Nikdy nezapomenu

Moc si toho nepamatuju. Vlastně si nepamatuju vůbec nic. Autonehoda. Příště si dám pozor. Jestli nějaké příště bude. Nemocnice… sestřičky, doktoři. Hromada lidí u mého lůžka. Ani nevím, jak se jmenují. Říkají, že jsou moje rodina. Jsou mi povědomí… ale neznám je…
Uplynuly dva měsíce. Pouští mě domů. Nevím, kde mám domov. Moje osobní věci. Klíče, rozbitý mobil, peněženka. Je v ní fotka. Poznávám ji. Byla se mnou nejčastěji. Říkala, že spolu chodíme. Stojí tu teď přede mnou. Objímá mě. Líbá mě… ale já nic necítím. Zapomněl jsem snad i na pocity.

,,Pojďme domů.“

Jedeme taxíkem. Máme vlastní byt. Je moc hezký a moderní. Začínám se jí ptát. Odpovídá mi, ukazuje fotky, ale já si pořád nic nevybavuju. Pracujeme jako podnikatelé. Založili jsme vlastní firmu. Odjíždí na týden pryč. Služební cesta. Říká, že teď musí pracovat za nás za oba. Balí si věci odjíždí druhý den ráno. Beru si svůj notebook. Na ploše je naše fotka. Zeptal jsem se jí, jak dlouho spolu jsme. Řekla mi, že 5 let. Napouští vanu, koupeme se spolu. Jdeme do ložnice, milujeme se spolu.
Celou noc nemůžu spát. Budí mě noční můry. Zdá se mi o desítkách lidí. Nikoho z nich nepoznávám. Usínám až k ránu. Probouzím se sám. Na polštáři leží vzkaz. Už odjela. Zase si beru notebook. Pročítám maily. Skoro všechny jsou pracovní. Na stole leží krabice s novým mobilem. Dávám do něj simku. Okamžitě mi chodí zprávy. Nepřestává to. Listuju telefoním seznamem. Žádné jméno mi nic neříká. Prozkoumávám byt. Kuchyň a koupelnu už znám. Obývák, pracovna, posilovna a ložnice. Jdu na balkón. Zasahuje mě ruch města.
Zkoumám obsah notebooku. Zapínám icq. Další desítky vzkazů. Nikam to nevede. Nic mi to neříká. Najednou narazím na složku, která se jmenuje Black Files. Snažím se ji otevřít, ale je zaheslovaná. Nepamatuju si vůbec nic. Snažit se přijít na heslo je jako hledat jehlu v kupce sena. Najednou zvoní zvonek. Nevím, kdo to je. Otevřu. Nikdo tam není. Na zemi leží dopis. Je na něm moje jméno. Otvírám ho. Je v něm vzkaz.

,,Doufám, že jsi v pořádku.“

Není tam podpis ani žádná jiná nápověda. Nemám tušení, kdo to může být. V naději, že se neztratím, se jdu projít do parku. Je teplo. Jde se mi dobře, nic mě nebolí. Sedím na lavičce. Přemýšlím. Od koho je ten dopis? Nic jiného mi nevrtá hlavou. Vracím se zpátky. Když opouštím park někdo mě osloví.

,,Počkej.“

Nejistě se otáčím, ale nikoho nevidím. Odcházím. Zvoní mi mobil. Vidím jen další jméno, co mi nic neříká. Zvednu to.

,,Haló?“

Nikdo se neozval. Hovor ukončen. Odcházím domů. Sedím u notebooku. Přišel mi nový e-mail. Je v něm gratulace. Knižní vydavatelství uvažuje o vydání mé knihy. Ani nevím, že jsem nějakou napsal. Přišla mi elektronická kopie. Úvodní stránka. Nadpis One Love. A fotka. Mám zvláštní pocit. Vyvolává ho ve mě ta fotka. Ta dívka, co je na ní. Nevím kdo to je, ale mám tak zvláštní pocit. Proč si nemůžu vzpomenout.?! Začínám číst. Jsou to povídky. Je tam věnování. Lucii Salačové. Nevím, kdo to je. Ale to jméno. Účinkuje to stejně jako ta fotografie. Najednou mě to popadlo. Zkouším její jméno jako heslo ke složce Black Files. Funguje to. Je to plné textových souborů. Jsou to ty povídky, co jsou v té knize. Je tam i složka se zvukovými soubory. Je to můj vlastní hlas. Jsou to namluvené poznámky. Vracím se ke čtení. Hltám každé slovo. Nevěřím, že jsem to napsal já. Trhá mi to srdce. Ale zaráží mě konec. Je tam datum… je to staré 10 let. Na nic si nevzpomínám. Možná, že ona je moje pojítko. Možná, že mi řekne víc. Ale podle toho co jsem napsal… není dobrý nápad jí volat.
Zvoní telefon. Úplně mě vytrhnul z transu. Moje přítelkyně. Říká mi, že bude pryč dva měsíce. Horší zprávu jsem nemohl dostat. Jsem sám, nic si nepamatuju a před deseti lety jsem napsal knihu, která mě skoro nutí brečet. Utíkají minuty, hodiny, dny. Jsem doma už týden a na nic si nepamatuju. Stále do kola čtu knihu a poslouchám poznámky. Proč nemám žádné jiné fotky kromě té jedné? Snažím se najít víc. Zase ten mobil. Tentokrát je to připomínka. Lékařská prohlídka. Jdu do nemocnice. Čekám a čekám a čekám… Jsem v ordinaci. Přichází sestřička. Chvilku vydržte, váš lékař přijde za chvíli. Měla příjemný hlas. Doktor se mě prohlédl. Řekl, že jsem fyzicky v pořádku. Začal se ptát, jestli nemám deprese. Řekl jsem mu, že až na to, že si nic nepamatuju a nemám tušení, kdo jsem je, mi fajn. Zasmál se. Bylo mi to fuk. Když jsem odcházel zeptal jsem mě, jestli bych pro něj mohl něco udělat. Vytáhl ze šuplíku mou knihu. Tělem mi projel chlad. Splnil jsem mu přání a podepsal jsem mu knihu. Řekl, že ta kniha je skvělá. Šel jsem k výtahu. Jela se mnou jedna žena a dva muži. Podíval jsem se na ni. A hlavou mi probleskla Lucky tvář. Nedíval jsem se na cizí ženu, ale na ní. V další vteřině to byla zase neznámá žena. Měl jsem snad halucinace??? Zeptala se mě, jestli jsem v pořádku. Byla to otázka, na kterou jsem nemohl odpovědět.
Přemýšlel jsem, co se v tom výtahu vlastně stalo. Vůbec na nic jsem nepřišel. Začal jsem na internetu hledat diskuse o své knize. Všude ji tak divoce projednávali. Stále dokola padali otázky, jestli se to skutečně stalo. Zajímal jsem je já. Měl jsem přes 1000 emailů. A všichni se ptali na to samý. Kdo byla ta dívka? Stalo se to doopravdy? Měl jsem toho dost. Šel jsem si lehnout. Druhý den ráno jsem šel do knihkupectví. Byla tam police věnovaná mé knize. A dva lidi se se mnou vyfotili. Ptali se, jestli jsme se k sobě vrátili, že ten konec je smutný. Řekl jsem jim, že je pravdivý, ale nebyl jsem si tím tak jistý, nevěděl jsem co bylo potom. Potřeboval jsem najít kamaráda. Někoho, kdo se mnou v té době byl. Kdo věděl, co se dělo. Ale nenašel jsem nikoho. Večer byla moje kniha opět tématem číslo jedna. Všechny tiskovky a turné s knihou byla odložena kvůli mému stavu. Dokonce mi psali o práva na zfilmování. Ale mě nic z toho nezajímalo. Čím slavnější byla kniha, tím víc jsem chtěl vědět, co se stalo potom.
Po dalším týdnu, už jsem neměl na výběr. Nešlo to vydržet. Zdálo se mi o ní každou noc a kdykoliv jsem zavřel oči viděl jsem její tvář. Musel jsem ji najít. Jen jsem nevěděl jak. Podle mých poznámek nás tehdy seznámila naše společná kamarádka. Stále jsem měl její číslo. Získal jsem její číslo. Přečetl jsem si první tři a zbývajících šest jsem pak odříkal. Znal jsem ho nazpaměť. Pousmál jsem se. Proč jsem si na něj nevzpomněl, když jsem ho potřeboval. Byla to ironie. Začal jsem sice pomalu rozpoznávat lidi a místa, ale vzpomínky na ní se mi vraceli nejrychleji. Zavolal jsem jí. Byl to záznamník. Skvělý. Nechal jsem jí vzkaz. Požádal jsem jí, jestli se u mě zastaví. Pak jsem jenom vysedával u telefonu. Nezavolala. Nenapsala. Nenechal a vzkaz. Pocity z neúspěchu mě ničily. Možná jsem to vážně neměl dělat.
V noci zvonil zvonek. Někdo byl u vchodových dveří. Přál jsem si, aby to byla ona. Když jsem došel k oknu, nikdo tam nestál. Zklamaně jsem odešel. Došel jsem do ložnice a zazvonil zvonek. Byla to ona. Stála ve dveřích mého bytu. Poznal jsem ji. Její tvář, její oči, její vlasy. Byla krásná. Políbil jsem ji. Neměl jsem, ale udělal jsem to. Všechny ty pocity… nic neřekla. Vešla dovnitř. Sedl jsem si naproti ní a začal jsem se jí ptát. Řekla mi všechno. Jak jsme spolu chodily, pak jsme se rozešly, pak to znovu zkusily. Jak jsme se měnily jeden v očích druhého. Jak jsme se hádali. Bylo dobře, že byla tma. Odešel jsem do koupelny. Brečel jsem. Brečel jsem jako dítě. Brečel jsem jako dítě, protože jsem si na to všechno vzpomněl.
Přišla za mnou. Přišla za mnou a objala mě. Dala mi do ruky prstýnek. A s pláčem mi řekla, co se tehdy stalo. Ve všech těch příbězích… jsem jí to vyčítal, ale byla to moje chyba. Bál jsem se. Bál jsem se být s ní. Řekla mi, co jsem jí řekl ten večer:

,,Problém s tím, když něco moc chceme je strach ze ztráty, nebo z toho, že to nikdy nezískáme…byla to tvoje chyba. Čekala jsem na tebe, ale ty jsi nepřišel.“

Rozbrečela se. Objal jsem ji a políbil. Za celou noc jsme ani jednou jeden druhému neřekli, že ho milujeme. Bylo to příliš nebezpečné. Oba jsme měli svůj život. Čekali jsme dlouho, čekali jsme tak dlouho až bylo pozdě. Hlavou mi proletěla další vzpomínka. Před deseti lety jsem jí řekl, že doufám, že dostaneme další šanci v dospělosti. A teď tady byla. Ležela vedle mě.

,,Já nemůžu.“
,,Já vím.“

Pousmál jsem se.

,,Co je?“
,,Nic.“
,,No tak.“
,,Představoval jsem si to tak, že přijdeš a řekneš třeba; chybíš mi a já řeknu, že nevím jestli mi chybíš, protože si tě nepamatuju. Ale všechno to dopadlo úplně jinak.“

Začala se smát. Začal jsem taky. Nekazili jsme si tu noc nářkem, protože jsme věděli… že je naše poslední.

,,Je tu ještě něco, co bys měl vědět.“

Nechápavě jsem se na ni podíval.

,,Ten večer… co jsi měl tu autonehodu. Jsme byly spolu. Dal jsi mi ten prstýnek a řekl, že je jedno s kým budeme, ale že víme svoje. A že každý rok ho dáme tomu druhému, abychom na sebe nezapomněli. „
,,Chci abys sis ho nechala. Já na tebe nezapomenu. Nepomohla mi ani ztráta paměti. Vždycky budeme spolu, jenom každý jinde.“

Začalo svítat. Oblékla se. Chvíli se na mě dívala. Chtěl jsem ji víc než cokoliv na světě. Věděl jsem, že to není správné. Kdybych chtěl je dokonce života moje. Chtěla mě políbit, ale já ucuknul. Myslím, že to bylo nejhorší a nejtěžší rozhodnutí v mém životě.

,,Asi už bych měla jít.“
,,Sbohem.“

Přišel jsem…

,,Ahoj “
,,Proč jsi tady? Dva roky se neukážeš a teď…! Co čekáš, že se bude dít?“
,,Nečekám nic. Jen tu mám nějakou práci…“ vrazila mu ohromnou facku, ale on se téměř nepohnul.
,,Práci?! Ty ses vrátil kvůli práci! Tak proč jsi přišel za mnou?!“
,,Uvidíš.“
Ani jeden z nich nic neříkal.
„Projdeme se?“
,,Kde jsi byl celou dobu?“
,,Pryč.“
,,Aha. Nemůžeš to trochu upřesnit?“
,,Byl jsem daleko. Daleko od tebe, ale nepomohlo to…“
…
Konverzace pokračovala. Desítky přímých otázek a desítky nepřímých odpovědí.
,,Fajn..Vzdávám se. Už se tě nebudu ptát. Jsi hroznej.“
,,Promiň.“
,,Koukám, že jsi se nezměnil.“
,,Hmm?“
,, Je zima a ty máš jenom mikinu a jakou jinou než černou.“
,,No, znáš mě.“
Cestou kolem parku zahlédli malého chlapce uprostřed silnice. Bylo neuvěřitelné štěstí, že ho zatím žádné nesrazilo. Jedno se však s hlasitým troubením řítilo přímo proti němu. Neměl šanci.
,,Panebože…“ pronesla tiše.
Než se stačila vzpamatovat, byl už Dominik pryč. Všechno se seběhlo tak rychle. Přiběhla k němu. V náručí držel chlapce. Byl vystrašený.
,,Jsi v pořádku?“ zeptala se.
,,Je mi to líto…“
Nechápavě se na něj podívala. Náhle ucítila podivný pocit. Brnělo ji celé tělo. V dalším okamžiku se ocitla někde úplně jinde.
,,Jak jsme se sem…“ zůstala zaraženě stát.
Už před ní nestál Dominik, kterého znala. Měl dlouhá černá křídla a po celém tělo podivné značky.
,,Co…co jsi zač?“
Neodpovídal.
,,Kde to jsme?“
,,Nepoznáváš to tady?“ rozhlédla se kolem.
,,Tady jsme…“
,,Se poprvé potkali. Je to na…“
,,Střeše našeho domu.“ doplnila ho tentokrát ona.
K domu přijelo auto. Byli to její rodiče. Všichni v černém. Chtěla na ně zavolat, ale ztratila hlas. Držela se za krk a zoufale to zkoušela znovu a znovu.
,,Je to marné. I kdyby tě slyšeli, neuvidí tě.“
,,Co jsi mi to udělal? Jak to, že s nimi mluvit nemůžu a s tebou jo?!“
,,Není to moje chyba…“ řekl to tiše a tajemně. V jeho hlase byla slyšet lítost. Šel pomalu k ní. Vítr si pohrával s černým peřím jeho křídel. Chtěla od něj utéct, ale tak jako nemohla předtím mluvit, nemohla se teď pohnout. Stoupl si před ni a jeho křídla ji pomalu zahalovala. Zmizeli poslední paprsky slunce. Všude kolem ní byla jen tma.
Ocitli s na hřbitově. Hrob, u kterého stáli byl… její.
Vykřikla hrůzou. Stála tam a nevěřícně zírala na náhrobní kámen.
,,Jak se to…“ ani to nedořekla a rozplakala se.
Ale nedostalo se jí odpovědi. Rozhlédla se. Byla sama. Těkavě se rozhlížela všude kolem. Náhle se objevil za ní.
,,Kde jsi…“ místo odpovědi jí podal noviny.
Okamžitě ji zaujal titulek na úvodní stránce:
Mladá dívka zemřela při záchraně malého chlapce

Hltala každé slovo. Ten článek byl o ní.
,,Ale vždyť jsi ho zachránil ty!“ vykřikla v slzách.
,,Ne. To ty…“
Byli zpátky na střeše.
,,Takže jsi mě přišel zabít?“
,,Před dvěma lety, pro tebe přišel… a já s ním udělal obchod.“
,,Obchod?“
,,Umřel jsem místo tebe…“
Mlčela. Stáli tam nejméně hodinu. Tiše a bez pohnutí. Pomalu přicházela noc.
,,Proč jsi to udělal?“
,,Co?“
,,Umřel… pro mě…“
,,Je to jednoduché…Miloval jsem tě…“
,,I po tom všem?“
,,Jo… A stalo se ze mě tohle. Pozoroval jsem tě každý den. To jak žiješ. Musel jsem se dívat na to jak…“
,,Jak co?“
,,Nechci o tom mluvit. Nezáleží na tom. Nic se tím nemění. Nevěděl jsem, že ti moje smrt dá jen dva roky. Ani to, že pro tebe budu muset jít já. Už je čas…“
Šel přímo k ní, chytil ji kolem ramen a podíval se jí do očí. Jeho křídla ji znovu obklopovala. Mlčela. Nehýbala se. Byla vystrašená.
,,Přišel jsem…“
…
,,Pro tebe.“ dořekla za něj. Ale už nebyla na střeše. Byla v posteli. Vedle ní, ležel její přítel. Srdce jí divoce bušilo. Vstala a šla k oknu. Hleděla do noci.
…
Tak jako padá listí na podzim ze stromů, padalo černé peří z oblohy. Ucítila chlad. Jeho tělo bylo studené. Objal ji. Nebránila se. Oba hleděli na padající pírka. Položil hlavu na její rameno. Něžně ho hladila ve vlasech. Byla to… nekonečná chvíle. Podívala se do odrazu okna. Stála tam sama. Nikdo u ní zezadu nestál a neobjímal ji. Zavřela oči.
,,Miluju tě.“
,,Nenávidím tě.“
Chlad pomalu vyprchával. Jediné co jí zbylo, bylo pár černých pírek. Svírala je. Přitiskla si je na prsa…tiskla si je co nejblíže k srdci.
Rozplakala se.
Rozplakala se, protože pochopila.
Udělal to znovu.

Sometimes…

,,Co se ti stalo?“
,,To nic.“
,,Teče ti krev.“
,,Jdu si to ošetřit.“

***
O něco později…
***
,,Jak dlouho, už spolu bydlíme?“
,,Dva roky.“
,,A jak dlouho se známe?“
,,Od střední.“
,,Hele, já vím, že jsme jen kamarádi, ale mě můžeš říct, co se stalo.“
,,Já vím.“
,,Tak proč mlčíš?!“
,,Neuraž se, ale nic ti to toho není.“
,,Fajn!“

***
Večer…
***
,,Promiň. Neměla jsem se tak naštvat.“
,,Ne, to já se omlouvám. Pojď sem.“

***
Posadila se k němu…
***
,,Chceš vědět co se stalo?“
,,Nemusíš mi to říkat…“
,,Byl jsem za Luckou.“
…
,,Taky jsem za ní byla.“
,,Vážně? Kdy?“
,,Asi tak před týdnem.“
,,Proč vlastně?“
,,Musela jsem si s ní o něčem promluvit.“
,,O čem?“
,,O tobě.“
,,Fakt zajímavý.“
,,Netvař se, jako že tě to nezajímá.“
,,No dobře. Tak pokračuj.“
,,Říkala jsem jí, že je hloupá, když tě nechce i když ji máš tak moc rád a když jí chceš i po tom všem, co ti udělala…“
,,Já ji ale nechci.“
,,Jasně.“
,,No vážně. Co ti vůbec odpověděla?“
,,Chtěla, abych ti něco vzkázala.“
,,A co?“
,,Že jsi idiot.“
,,Já? Proč?“
,,Protože, přehlížíš mě…“
,,Zvláštní…“
,,Co?“
,,Dneska mi řekla úplně to samý.“
…

***
Už vedle něj jen neseděla…držel ji v náručí.
***
,,Takže jak jsi si zranil tu ruku?“
,,Porval jsem se. Když jsem byl s ní, přišel tam její bejvalej. Měl pořád řeči, že ho nechala a hned se tahá se mnou. No a pak se proti mně rozeběhl…“
,,Nechci vědět, jak to dopadlo.“
…

***
Nejistě od něj vstala…
***
,,Celou dobu jsi chtěl jí. A my dva se vídáme každý den. Žijeme spolu. Takže, jak mám brát tohle mezi námi… teď. Jako chybu nebo jako slabou chvilku? Až se zítra probudíme, budeme předstírat, že se nic jeden k druhému necítíme?“
,,Abych řekl pravdu doufám, že ne… Mezi mnou a Luckou… už je to víc, než pět let. Dneska jsem se kvůli ní porval. Zatím co ona si vesele žila svůj život, já jsem čekal, jako by se měla každou chvíli objevit u dveří. Ale ona i já, každý máme svůj život. Mám právo žít šťastně ten svůj. Neříkám, že na ni nemyslím nebo, že si někdy nepřeju to všechno změnit. Ale s tebou… jsem šťastný…

***
Polibek
***

Letní románek

Školní výlet. Těším se na něj každý rok. Jsme už ve třeťáku, takže tenhle je náš poslední. A pro mě, pro mě byl ze všech nejhorší. Něco se stalo. Něco, co jsem moc chtěl, ale…

,,Proč jí to neřekneš?“
,,Ona to ví.“
,,Tak proč spolu nejste?!“
,,Nejde to…“
,,Proč ne!?“
…
,,Prostě to nejde…“
,,Miluješ jí vůbec?““
,,Jestli ji muluju? … Jestli ji miluju!?! Miluju ji tak, že si to ani neumíš představit. Chci ji líbat každý večer a ráno se vedle ní probouzet. Miluju ji tak moc, že to ani neumím popsat!“
,,Tak co se vlastně stalo?“

***

,,Tak jo všichni ven z vody, jdeme zpátky do kempu.“
,,Ještě ne pane učiteli.“
,,Za 15 minut jdeme.“

Při návratu se všichni otáčeli dozadu a divoce si šeptali. Dominik s Kamilou šli úplně poslední. To kvůli nim se všichni otáčeli, dokonce i učitel. Drželi se totiž za ruce.
Kdyby to měl jeden z těch dvou vysvětlovat ostatním, asi by to nedokázal. Ale vždycky mezi nimi bylo něco víc než jen >>obyčejné přátelství<<.
Celý den na výletě pokračoval skvěle. Všichni se dobře bavili a pro zlepšení nálady se začalo i pít. Veselý smích a křik se rozléhali po celém kempu, ale ti dva byli úplně jinde. Vrátili se k vodě.
Oba po pas ve vodě. Měsíc se odrážel na vodní hladině. Přitisknuti k sobě, nechtějíc pustit jeden druhého. Noc byla dlouhá a voda chladnější a chladnější.

***
,,Pak jsem se vrátili do chatky.“
,,A spali jste spolu?“
,,Jo…“
,,Lituješ toho?“
,,Ne…oba dva jsme věděli jak to dopadne. Tohle mi řekla, když jsem se jí zeptal, jestli toho nebude potom litovat. A víš co udělala? Políbila mě… Když jsem od ní ráno odcházel, ještě spala. Přikryl jsem ji dekou. Vypadala tak nádherně.“
,,To jsi jen tak odešel?“
,,Ne.“
,,Bylo něco, co jsem jí musel říct. Bylo to lehčí když spala, protože odpověď by mě zničila. Řekl jsem to těsně předtím, než jsem odešel.“
,,Co jsi jí řekl?“
,,Miluju tě… a ona otevřela oči.“
,,Řekla něco?!“
,,Ne…rozplakala se“

,,Jsi první komu to říkám a když tak poslouchám sám sebe, nutí to plakat mě.“
,,Můžu se na něco zeptat?“
,,Na co?“
,,Co myslela tím co ti řekla předtím, než jste se spolu…“
,,Oba dva, navzdory tomu všemu, chodíme s někým jiným.“
,,Takže budete každý s někým jiným nešťastný, když spolu by jste byli šťastní?“
,,Nedá se říct, že bychom byli nešťastní.“
…
,,Co budeš dělat dál?“
,,Já nevím… můžu jen doufat, že ještě někdy dostaneme druhou šanci.“

Možná jednou dostaneme svoji šanci

Je krásná. Miluju Ji, ale není má… Zoe.

Potkali jste už někdy někoho, s kým jste moc chtěli být, ale každý z vás už potkal někoho jiného?
Někteří z vás si asi řeknou, že když chceme být spolu, máme pro to něco udělat. Jistý bolestivý krok, vůči našim protějškům… ale někteří z vás, chápou, že to nejde nebo to přinejmenším není tak snadné…

Líbali se v parku. Byla noc. Líbali se jako by se neviděli věčnost a měli od sebe být brzy znovu odděleni. Vlastně to tak bylo.

Opřel se o strom a ona o něj.

,,Jak dlouho se budeme muset skrývat.“
,,Asi pořád.“

Povzdechla a podívala se na něj, hledala v jeho tváři útěchu… marně. Věděla, že ho to bolelo, ale měl pravdu.

Zůstali tam celou noc. Ze stromu opadávaly růžové květy. Padaly jim do vlasů. Chtěli tam zůstat navždy… v milostném obětí.

Takhle se to odehrávalo dny, týdny, měsíce. Chtěli se ale víc a víc. Věděli, že dříve nebo později, to jeden z nich bude muset udělat… Mysleli na to oba.

S Adamem se známe od malička. Hrajem spolu v jednom týmu. Jsme přátelé už léta. A já mu už dva měsíce po večerech… jak to vlastně popsat?
My se chceme jen spolu nemůžeme být… krásná definice, ale nic to neřeší.
Musím to udělat…

Mám Adama ráda, ale… tohle vůči němu není fér. Snad to pochopí…

***

Sešli se, kousek od jejího bytu, na místě kde to všechno začalo. Byla opět noc.Ve dne se vlastně nikdy nevídali. Oba měli ve tváři napětí.

,,Nechám Adama.“ Dostala ze sebe.

Sedla si na lavičku a on si sedl k ní. Ale ne tak jak byla zvyklá. Sedl si za ní a otočil se tak, že se dotýkali zády.

,,To si Adam nezaslouží. Je to fajn kluk.“
,,Já vím, ale chci…“
,,Už se neuvidíme.“ Jeho slova zastavila ta její.
,,Proč?! Vždyť…!
,,Měla bys jít domů.“ Jeho hlas se změnil. Byla v něm slyšet lítost a vzlyk.
Ještě chvíli tam seděla a čekala. Ale už nic neřekl. Nakonec… odešla.

Tak moc ho bolelo nechat ji odejít, ale nešlo to jinak. Stále si opakoval, že udělal správnou věc a v duchu byl rád, že to bylo tak rychlé. I tak… to bolelo.

Při odchodu se zastavil u jejího vchodu. Věděl, že kdyby zazvonil. Vrátila by se a objala ho, jako by se nic nestalo. Místo toho jen nahlas vyslovil své pocity:

,,Miluju Tě… možná jednou dostaneme svoji šanci.“ Úzkost a bolest mu sevřely hrdlo… odešel.

Krátce po jeho odchodu se z vchodu domu vynořila postava. Zoe…

,,Možná, že ano…“

« Předchozí stránka — Další stránka »