce. Na internetu jsem si vyjela spolužáky naší střední školy. Chodila jsem tam hodně zřídka, a tohle byl zrovna ten případ. Na nástěnku jsem napsala vzkaz: Všem vám oznamuji, že Richard Morava zemřel 24. října v 17:58 odpoledne na následky autonehody. P.S.-Petro, prosím ozvi se mi, Eliška (775 268 726). Ještě ten veče mi začli chodit soustrastné SMSky, ale já je hned mazala ani jsem neodepisovala, čekala jsem jen na jednu. Dorazila asi ve tři ráno. Ahoj Eli, tady Petra. Mrzí mě co se stalo a taky mě mrzí, že jsme se tolik let neviděli. Pokud by sis chtěla promluvit, stačí napsat nebo zavolat. Ráda tě uvidím, Richarda jsem ti už dávno odpustila. Ahoj P.
Tohle byla asi nejhezčí zpráva za posledních pár měsíců a okamžitě jsem Petře volala. Prokecaly jsme spolu snad hodinu a domluvily jsme se, že další den se sejdeme (taky bydlela v Praze) a půjdem někam na kafčo.
Den na to jsme se opravdu sešly, měla jsem sebou malýho Ríšu a Petra na něj co chvíli koukala a pořád říkala jak je tatínkovi podobný.
S Petrou jsme se scházeli čím dál častěji a čím dál důvěrněji, až najednou, tak jako s Richardem naše přátelství přerostlo ve vztah. Petra se mi přiznala, že asi rok po maturitě zjistila, že jí spíš přitahují ženy…a mě…mě přitahovala ona. Zamilovala jsem se do ní, tak jako tehdy do Richarda, rok po začátku naší známosti se nastěhovala do našeho bytu, ke mně a ke čtyřletému Ríšovi, kterému jsme vysvětlili, že maminka má novou kamarádku, kterou má moc ráda a bude to zároveň jeho maminka. Malej si na Peťu rychle zvykl a po chvíli jí taky začal říkat “mami”.
Takhle na hromádce žijeme už pět let, malýmu je děvět, ve škole to berou v pohodě, že má dvě maminky. Já jsem zástupkyní šéfredaktora Reflexu, Petra grafička v Maximu a žije se nám skvěle. Moje láska k Richardovi nikdy neumře, pořád je láskou mého života, ale Petra mi ho dokáže skvěle nahradit.

Stále stejná…

Znovu na Tebe začínám myslet. Možná, že je to stesk. Vzpomínám na okamžiky, které jsem s Tebou prožil. Vzpomínám i na to jak jsi mi ublížila; vzpomínám a cítím starou i novou bolest, kterou jsi mi způsobila a působíš. Já nevím, proč nemůžu zapomenout. Proč i když se nevídáme, když spolu nemluvíme, s láskou i nenávistí spolu válčíme, nevím a nechápu, proč mi nedáš spát. Vím, že ani tohle mi nepomůže zapomenut. Je jedno jestli napíšu sto nebo tisíc povídek. Nezmění se to. Je jedno, co uděláme…i přesto všechno se… milujeme? Je to moc troufalé tvrzení?

Možná, že ano… možná, že ne…

Za tu dobu se toho změnilo hodně, ale ne všechno. Kdysi jsi řekla, že se ve mně nevyznáš. Myslíš, že já v tobě ano? Nevím, jestli budu potřebovat celý život na to, abych si v hlavě srovnal věci, které se Tě týkají. Vím však, že už nemám moc času…

Nemusím se ohlížet zpět vím co se dělo…
Nikoho jsem se neprosil… ale jsem rád… i když…

Neptejte se proč to píšu, protože vám nikdy nedokážu odpovědět.
Jestli Tě nenávidím? Ano. A buď si jistá, že Ti nikdy neodpustím.
Jestli Tě miluju? Mě zajímá jestli miluješ Ty mě… Chci vědět jestli všechna ta bolest a všechny tvoje zrady pro něco byly…
Stále stejná písnička? Já vím. Klidně nadávejte. Nemůžu si pomoct.

Jestli mě miluješ,
tak mě nech.

Proklínám ta slova. Neumím bez tebe být.

Otázka je… doopravdy spolu nemůžeme být?
Ty myšlenky…
Možná už s ním není, teď může být se mnou…
Ale chce? Cítí ke mně něco?
Jednou jsem dostal svoji odpověď, ale ukázalo se, že je to lež.
Jak ti mám věřit?
Proč mě tak trápíš?

Opustíš mě někdy?

Proč nepřijdeš? Proč nezavoláš a neřekneš, že je ti to líto.
Proč jsi tak chladná a nedáš nic najevo?

Stačí dvě slova.
Řekni je a jsem tvůj…
Řekni je a už se neuvidíme…

Nevím, jestli si to někdy přečteš…
Jestli ano… dej mi alespoň to co si zaloužím…
Dej mi odpověď…

Ve vzteku…

,,Co chceš?!“ Vyštěkl jsem na ni a obešel ji, dívajíc se upřeně před sebe.
,,Můžeme si promluvit?“
,,Nemáme o čem mluvit,“ odbyl jsem ji.
,,Poslouchej mě. Prosím.“
,,Ty to pořád nechápeš co?! My dva si nemáme co říct,“ vzal jsem míč ze země a hodil na koš. Minul jsem.
,,Než jsi přišla tak mi to šlo.Je to stejný jako v životě. Dokud se neukážeš, tak je všechno v pořádku.“
,,Dřív jsi říkal, že je všechno lepší, když jsem s tebou.“
Nečekal jsem, že řekne něco takového. Přerušil jsem házení na koš a otočil jsem se k ní:
,,To je taky pravda, ale to co se děje potom za to nestojí,“ vrátil jsem se k házení.
,,Zklamal jsi mě…“
Po téhle větě se ve mně začala vařit krev. Vzteky jsem hodil míčem o desku tak tvrdě, že se všichni kolem lekli rány, která se ozvala.
,,Já zklamal tebe! Já tebe! Já na tebe čekal a myslím, že dost dlouho!“ Rozkřikl jsem se na ní.
,,Promiň,“ řekla tichým hlasem a chytla mě za ruce… odstrčil jsem ji.
,,Stále jsi krásná a už jen tvůj dotek ve mně vyvolává vzpomínky a pocity…“
,,Tak v čem je problém?“ Přerušila mě.
,,Problém je v tom, že říct promiň vždycky nestačí a doby, kdy jsem ti odpouštěl všechno jsou už pryč.“
,,Jsem teď jiná. Změnila jsem se.“
,,Možná. Já ale nevím kdo jsi. Neznám tě. Všechno co jsem o tobě za poslední tři roky slyšel bylo, že máš novýho kluka nebo, že s ním už zase nejsi.“
Sebral jsem ze země míč, dal jsem ho do tašky a chystal se k odchodu. Při otvírání branky jsem pocítil pevné objetí. Položila mi hlavu na rameno a zeptala se:
,,Jak to můžu napravit?“ Pohladil jsem ji po vlasech, políbil na tvář a pomalu odsouval její ruce z mého pasu.
,,To je právě to… Nemůžeš.“

Vzpomínka jménem Alice

K tomuto dílu, mě inspirovala vzpomínka. Mám ji už dlouho, ale díky domácímu úkolu z češtiny ožila novým životem.
Sedím v parku pod stromem. Pod stromem, kde se to stalo. Oz. Tak jsme ten strom pojmenovali. Já a…

Vzpomínka jménem Alice

Už jsou to nejméně dva roky. Když na to tak zpětně vzpomínám, začalo to idylicky. Byl krásný letní den. Měl jsem schůzku s Alicí. Seděl jsem opřený o kmen a Alice o mě. Povídali jsme si. Povídali jsme si celé odpoledne. Začalo poprchávat, byl to takový malý letní deštíček. Voda jí kapala na bosé nohy.

,,Žabky nejsou moc dobrý do deště.“

Poznamenal jsem a usmál se na ni. Dala mi pohlavek a přitulila se. Když zafoukal vítr déšť obelstil korunu stromu, která nás chránila, přitiskla se ke mě ještě víc.

,,Tvoje srdce bije klidně.“
,,To kvůli tobě.“ nechápavě se na mě podívala.
,,Je mi s tebou dobře.“

Podívala se na mě jako nikdy předtím. Nikdy na ten pohled nezapomenu. Měla mokré vlasy a kapky deště jí stékaly po obličeji. Pohladila mě po tváři, druhou rukou mi stiskla límec košile, přitáhla si mě blíž a políbila mě. Přestalo pršet.
Seděl jsem opřený o kmen stromu a Alice byla opřená o mě. Propletla své prsty s mými. Ze stromu začalo padat listí. Bylo to zvláštní, ale nádherně to dokreslilo ten okamžik. Když na to tak zpětně vzpomínám, je to asi ta nejhezčí vzpomínka jaká mi na ni zbyla.

M

,,Proč jsi mě zradil!!!“
,,Omlouvám se.“
,,Omlouvám se?! Děláš si srandu?! Myslíš si, že to stačí. Opustil jsi mě!!! Opustil jsi mě když jsem tě nejvíc potřebovala!“

Brečela… Fackovala ho… Bušila do něj pěstmi… Když jí nezbyla žádná energie, objala ho.

,,Nenávidím tě.“
,,,Já vím.“
,,Byla jsem těhotná.“

…………………………………………………………………………………………………

,,Ahoj můžem?“ (objetí; polibek; odchod)
,,Jo jasně. Dneska jsi tu dřív.“
,,Já vím. Chtěl bych s tebou o něčem mluvit.“ (posadili se u okna)
,,Povídej.“
,,No, jde o to, včera večer jsem byl posilovně. Potkal jsem se tam s Ondrou. Tak různě jsme se bavily a došla řeč na Petru. Věděl jsem, že se mu líbí. Myslel jsem si, že to s ní myslí vážně, ale ukázalo se, že s ní chce jenom spát. Řekl jsem mu, že mi to přijde dost hnusný a…
,,Porvali jste se.“
,,Ty to víš?“
,,Celej den se neprobírá nic jinýho.“ (políbila mě)
,,Já…“
,,Nemusíš mi nic vysvětlovat. Chápu to. Navíc, když se to dozvěděla Petra, řekla, že s ním nechce nic mít.“
,,Tohle, ale není to o čem jsem chtěl mluvit.“
,,Takže?“
,,Šlo o to co řekl: ,,No a co! Ty a Míša jste spolu taky nejdřív spali!“
,,Ale rozdíl mezi náma je v tom, že my se milujeme. On by s ní jenom spal a pak by ji nechal. Je to kretén. Nemysli na to. Nic o nás neví.“
,,Já vím, ale nevadí ti to? Vím, že není jedinej kdo se na nás takhle dívá.“
,,Máš pravdu. Není jedinej…“
,,Jsi se mnou šťastná?“ (chytla mě za ruku a políbila)
,,Podívej se na mě. Je mi jedno co říkají ostatní. Já vím svoje. Miluju Tě.“ (opřela se o mě)

Celý zbytek dne strávili u okna. Začalo pršet. Začal jsem vzpomínat…

—————————————————————————————————————-
Pamatuju si to. Ten večer. Každou vteřinu. Neznali jsme se. Viděli jsme se poprvé v životě, ale táhlo nás to k sobě. Moc jsme se chtěli. A když jsme se vedle sebe ráno probudili. Byl to ten nejúžasnější okamžik v mém životě. Jen se ke mně přitulila a políbila mě. Usmála se; a řekla, že chce ještě spát. Otočila se a já ji políbil na krk.
Pamatuju si všechno. Její smích i její hlas. Ještě stále jsem neznal její jméno, ale věděl jsem, že ji miluji.
—————————————————————————————————————-

Míša se probudila u sebe v posteli. Vedle v místnosti byla Markéta.

,,Markét?“
,,Co je?“
,,Jak jsem se sem dostala?“
,,Dominik tě přinesl. Usnula jsi mu v náručí.“
,,Aha.“
,,Abys věděla hodně ti závidím. Kdyby se o mě taky někdo takhle staral.“ (povzdech)
,,Kde je?“
,,Od doby co odešel jsem ho už neviděla.“

« Předchozí stránka — Další stránka »