Sabat

Všechno to začalo prvního září. Ta holka byla divná. Divná, a stála vedle dveří do naší třídy. Temný pohled safírově modrých očí zpod ofiny hustých černých vlasů. Měla je až po pas. Pas, sešněrovaný v černém korzetu. Černá sukně, rozšiřující se až k jejím kotníkům a okopané steely. Lidé chodili kolem ní, ale nikdo se jí nezeptal ani jak se jmenuje, ani co tu dělá. Báli se jí, obcházeli ji obloukem. Včetně mě a Elišky. Ne, že bych z ní měla strach. Nezajímala mě, měla jsem oči jen pro El, jako vždycky. Příliš jsem ji milovala, příliš jsem na ní lpěla. A pak zazvonilo a třídní tu holku přivedla do naší třídy. „Jmenuje se Sabat Preyster.“ řekla nám. Sabat zvedla oči od podlahy a přejela pohledem naší třídu. Pak je bez zájmu zase sklopila a zamířila k první lavici, v níž viděla volné místo. „Tady, ale, bude sedět moje kamarádka.“ ozvalo se. Sab se zamračila. Zavraždila Lídu, která jí to řekla, pohledem a odešla jinam. Bylo mi trapně z toho, jak debilně se lidi ve třídě chovají. O přestávce jsem zaregistrovala, že moje kámoška Terka asi uvažovala podobně. Šla za Sabat, aby se jí omluvila. Ale ta si ji jen změřila pohledem a pak chladně řekla, že o žádnej soucit nestojí. Terka z toho byla docela vyšokovaná. A od té doby si Sabat už nikdo ani nevšimnul. Kdykoliv někdo chyběl, seděla sama, protože s ní nikdo nechtěl sedět. V tý době jsem měla s El problémy. Začalo to nenápadně. Byla jiná než dřív. Ještě tišší, ještě odtažitější… Už se se mnou nechtěla bavit a já to dobře věděla. A bylo to čím dál horší. Zjistila jsem, že píše do psychologických poraden, jak se mě zbavit. Toho dne jsme seděly v jídelně. Mlčky, jako vždycky. Ona se mračila a já… Já toužila po tom, aby bylo všechno jinak. „Smím si přisednout?“ Ozval se najednou hlas tak jasný, že zněl jako hudba. Tušila jsem, komu patří dříve, než jsem se podívala. Sabat tam stála a její oči byly nezamračené. „Samozřejmě.“ Přitakala jsem. Sedla si vedle mě. Voněla hrozně těžkou vůní. Chvíli jen seděla a potom se ke mně otočila a řekla: „Ty ji miluješ víc, než svůj život a ona tě nemůže vystát. Zrazuje tvoje city, zklamává tě, mám pravdu?“ Zůstala jsem s pusou otevřenou: „Jak jsi…?“ Eliška koukala podobně. Nejdřív na mě, pak na Sabat a pak zase na mě. „Je pravda, co Sab řekla, že jo El?“ Zeptala jsem se jí. Sklopila očička. „Lenko…. Je to jinak… Zla – Zlato… Víš já už jen…. Já nemůžu… Už…“ „Eliško… Víš, že já tě miluju víc, než svůj život. Ale jestli ty, už nechceš se mnou ani kamarádit… Ani to blbý kamarádství… Tak… Tak se měj krásně.“ Stálo mě to všechny síly. Koukala na mě: „Je mi to strašně, šíleně, hrozně moc líto Len – Leni… Ale už to dál prostě nejde… Teda… Teďka no.“ Zvedla jsem se a odešla pryč. Ani jsem se na ni nepodívala na rozloučenou. Rozbrečela jsem se. Pak jsem ucítila na rameni něčí dlaň. „Ona se k tobě vrátí, do roka bude zpátky.“ Byla to samozřejmě Sab. „Jak si tím můžeš být tak jistá, Sabat?“ Ona mi neřekla nic. Bylo po škole. Vzala mě kolem ramen a jako bych se z její omamné vůně probrala až, když jsme seděly v nějaké kavárně, kde jsem předtím v životě nebyla. „Kde jsme to Sab?“ „Tohle je moje oblíbená kavárna. Teď ti o sobě můžu konečně všechno říct. Tam to nešlo. I stěny mají uši, však to znáš. Mimochodem, nejmenovala jsem se vždycky Sabat Preysterová, to až od tý doby, co jsem… no, jsem v čarodějnickým spolku a protože mě naši vydědili, přijala jsem Sabat za svý jméno. Dřív, ale moje původní jméno zapomeň ihned, jak ti ho řeknu, jsem se jmenovala Sheila. Debilní jméno. Nejsem z Ameriky jo, ale mý rodiče. No a já mám dar. Ale prosím tě, věř mi, věř mi všechno co ti řeknu!“ Přikývla jsem. To s čarodějnickým spolkem mě nepřekvapilo. Ona byla něčím vyjímečná, tak proč ne takhle. „Mám dar vidět, co si lidé myslí a číst budoucnost, když chci. Většinou to tolik nepoužívám, umím to ovládat. Ale dva roky jsem byla zavřená v léčebně, protože jsem to ještě ovládat neuměla a strašně mě to děsilo. Na vaši školu jsem šla proto, že mě tam něco táhlo. Možná ty. Jsi jiná, než ti ostatní. To já cítím někdy taky…“ Skončila a podívala se na mě. „Ty jsi čarodějka Sab? Opravdová? To je úžasný…“ Usmála se. Poprvé jsem si všimla, že má krásný rty a zuby. „Většina lidí se mě spíš děsí, Len.“ To jsem věděla. Ale mě neděsila. „Sab, kde bydlíš?“ „U tety. Ta o ničem neví. Jestli chceš, vezmu tě tam.“ Samozřejm, že jsem chtěla. Doma mi Sab ukázala všechno, co měla. Svoje čarodějný knížky, kocoura, oblečení, nějaký lektvary, co si sama namíchala, karty, panenky na woodo, ale to prý nedělá, bylinky a další zajímavý věci. Slíbila jsem jí, že ji taky vezmu k nám domů. Druhý den jsme se sešly už ve skříňkách ve škole. El byla posmutnělá, ale já ji na uvítanou objala a řekla jí, aby se usmála, že ji holky vezmou a že kdyby něco, tak se může vrátit. A potom jsem si sedla se Sabat. Byla milá, vlídná, vnímavá. Celou češtinu jsme si vykládaly karty. Teda, ona mě, a pak mi vysvětlovala, jak se to dělá. „Co jsi vůbec za znamení, Sab?“ Odhalila svoje krásné zuby. „Jsem Ryba jako ty.“ Na matice mi vysvětlovala tajný runy a stihly jsme u toho i počítat. Na biologii a na chemii jsme dávaly pozor. Na angličtině byla Sabat v druhé skupině a já jsem seděla sama, aby El měla prostor… Byla smutná, ale snažila se bavit a docela jí to šlo. Od toho dne jsme se Sabat byly nerozlučné. Jednou, když jsem byla u ní spát, ležely jsme zrovna na plyšovém koberci, držely se za ruce a povídaly, najednou Sab trochu strnula a pak si povzdechla. „Láska k ní je v tobě a je silnější než kouzla, víš to?“ Věděla jsem to. Ale snažila jsem se na to zapomenout. „Sabat…nemohla bys udělat ze mě taky čarodějku?“ Přikývla. „Čekala jsem, kdy se zeptáš. Můžu, samozřejmě. Máš k tomu předpoklady Len.“ A já chtěla. Lákal mě její svět. Sab vytáhla knihu s formulema a obřadní nůž. Věděla jsem, že má na zápěstí pentagram. „Ještě nikdy jsem to nedělala Len, ale dnešní nocí se staneš jednou z nás a mou sestrou. Tak to chodí.“ Začala číst. Zapálila vlastoručně vyrobené svíčky z bylinek. Bylo to omamné… Pak se nožem dotkla mého zápěstí. Bolest se brzo rozšířila po celém mém těle, ale já držela a ani jsem necekla. Ta bolest byla taková… Naplňující. Sab znovu vyřezala i svůj pentagram a přitiskla můj pentagram ke svému zápěstí. Zavázala nám ruce k sobě a dala do toho byliny. A pořád u toho přeříkávala ty svoje formulky. Ráno, když jsem se probudila, odvázala Sab naše ruce. Jizvy byly naprosto zacelené. Pak mi dala nějaké svoje šaty. Cítila jsem se sice, jako by mě přejel parní válec, ale věděla jsem, že je to správný. „Jaký jméno teď mám Sabat?“ „Mě pojmenovala sestra, co mě stvořila. Tebe teda mám pojmenovat já. Myslím, že jméno Lovie…“ Ano. Lovie ke mně sedlo tak, jako k ní Sabat. V pondělí jsem šla do školy ve svém novém oblečení. Měla jsem vysoké červené steely, krátkou černou minisukni a červeno – černý korzet. Vešly jsme do třídy a všichni vytřeštili oči. Nejvíc asi El. O přestávce ke mně přišla. „Lenko, můžu s tebou mluvit?“ „Jmenuje se Lovie.“ Jemně ji opravila Sabat. Zdálo se mi, že sebou pořádně trhla. Odešla jsem s ní ven. „Leni mě to nejde. Všichni jsou tak… odtažitý. Nechtějí mě.“ „Můžu ti pomoct získat jejich přízeň, jestli chceš.“ Zavrtěla hlavou a vrátila se do třídy. A já k Sab. „Sabat přečti její mysl prosím tě…“ Poprosila jsem svou sestru a ona to pro mě udělala. „Touží po naší pomoci, ale nechce tě o to požádat Lovie. Je nešťastná, ale ještě se k tobě vrátit nemůže.“ Řekla stručně. Pralo se to ve mně. Když jí nepomůžu, časem se ke mně moje láska vrátí. Když jí pomůžu… bude šťastná. Ale zpátky ji už třeba nikdy nezískám. „Lovie… Udělej to, co cítíš, že je správný.“ Řekla mi Sab. „Miluju ji Sabat… Miluju ji víc, než cokoliv jinýho… Musíme jí pomoct.“ Rozhodla jsem se. Bylo mi z toho do pláče, ale jinak to nemohlo být. U Sabat doma mi dala potřebný bylinky. „Necháš El usnout a potom jí tímhle pomažeš čelo. Pak ji budou mít všichni lidé rádi.“ Ujistila mě a pomohla mi, udělat z bylinek roztok. Příjemně to vonělo. Malou lahvičku s tím jsem si skryla do záňadří. „Lovie… ty ji budeš vždycky milovat. Ona se vrátí, věř mi prosím. Nepochybuj o tom.“ Ale mě to už bylo fuk. Uspat El mi nedalo moc práce. Sab mě už naučila jak na to. Udělala jsem to na těláku. Byly jsme v posilovně, jen já, Sab a El. Ten den nám štěstí přálo. Když spala, byla tak krásná… Tak bezmocná. Pohladila jsem ji po vlasech a rozbrečela jsem se. Opatrně jsem udělala s lektvarem to, co mi Sab řekla, že udělat mám. A pak jsme ji nechaly se probudit. O ničem netušila… Ale od té chvíle měla šanci být šťastná. Lidé ji začali milovat. Viděla jsem její oči, jak září radostí. Věděla jsem, že naše úsilí stálo za to. Všechno bylo tak, jak má být. A pak… Jedné noci… Se vše mělo změnit. Byly jsme se Sab venku. Byl úplněk, magická noc… Bodlo mě najednou u srdce tak silně, že mě nohy neunesly a já spadla na zem. Sab nebyla vyděšená, jako by normální člověk byl. „Ta svině…“ sykla nenávistně. Popadla mě za ruku. „El!“ Křičela jsem. Sab zbledla. „On jí ubližuje. Ten hajzl, sketa hnusná!“ Vztekala se a já nechápala ani setinu z jejích slov. „Lovie, sestra která mě stvořila má bratra, který si na mě dělal práva. Jedné noci mě znásilnil. Nepoddala jsem se mu, nepodlehla… Naučila se bránit… Tehdy řekl, že dokud nezničí vše, co je mi drahé, nepřestane.“ „Tobě je drahá El?“ „Ne! Ale ty ano! A on má bohužel pro nás dar vševědění. Ublížit jí, zničí to tebe a já budu za to všechno zodpovědná. To chce. Musíme sebou hodit.“
Byly jsme ve městě tak rychle, jak to šlo. Musela jsem vést. Sabat nedokázala najít Caroba, jak se ten muž jmenoval, protože nenávist je špatným vodičem. Láska však dobrým a proto já mohla najít El. Dostaly jsme se až do nějaké prázdné továrny. Dovedla jsem nás před nějaké dveře. „Za nimi, ona je za nimi.“ Šeptala jsem. „A já jsem tady. Tak se zase setkáváme, Sabat. A těší mě, že mohu poznat i tvou roztomilou sestřičku Lovie. Ta její drahá se bránila skoro tolik, jako ty, Sab. Ale je to jen slabá holka. Už nemůže. Můžu si s ní dělat cokoliv chci. A jak pěkně umí křičet…“ Nemohla jsem to poslouchat. A mělo být hůř. Sabat tekly slzy. „Ty zkurvená, hnusná svině.“ Nenávistně šeptala Carobovi. Plivla mu do tváře. V tu chvíli jsem poznala, jak mocný je Carob čaroděj. Lusknutím prstů nám svázal ruce za záda a nohy k sobě. A za okamžik jsme seděly na jakémsi balkóně. „Lovie, za nic na světě se na to, co bude dělat nedívej!“ Nařídila mi Sabat. A mě došlo, jaké děsivé představené pro nás asi Carob chystá. „Panebože… To ne, prosím Sabat, to přece nemůže udělat, to není pravda, že ne, prosím…“ Drmolila jsem. „Kdybych mohla Lovie, zabránila bych mu v tom. Promiň mi to.“ Ujistila mě tak, že to bohužel pravda je. „Moje ubohá El…“ Vzlykla jsem. Musím říct, že jsem netušila, kolik síly v sobě budu tu noc ještě muset najít. Najednou nás oslnilo rudé světlo. Carob se objevil uprostřed toho zrůdného jeviště. Ona mu, nahá, ležela u nohou. „Vstaň, děvko.“ Nařídil jí. Když ihned neuposlechla, vytáhl ji na nohy za vlasy. Viděla jsem její tvář, byla tak vyděšená, tak strašně moc… Plakala, byla trochu umazaná od krve. Znásilnil ji. Nenáviděla jsem ho tolik, že bych ho zabila holýma rukama, mít k tomu možnost. „Byla panna jako já, když mi to udělal. Je od krve. A rozmazala si ji všude. Je šílená strachy. Lovie prosím tě, zavři oči.“ Mluvila tiše a zlomeně Sabat. Já ji ale nemohla poslechnout. El mě uviděla, jsem si tím jista, přestože Sab říkala, že pravděpodobně vůbec nevnímá okolí. Proti své vůli jsem se musela dívat. „Teď, se dívejte, mé konečně poražené dámy, jakou moc nad ní mám!“ Zahřímal Carob. Hodil s ní o betonovou zem, jako by byla jen panenkou z hadrů. Bolestí z tvrdého dopadu zakřičela. Měla jsem pocit, že mi puká srdce. A to byl jen začátek. Znásilnil ji znovu. Jen pro to, aby měl potěšení z toho, že to vidíme a že mi tím rve srdce. Bylo to strašný, vidět, jak hrozně trpí, jak brečí, prosí ho, sténá bolestí, křičí… Čím víc prosila, tím surověji se k ní choval, protože dobře věděl, co tím dělá mě. Svírala jsem ruce v pěst tak, že jsem je měla do krve rozedrané od nehtů. Sabat se snažila vykroutit ruce z pout, proti nimž nešlo použít žádná kouzla. Carob odněkud vytáhl důtky. Přivázal ji tak, že se nemohla ani pohnout, aniž by jí to způsobovalo nesnesitelnou bolest. Ležela ve střepech, on ji mlátil a ona křičela tak strašně… Myslím, že jsem na chvíli omdlela. Protože když jsem přišla znovu k sobě, ubližoval jí už zase jinak. A u toho jí vykládal, že jsme tam a díváme se. Neřekl jí, že nemůžeme nic dělat. Sabat se soustředila na svou snahu o osvobození, ale když tohle uslyšela, ztuhla. Její oči byly neuvěřitelně plné vzteku a opovržení. Chtěla jsem křičet, ale Sab mě ujistila, že to nemá žádnou cenu, protože to přesně Carob čeká a ublíží jí pak nějak ještě hůř. Nedoufala jsem, že se odtud dostaneme, když tu najednou nám spadla pouta. Čekala jsem Caroba. Nebyl to on, byla to jakási drobná, blonďatá dívka. „Sestro…“ Překvapeně zašeptala Sab. „Pojďte.“ Pokynula nám. „Než si toho bratr všimne. Nestojím na jeho straně. Už jsem pochopila, co je zač.“ Vyjádřila se stručně. „Zabiju toho zmetka…“ Mumlala Sab. Carob měl na své straně ohromnou výhodu vševědění. Byl připraven, jakmile nám jeho sestra otevřela dveře do tovární haly, kde tolik ubližoval mojí lásce. „Tak moje malá sestřička mě přece jenom zradila..“ Posměvačným tónem promluvil. Sabat se neovládla. Vrhla se proti němu se zdobenou obřadní dýkou. Ona byla rychlá. On krutý a nelítostný. Zatímco se Sab snažila ho zabít a on její útoky odrážel a provokoval ji, já po kolenou dolezla k El, která tam ležela na zemi a nejevila známky života. „Lásko, Eli, to jsem já, Lenka, prosím, vzbuď se…“ Opatrně jsem s ní třásla. Bylo těžké dotknout se jejího těla a nezpůsobit jí přitom bolest. Otevřela oči a rozplakala se. Celá se třásla, byla v šoku z bolesti a strachu, na pokraji šílenství… Mluvila jsem k ní co nejláskyplněji jsem dokázala. Říkala jsem jí, že už je dobře, že jsem u ní, že už jí nikdo neublíží, že jí ošetřím rány… Že ji miluju nadevšechno… Ze zaujetí mou milovanou mě probral až nelidský výkřik. Oči mi vylétly k bojujícím postavám. „Ach Bože, Sabat!!!“ Jejím břichem procházela rudá dýka Caroba. „Tak jsem tě přece jenom dostal, má sladká, přesladká Sabat…“ Vysmíval se jí. Sab zřejmě síly rychle opouštěly… hlas se jí chvěl, když odpovídala: „Ale prohráváš… Protože já… Já zabíjím tebe…“ A pak se rozesmála. Poslední síly vymrštily ruku s dýkou, která probodla hrdlo násilníka a vraha. Pak padla na zem, vedle muže, kterého tolik nenáviděla. Já byla u ní. „Sabat…“ Umírala. „Něco nevěděl Lovie… Ani s vševěděním… Neznal lásku, nevěděl, co dokáže…“ Usmála se. „Lovie… Jako ty El, já milovala tebe… Stejně je to divný…“ Zavrtěla pomalu hlavou, zakašlala a…. Bylo ticho, přerušované jen Elininými vzlyky. Sabat byla mrtvá. Ani jsem jí nestihla nic říct. Ale ona to jistě věděla. S vědomím, že její tělo zůstane zde, jsem z jejího krku sundala přívěsek. Ona by to chtěla, abych si ho vzala já. Jednou mi o něm řekla, že jí pomáhá a že ho předá až se svou smrtí. Vzala jsem si ho kolem krku a tělem se mi rozlilo teplo. Poslední pozdrav od Sabat. Popadla jsem El za ruku a donutila ji vstát. Musely jsme vypadnout. „Počkejte!“ Ozvalo se za námi. „Teď, když je bratr mrtvý… A také Sabat, čest její památce… Už tě k nám nic nepoutá Lovie. Jsem čarodějka jako ona. Kdykoliv budeš chtít, můžeš za mnou přijít. Najdeš mě, když si to budeš přát. Moje jméno je Boo.“ Ta blondýnka. Přikývla jsem. Věděla jsem, že do Sabatina bytu se nevrátím a nic z jejích věcí nezískám. A ani jsem netoužila, se do světa kouzel někdy vracet. Ale kdo ví. Cenila jsem si nabídky Boo. „A ještě něco. Sabat by chtěla, abys to věděla. Já jsem ji kdysi zradila. Nevěřila jsem jí. Neochránila jsem ji před bratrem. Byla jsem slepá. Teď jsem prohlédla. Smířily jsme se. Ošetřím tvé přítelkyni ty rány. To vám dlužím.“ Booiny jemné dlaně se přiblížily deset centimetrů k ranám El. Ošetřila jí je tak, že už nebyly nebezpečné. Ujistila mě, že bolest taky poleví. Pak jsem, díky síle, jež mi dával Sabatin přívěsek, zvedla El do náručí a co nejrychleji to šlo se s ní přemístila na jediné místo, kde jsme mohly mít klid – na mojí chatu. Položila jsem jí na postel a všechny rány jsem jí radši ještě ošetřila. Celou noc jsem u ní byla a chladila její rozbolavělé tělo. Ráno se probudila ze stavu jakéhosi bezvědomí. „Já… On… To bolí…“ Řekla a rozplakala se. Co nejopatrněji jsem ji objala… A nechala ji plakat. „Už nikdy tě nespustím z očí, už nikdy nedovolím, aby ti někdo ublížil…“ Slibovala jsem jí i sobě.
Když jsme se vrátily do školy, lidé ji pořád měli rádi. Mě ne a bylo mi to jedno. Pohřeb Sabat Preysterové se konal za dva týdny po tom. Byla jsem tam jen já, její teta, Boo a pár dalších čarodějek. Bylo to smutné loučení. Pak plynul čas dál a mě se pomalu stýskalo míň a míň. Přesně rok po tom, co jsem se se Sab poprvé seznámila, se El dobrovolně rozhodla vzdát se lidí a být jen moje. Její psychika, narušená tím, co se stalo, potřebovala uzdravit a tak jsme spolu odjely na dovolenou do Norska. Stále se bála mužů, v noci měla noční můry… Ale časem, a s velkými dávkami lásky z mé strany, se to lepšilo. A jednoho dne jsem ji, když se zase probudila s pláčem z nočního děsu, držela v náruči a tišila, a ona zavřela oči, nechala se jemně houpat k dalšímu spánku, naprosto mi důvěřovala… „Je mi dobře, když jsi u mě…“ Řekla mi. Pevněji jsem ji k sobě přitiskla. To i mě lásko. To i mě.

Náplast na duši

„Lehni si na postel…“ kývla jsem hlavou směrem k mému oblíbenému kusu nábytku. Váhavě jsi k ní došla a natáhla ses na ni. Já jsem si přisedla na kraj k tobě. Byla jsi trochu v rozpacích, nevědělas, co můžeš čekat… ale já jsem se na tebe jen dívala. Ráda si tě prohlížím a právě tomu jsem se věnovala. „Co to děláš?“ vyrušila jsi mě po chvíli. Zjevně se ti nelíbilo, že očima rentgenuju každý kousek tvého těla, jako bych tě ještě nikdy neviděla. „Dívám se na tebe. Jsi strašně krásná…“ odpověděla jsem ti a podívala se do tvých očí. Mísil se nich údiv, vděk a ještě něco, co nedokážu popsat. Miluju tenhle tvůj výraz. Nicméně rychle jsi očima uhnula. Na tvých rtech ale zůstal ještě pár vteřin drobný úsměv. Pak se ale ztratil do nenávratna a zbyl jen tichý smutek, který v tvé tváři vídám tak často. Čekala jsi, kdy se zeptám na to, co se v létě stalo. Věděla jsi, že jsem si tě pozvala proto. Ale já se nechtěla ptát. Chtěla jsem tě pohladit… Počkala jsem, než jsi zavřela oči a pak se zlehka dotkla tvých vlasů. Podívala ses po mě. Co tě překvapilo bylo to, že jsem neuhnula očima a nestáhla ruku zpátky. Pomalu jsi mě za tu ruku vzala a odtáhla ji. Čekala jsem, že ji odstrčíš. Ale tys ji chvilku podržela ve své. Prohlížela sis ji. „Proč nesmím?“ zeptala jsem se tě. Nic jsi neřekla, ale ruku jsi mi konečně odstrčila. „Protože mě miluješ…“ vzdychla jsi tiše. „Neměj strach…“ šeptla jsem tiše. „Myslíš, že by sis mohla sundat tričko?“ zeptala jsem se. Lekla ses, viděla jsem to na tobě. Lehla jsem si k tobě, abych tě mohla ukonejšit. Nic ti neudělám, nikdy bych ti nic neudělala. „Co chceš dělat?“ nevěřila jsi mi. Bylo to hloupé. Čekala jsem, že se mi vysměješ, až ti to řeknu. Sehnula jsem se pod postel a vytáhla odtamtud… krabičku náplastí. „Chci… chtěla bych ti ošetřit ty rány, co máš na duši… lásko…“ krev se mi nahrnula do tváří, jasně jsem to cítila. Bylo to zvláštní. Pousmála ses. „Ty jsi blázen…“ ale tričko sis sundala. Myslím, žes byla sama zvědavá, co to chci vlastně dělat. Sotva jsem se dotkla tvé jemné kůže, napjala ses. Cítila jsem, jak ti bije srdce. Bilo tak rychle, jako kdybys běžela. Bála ses.. anebo se ti to líbilo? To jsem se rozhodla radši nezkoumat. Stejně bys mi nic neřekla. Čeho jsem si všimla bylo, žes zavřela oči. Nechtěla jsi vidět nic, co s tebou budu dělat. Potřebovala jsem tě ale nejdřív zklidnit… opatrně jsem tě vzala za ruku a trochu ji stiskla ve své. „Neboj se… nic se ti nestane…“ nechtěla jsem tě nijak vyděsit. Mohla jsem tě začít hladit, jenže tebe by to nezklidnilo, jen víc polekalo… Mohla jsem počkat, až usneš, ale pochybuju, že bys toho byla v té chvíli schopná. Vzala jsem zatím ty náplasti a prohlížela si je. Byly totiž s obrázkama. „Jakou chceš náplast?“ přimněla jsem tě otevřít oči. „Nemyslíš si, že to pomůže, že ne?“ zeptala ses místo toho, aby sis nějakou vybrala. „Doufám v to…“ pousmála jsem se, nečekala jsem, že bys tomu věřila. „Chceš si se mnou akorát hrát, protože…“ rozechvěly se ti rty. „Protože tě chci?“ přikývla jsi. „Ale tak to není… chci aby ti bylo dobře…“ obhajovala jsem se a zatím vybrala náplast. Byla zelená s bílým medvídkem… „Dobře?“ zeptala ses a já měla pocit, že se ptáš, co to vlastně znamená. Zapomněla jsi to snad? „Bolí tě srdce lásko, vidím to na tobě, den za dnem jsi plná smutku, dokonce i když se směješ tak něco v tobě pláče… a já ti chci ty rány co máš na srdci trochu ošetřit. Aby nebolely.“ dívala ses na mně tím svým neproniknutelným pohledem a já si přála, abys o tom dokázala mluvit. Kdybys mi tak mohla říct, co cítíš, jenže to nejde, nikdy nešlo… „Podívej, líbí se ti ta náplast? Ukázala jsem ti tu náplast s medvídkem. Vzala jsi ji do ruky. Když sis ji prohlížela, pomalu se na tvé tváři začal objevovat úsměv. Vrátila jsi mi ji, ale neřekla jsi nic. Napadlo mně něco. „Lehni si princezno…“ tiše jsem tě pobídla. Zaváhala jsi, ale poslechlas. Začala jsem potichu zpívat jednu z písniček, o kterých vím, že je máš ráda. Neusmívala jsi se, poslouchala jsi a snad ti to něco připomnělo, protože ses celá zachvěla. Posadila ses do rohu postele a přitáhla sis kolena k bradě. A tak jsem se při zpěvu dívala, jak se choulíš. Když skončila ta písnička, sedla jsem si naproti tobě a dívala se na tebe. Konečně jsi promluvila. „Proč nemůže být všechno jako dříve? Proč všechno co je hezký vždycky skončí…….?“ nečekala jsi odpověď. Věděla jsi, že tu ti nemůže dát nikdo. Povzdychla jsem si. Jak ráda bych ti dala odpovědi na otázky, které tížily tvé srdce, na otázky proč… Natáhla jsem k tobě ruku a čekala, jestli mi podáš svou. Podala jsi. Stačilo tě držet za ruku, abych cítila, jak rozechvělá stále jsi. „Co tě trápí?“zeptala jsem se tě, ale tys zavrtěla hlavou. Vstala jsem z postele a došla pro trochu čokolády. Když jsem se vrátila, zjistila jsem, že ses natáhla na postel a pozoruješ mně. „Můžu ti už dát tu náplast?“ Přikývla jsi, i když jsi moc jistě nevypadala… sundala jsem z náplasti papírky a sklonila se k tobě. Nalepila jsem ji na místo, kde ti bilo srdce a podívala jsem se ti do očí. Byly smutné. Vždycky jsou takové. I ty taková jsi. Pohladila jsem tě po vlasech a ty jsi zavřela oči. Když jsi je zase otevřela, zjistila jsi, že už tam těch náplastí je víc. „Byla moc rozsáhla ta rána, než aby se dala zakrýt jednou náplastí…“ vysvětlovala jsem a ty ses konečně pousmála. Lehla jsem si k tobě a dala ti tu čokoládu, pro kterou jsem předtím šla. „Na nic nemysli…“ řekla jsem ti a chytila tě za ruku. Nejspíš jsi už rezignovala, že jsi mi to dovolila… ležely jsme tam bez zbytečných slov v tom tichém porozumění až do doby, kdy jsi musela jít domů. „Je to lepší lásko?“ zeptala jsem se tě, když jsi na sebe oblékala tričko, abys mohla jít. Podívala ses na mně a téměř neznatelně, ale přece, jsi přikývla…

Nechápu to … ;(

Měla jsem kamaráda a ten kamarád byl strašně hodnej a milej,ve třídě máme udělanou ´rodinu´byla jsem s ním ´vdaná´a čekala dítě.Bylo to střelený a všichni jsme to brali s humorem.Jednou jsem šla já a moje kamarádka do vodního ráje a on tam šel s náma.Všecno to bylo v pohodě byla sranda a tak,ale jenom do tý doby než se mnou začal flirtovat.ležím na dece a vyhřívám se,a on příde ohodí mě vodou a pak si lehne ke mě zakouká se mi do očí a začal mi jezdit trávou po čele.Zamilovala jsem se do něho.Příště jsem šli spolu ven a ještě pár kamarádek.Šli jsme do parku.Nakonec jsme tam zůstali jenom mi dva.Já seděla opřená o něj a povídali jsme si.Pak jsme si navzájem koukli do očí a políbili se.Bylo to úžasný!!Tak jsme se ještě párkrát sešli.Ale pak přišel konec roku a on jelikož byl deváťák tak měli se školou rozlučák a já hrozně moc brečela a když sme se potom viděli tak mě utěšoval jak bude celý prázdniny semnou.Jenomže pak z něj vylezlo že jede na zelý prázdniny k babičce!Tak jsme se párkrát o těch prázdninách teda sešli……,ale nebylo to ono .Nakonec mi řekl že sem byla pouhá záplata na jeho zkončný vztah a že to se mnou nemyslel vážně a že už se mnou nechce nic mít!!Byla jsem úplně vyřízená a jemu to bylo fuk že mi ukradl srdce a že teďka mi chybí kousek mě……On věděl že bych se kuli němu i změnila,ale bylo mu to jedno!!

Zbyškovi

Je krásné,jarní odpoledne,sedím a chvíli mám čas přemýšlet..o všem,co bylo a co vlastně ani nezačalo..Jediné,co vím je,že se chci vypsat z té bolesti,z toho neskutečného zmatku ,který mám ve svém srdci..a tak usedám a píšu to,co bych Ti nikdy nedokázala říct do očí a myslím,že ani nikdy nedostanu tu možnost..Brzy Ti skončí brigáda a my už se neuvidíme.Mám strach,že vše vyšumí,že se neozveš,že zapomeneš..Chci tě dál vídat,i když vím,že je to bláznivé..ale díky Tobě vím,že láska na první pohled existuje……….Vzpomínám na moment,kdy se poprvé setkali naše oči.Dívala jsem se na Tebe a to ,co jsem cítila,ani nedokážu popsat.Měla jsem pocit,jako bych Tě znala už dlouho,cítila jsem zvláštní nervozitu a chvění…myslím,žes to musel také cítit..bylo to jak blesk z čistého nebe.Zasáhl jsi do mého,do té doby, poklidného života.Od té doby je mi tak nádherně,když tě vidím,miluju být ti nablízku.Vím,k čemu to vlastně je,trochu jsme se poznali..ALE nejsi sám a já také nejsem sama..Říkám si,co mi to vlastně mělo dát,proč jsem tě poznala,když to nemůžu prožít.Trápí mě to.City,kterým nesmím dát průchod.Mám tě ráda a lásku Ti přeji ale bolí mě to.A moc bych chtěla poznat to,co pravděpodobně NIKDY nepřijde.Chci vědět,jak chutnají Tvé polibky,vnímat Tvou vůni,probudit se vedle Tebe..Vím,že ani já Tobě nejsem  lhostejná.Ale ty jsi v tomhle chytřejší,než já.Nechceš si komplikovat život.Nevyznám se v Tobě,jsi tak zvláštní..jednodušší bude zapomenout.A já tedˇze sebe potají vypláču to moře lásky,nenaplněné lásky,kterou bych Ti chtěla dát,ale nemůžu…

Nenávist vr… láska

Nastěhovala   jsem  se do jiného baráku  taky v tom městě  , ale  na druhé  straně

byla jsem docela ráda ,protože tam kde jsem dosud bydlela jsem neměla žádné kamarady

nebyl promě problém si najít jiné takže jsem okamžitě začala pátrat ským bych se asi tak mohla bavit bylo to rýchlý seznámila jsem se tam s jednou holkou

Což toho asi budu litovat celý život,

ale ted už je to jedno  a ta holka měla kamaráda ona ho spíš měla jak syna , protože on byl odost mladší než ona naše tedy společná kamárádka byla starší od nás o 10let

lukáš jak se on jmenoval byl docela neže namyšlenej frajer , ale prostě takoví typ kluka o kterýho bych nikdy nezakopla tak jsem si to říkala a moc v lásce jsmese taky neměly protože to byl dle mého názoru kretén…

Když jsme se potkaly na chodbě tak to bylo samí denile k,krávo atd….

A dost dlouho to travlo ten blbec po mě házel žvejkačky prtostě mi dělal samí naschvály a to promě nebylo dobrý nenáviděla jsem ho takovím způsobem ,že když jsme se potkaly třeba ve tři ráno tak jsem se snim hádala a mlátila jsem ho!!!!!

Ale jednou večer když jsme klábosily s kamardkou jsem viděla jak lukáš brečí a nevím jak to ,ale bylo mi ho líto a tom moc. Kamarádka mi říkala ,že brečí protože má problémi doma s rodiči rozvedli se a začala vyprávět a nakonec mi řekla hm Lukáš by si měl najít holku ,ktera by mu setím vším pomohla a ani si neuvědomuju jak to a zamyslela jsem se nadtím že taky nikoho nemám a že bymi vubec nevadilo sním chodit. Od té doby jsem na něj byla uplně jiná nehádala jsem se sním .protože jsem věděla že to nemá lechké. A jak čas ubýhal tak jsme se nějak skamaradily on totiž bydlel u mé kamaradky.

Bdlely jsme na jednom patře a na stejné chodbě tak jsme spolu chodily kouřit na balkon protože já doma kouřit nemužu. Občas se stalo že jsem na tom balkoně byly až do 2 do rána a jen tak kecaly o životě a ovšem a najdnou jsem si uvědomyla,že pod tou jeho tvrdou slupkou se skrýva moc hodnej člověk se ,kterym se mi strašně krásně povídá ,se kterým se nasměju prostě to co by můj vyvolenej mohl mýt…

A najdenou ani nevím jak jsem se do lukáše šíleně zamilovalaa doufám že i on domě,ale moc tomu neveřím. Byly jsme spolu víc a víc prostě bylo všechno užasný nemusela jsem se sním bát i když jsem snim byla sama a kdekoliv vím ,že sním by se mi nic nestalo byl to kluk pro mě ,ale i perfektní kamardka.

Čas plynul a mi dva jsme se k sobě víc a víc přibližovaly bylo to užasné prostě jsem nikdy necítila to co jsem cítila ,když jsem byla sním.

A pak jednoho dne přišla ta hrozná zpráva kdy mi Lukáš oznámil , že se bude stěhovat ani nevím jak jsem tío všechno pobrala prostě to bylo hrozný pořád jsem brečela a ani nevím jak jsem s e s toho dostala poznala jsem další kamaradku Sandru a ta mi taky dost pomohla  se  s toho nějak dostat jenže ta doba měsíc než jse odstěhoval byla jseště horší ja se zak bláznivě zamilovala že jsem nemohla ani jíst spát nic prostě nic…,ale bylo zvláštní že neproběhla žádna pusa prostě nic po čem by mi bylo smutno já smutnila po něm po jeho osobě ktera mě vždycky dokázala rozesmát když jsem večer třeba šla a uviděla jsem nápis na výtahu s mím jmenem tak jsem se začala smát prostě nádhera ,ale přišel dén a DDDD a lukáš se odstěhoval a to asi pro mě bylo nejhorší myslela jsem že to tím to stěhovánim všechno skončí a strašně jsem se toho bála ,ale pořád jsem tak nějak ve skrytu duše doufala,že by to tak špatně dopadnout nemuselo. Lukaš začal jezdit a já byla štastná jednou mu ujel vlak domu a byly jsme spolu do 7 rána venku u nás na chodbě,ale nevím proč jsem citila že to je naše poslední společná chvíle i noc a taky že byla  bylo to užásný povídali jsme si navzájem se strapnovaly ,ale bylo to perfektní druhý dén přijel ještě ,ale pak už nejezdil na konec jsme se pohádaly a bylo po všem nakonec mi ani neřekl jestli mě měl někdy rád a nikdy se to nedozvím zbyly mi jen oči pro pláč jednou jsem mu to řekla do očí že ho natolik miluju že bych mu ublížit nemohla proostě poslouchal nesprávný lidi a bylo po všem už nikdy nebude já lukáš už nikdy tak se stím pomaluju smiřuju on si po dvou měsícich našel holku a já??? já jsem sama a jen zbolestí z další jizvou na mém srdci (((

« Předchozí stránka — Další stránka »