Nekonečné čekání

Tak tu sedím s oteklýma červenýma očima, po dvou probrečených nocích, dvou probrečených dnech, ale teď už aspoň trochu vyspalá… a zdá se mi jako by se nic z toho nestalo…

Jak to všechno začalo? Dá se říct, že 18. října 2009, na Vsi. V opilosti jsme se poněkud sblížili… ale tohle se přeci nedalo brát jako začátek, úplně si pamatuji, jak mi bylo… Jak jsem se za to styděla, když se to začalo šířit po škole, ale po pár týdnech to bylo už v pohodě a dalo se dělat jako nic, když opomenu neustálé vtípky spolužáků…
Pak přišla půlka února 2010, nejsem si jistá, kdy vlastně to bylo… Z ničeho nic za mnou začal pořád chodit, poslouchala jsem neustále, jak mě miluje a bla bla bla… nejdřív to bylo ok, brala sem to prostě jako srandu, protože to byl prostě ON a kdo ho zná by pochopil…
Další den, co se mi vryl do paměti… 28. března 2010, kdy moje dvě kamarádky slavily na Vsi narozeniny a shodou okolností i ON… Celý večer jsem se mu snažila vyhýbat, docela se mi to i dařilo, protože pak mi odešel s Klárkou… Pak jsme se přeci jenom potkali, chtěla jsem mu popřát k těm narozeninám, ale zrovna přišla ONA, nevím jak jí nazývat prostě jeho přítelkyně? A chtěla si ho odvést, nakonec, když jsem mu řekla, aby šel, tak s ní odešel… Když jsme holkami byly na odchodu domů, začali hrát „tu naší“ písničku Hungry eyes, v tu ránu byl zase u mě… Moc dobře si pamatuji, co jsem mu řekla, aby mi dal pokoj, že ani neví, co říká, že toho už mám plný zuby! A odjela jsem. Další den na Facebooku jsme měli opět zajímavý rozhovor a další moment, který se mi tak zatraceně vryl do paměti, když jsem mu napsala: Špony, kvůli Tobě já se nikdy trápit nebudu, to se bát nemusíš!

Pak následovaly pořád stejné dny… stále dokola se to všechno opakovalo, ve škole… a začal mi psát smsky na dobrou noc…, ty jsem ze začátku taky ignorovala… Prostě nic z toho, co dělal sem nebrala vážně, protože to byl prostě ON!

Ani nestihlo uběhnout tolik času, byl tu konec dubna… a já si nebyla už tak jistá, že to dělá jen z legrace, jak se na mě díval, tak smutně, ne jako dřív… začínalo to být celé jiný… Začínala jsem se dostávat do stavu, kdy jsem byla úplně mimo, hlavně po prvním úterku, co se najednou po tréninku objevil u mě před barákem, vůbec sem to nechápala… ale dobře jsme si popovídali, vidím to jako dneska, jak krásně mi bylo, stáli jsme tam v objetí opření o dveře a já si přála, aby tahle chvilka nikdy neskončila, aby se zastavil čas! Přestávala sem si být jistá sama sebou, nechápala jsem, co se to se mnou děje, čím mě ten kluk tak okouzlil, ale najednou jsem ho viděla uplně jinýma očima! Ale nic jsem s ním neměla, ani pitomou pusu jsem mu nedala a já věděla proč! Byl mezi námi, pro mě docela velký problém… a to to jeho hulení…, když přede mnou někdo řekl tráva, vyskočila jsem jako čertík z krabičky! Začal se snažit… dal si brko už jen občas, ne tak často, začal chodit na tréninky, i do školy se učil… Dělal tohle všechno kvůli mně? Já se snažila mu pomoct, aby nedopadl špatně…

Další okamžik, který si tak dobře pamatuji, můj rozhovor s kamarádkou, když sem jí říkala: „ Andrejko, ať si ten život posere jak chce, ať si dělá, co chce, ale ať mě do něj netahá!“ Už v ten okamžik, co jsem tohle prohlásila mi to jedno nebylo! Není mi to jedno ani teď… a přesto všechno, co jsem věděla, jsem do toho jeho života vstoupila!!!

Pak pátek 7. května, poprvé jsem mu dala tu pusu… Cejtila jsem, že se to prostě stát mělo… Bylo mi fajn, byla jsem spokojená, jen jsem ještě netušila, co všechno příjde…
Pondělí 10. května den mých narozenin, najednou mě ignoroval a já vůbec nechápala proč, první z těch strašných pondělí… další týden 17. května… to bylo ještě horší… v sobotu jsem slavila na Vsi narozeniny, bylo to super.. celou noc jsem byla s ním… bylo mi krásně a přišlo mi, že teď už to bude dobrý… V pondělí přišel do školy a v šatně přede všema mi dal pusu… byla sem šťastná… Začátek dne vypadal krásně, ale během dne se to dost změnilo, začalo to hodinou, když jsme byli na počítačích… Si tam na Facebooku psal s NÍ, bylo mi z toho na nic… ty její otázky, jestli si to se mnou užil, v čem sem lepší jak ona, jestli jsme spolu spali… bylo mi z toho blbě… Byla sem naštvaná… ještě se mnou šel ze školy, ale bylo to o ničem, cejtila sem se jak úplná kráva! A to sem netušila, co příjde až zapnu počítač, co za milou zprávu mě bude na facebooku čekat… psala mi ONA, ať s ním klidně chodím, že ví, že se k ní stejně zase vrátí, že spolu stejně budou spát, i když bude se mnou… Cejtila sem se hrozně… tak poníženě, nechápala jsem, jak někdo může být tak zlý… a snížit se k tomuhle… bylo mi špatně ze všeho a hlavně z NÍ.

Další den jsem šla do školy odhodlaná zjistit jak to je… o přestávce za mnou přišel a já na něj vybalila otázku, jestli s ní teďko někdy spal… pořád vidím ten jeho výraz, když mi říkal, že před 14 dny… připadala sem si tak poníženě… mohlo mi to být přece jedno… nechodili jsme spolu, ale přeci po tom všem, co dělal, říkal, psal… Nechala jsem ho tam stát a odešla jsem… Stál tam jak opařenej, asi tohle tak úplně nečekal… Uběhly dvě hodiny a já nevěděla, co mám dělat… když jsem viděla, jak tam sedí v tý třídě… Najednou jsme začala mít takový pocit, že když něco neudělám.. skončí to.. a my dva už spolu nebudeme… O hodině jsem se vydala na záchod a říkala si, že jestli přece není tak uplně blbej a není mu to jedno, tak za mnou příjde… Už sem se vracela a najednou ze za rohu vyšel… Jak já se strašně lekla, ale byla jsem ráda, že tam je… Tak jsme to tam řešili… pak chtěl odejít… tak sem ho nepustila… Dala jsem mu pusu… a pak sem odešla já… ve třídě tam zase seděl a koukal se tak… tak mi to nedalo, šlo jsem za ním… a řekla mu, že to s ním teda zkusím… ňak tomu nevěřil, přišlo mi, že mi to ještě rozmlouval… Ale byla jsem spokojená… přemohla jsem se něco jsem proto udělala a dopadlo to pro zatím dobře…

Oficiálně jsme spolu začali chodit, ale nebylo to už ono, nebylo tak hezký jako ten měsíc před tím.. Bylo to divný… viděli jsme se akorát ve škole, už mi ani tolik nepsal… Přišlo mi, že vlastně dostal to, co chtěl a už nemá, o co se snažit… Ale pak přišlo ještě jedno krásný úterý!  Kdy jsme po škole konečně byli spolu, byli jsme na pizze, pak nekonečně dlouho u bráchy v pokojíčku, nezapomenu nikdy na ten pohled, když jsem ho viděla si hrát s těma všema hračkami, jako malej, ale ten pohled byl kouzelnej!  Dopadlo to tak, že jsem spolu usnuli v posteli… Cejtila sem se moc faajn, cítila jsem jeho blízkost, tlukot srdce… O to víc jsme oba byli překvapení, že jsme usnuli… stihli jsme ještě mamce dojít pověsit prádlo a pak už mi odjel na trénink… ale nejkrásnější den s ním tohle byl!

Jenže pak už to stálo víc a víc za nic… Začal zase chodit do školy zhulenej a byl úplně jinej člověk… já se tim víc a víc trápila… brečela jsem, umělý nehty jsem si okousala… neustále jsem se klepala, jíst sem nemohla… Tvrdil mi, že chce být se mnou, že mě má rád… Ale příliš to tak nevypadalo. Poslala jsem mu smsku, jak to vidí, že kolem sebe chodíme jako dva cizí lidi, nemá to cenu a asi bude lepší, když to ukončíme… Nevyjádřil se k tomu, ale jako konec to vzal… pak jsme měli 14 dní praxi, takže jsme se neviděli, nepsali si a já se dala docela do kupy… Až posledního června, když si byl pro vysvědčení jsme se viděli… Nejvíc mě na tom štvalo, že jsme se přece nerozešli… neřekli jsme si nic takovýho… a já pořád doufala, že to ještě dopadne.

Pak jsem v červenci odjela na tábor s tím, že si od toho všeho konečně odpočinu… a bude mi fajn, nebudu na to myslet… ale nestalo se tak, najednou mi zase začal psát, jak všeho lituje, jak chce ještě další šanci, že mě chce… Byla jsem opět tam, kde jsem byla… viděla jsem už, jak se k sobě vrátíme a bude to v pohodě… Každej den mi psal… pak jsem se po 14 dnech vrátila domů a napsal mi, že o tom přemýšlel a, že mi dva spolu prostě být nemůžeme, že to bolí, mrzí ho to, ale udělal už moc chyb… a já potřebuju něco, co on nemá! Tímhle vlastně naše komunikace skončila…

Následovala sobota, co sobota na Vsi já opilá, ubrečená… psala jsem opilý smsky, i jemu, ale on už na to nijak nereagoval… Poslední dva týdny prázdnin jsem se docela uklidnila, vzpamatovala a začala jsem si je užívat!

1.září zase hezky do školy, a pak praxe… tuším, že 3 září mi přišla smska od něj! Nechápala jsem to… že najednou se ozval, to už pracoval někde v Dobrušce… daleko od Jablonce… Pak jsme si během toho září začali znovu docela psát, pak se mi i zdálo, že si píšeme jako kamarádi a bylo to fajn, 11. září, co, jsem byla v Praze jsem si psali zase tak ňak jinak… chtěla jsem ho vidět, tak mi slíbil, že až bude v Jbc tak se ozve…

Pak přišel další víkend 18. září slavily holky narozeniny, už se začínalo pít u nás… a myslím, že nemusím podotýkat, jak jsem asi vypadala, po příjezdu na Ves mi bylo už tak strašně špatně… fůj… zapomněla jsem zmínit, že jsem mu psala… Po vyzvracení se a po vykousnutí se s jedním dost tragickým kámošem…. (první kluk po těch 3 měsících po Šponym), najednou mi přišla smska, že tam jede… Nechápala jsem to, a to vůbec… najednou sem tam stála s kamarádkou vedle něj, chudince sem málem rozmačkala ruku…  Asi po 10 minutách jsem se odhodlala se ho dotknout, měla sem pocit, že se mi možná taky jenom zdá… ale ne byl tam… Pak nás tam holky nechaly… a sedli jsme si do auta a řešili všechno možný asi i nemožný… vyčetla jsem mu všechno, co sem v minulosti nestihla… a tak… a jak to asi mohlo dopadnout… Líbali jsme se… po tý strašně dlouhý době jsem se najednou dočkala… najednou se splnil ten můj sen… který sem si večer, co večer pořád dokola přehrávala, jak to bude, až se uvidíme… Nechtělo se mi od něj, nejrači bych tam s ním zůstala na pořád, taky mi to dalo hodně přemáhání to auto opustit… Bylo mi jasný u koho spí, za kym pojede… že je prostě u ní… Připadala sem si jak ňáká pitomá, utajovaná milenka…

Ráno jsem si říkala, co sem to udělala… Měla jsem pocit, že toho kluka ani už nechci, bylo to divný, byla jsem tak zmatená… On mi pořád psal…, jak na to pořád myslí a jak je rád, že se to stalo, že i on je z toho zmatenej…
Ráno přišel do školy ukončit studium… viděla jsem ho 5 minut a já věděla, že jsem tam, kde jsem byla, že toho kluka pořád tak strašně chci, byla jsem ráda, že sedí vedle mě… Hodina v jeho blízkosti a já byla tak strašně mimo… Nechápala jsem, co se mnou jeho blízkost dokáže udělat… Pak jsme si dali pusu a on mi odjel…
Jediný, co jsem z toho měla byla hromada smsek, jak mu chybím a chce mě už vidět… další týden měl přijet, ale on se vůbec neozval… nevěděla jsem, co se děje… bylo to hrozný… po několika dnech jsem mu napsala já… umřela mu babička… to měl být ten důvod proč jsme se neviděli, další týden jel na pohřeb… měli jsme se vidět, ale on chudák usnul a zaspal… Co tohle mělo být jen výmluvy? Měl několik příležitostí mě vidět, mohl si přeci udělat čas aspoň 15 blbejch minut… a kdyby byla pravda to všechno, co mi psal, tak by si ho asi i udělal…

Den ode dne to bylo těžší a těžší… zdálo se mi, že se nikdy nedočkám… Další den, kdy měl přijet bylo 22. října… ale v tenhle den už byl uplně někde jinde!!!

Ještě v sobotu 16. října jsme si spolu psali, byl s tátou někde kalit… taky to bylo na těch smskách znát… pořád říkal ať čekám, že už jen pár dní… To jeho miluju tě… byly to jen slova? Asi jo… Poslední zprávu mi poslal v neděli asi v 6 hodin ráno… a pak nic, celý den nic.. ale říkala sem si, že já mu psát nebudu, případně až dýl… celý pondělí taky nic.. Večer jsem už začala mít divný pocit, co se děje… bylo divný, že se z ničeho nic už druhý den neozval!
Možná se už dal čekat happy end, zbývalo posledních 5 dnů… a mohla jsem se dočkat…

A pak se to stalo pondělí 18. října, v den , kdy to byl přesně měsíc, co jsem ho neviděla, přesně rok, co jsem s nim poprvé líbala, přesně 5 měsíců jsou jsme spolu začali chodit… přesně den, kdy jsem zjistila, že to definitivně skončilo, že už nemá cenu čekat a doufat!
Měla jsem tak divný pocit, když jsem viděla, co všichni jeho kámoši mají za statusy.. a začala sem se bát, co se stalo… Neuběhlo ani 5 minut a já se ten důvod dověděla… Spolužačka mi psala: Májo, už víš to o Šponym? V tu chvíli už jsem brečela a ani nevěděla, proč…
V noci ze soboty na neděli ještě, jak mi psal… Chlastal s tátou na nějaký diskotéce… Porval se s ňákým chlapem, kterej to nepřežil… a ON, na kterýho já, tak nekonečně dlouho čekala a doufala, že se za těch 5 dní už dočkám, sedí ve vazbě… a v případě, že se prokáže, že to byla jeho vina, hrozí mu trest 8-16 let odnětí svobody…

Joo takhle můj příběh skončil… nedalo se to nijak ovlivnit… teď už vím, že čekat nemusím… můžu jen doufat, že to pro něj dopadne, co nejlíp… Já mám toho kluka, tak strašně ráda…

Věděla jsem, že jednou dopadne špatně, ale za x let… a úplně jinak… ne, že se to stane tak strašně brzy a zrovna ve chvíli, když se mi zdálo, že budu moct být šťastná… Ale kdyby se to nestalo, třeba by stejně vůbec nepřijel a já pořád jak ta kráva čekala a doufala… a úplně zbytečně… Teď si začínám uvědomovat, že je vlastně dobře, že to dopadlo takhle… ta holka tenkrát měla zatraceně pravdu, ve všem. Všechno, co mi psala se stalo, psal, jak mě miluje a další týden zase, že to nemá cenu… Pokaždé se stejně vrátil k ní… a opakovalo se to několikrát…

O dnešním dni sem měla poněkud jiný představy… Teď si tak říkám, vzpomněl si teď někdy na mě vůbec… myslel to všechno vážně… nebo to zas byly jen ňáký falešný naděje.. Pořád to je jen kdyby… Uvidím se někdy ještě vůbec? A jaký to bude? Když by to dopadlo, tak, že se sedět nepůjde… ozve se mi ? Ale proč mi psal to, co mi psal..? Je vážně tak mimo, že vůbec neví… nebo…? Nebo co sakra? Nejspíš se tohle už nikdy nedozvim…

Co se má stát stane se…. Takže se stalo… mělo to tak být…

…Tomáš…

Byly to 3 roky co se poznali na Slavii…už ve vlaku se na sebe dívali…ona jeho okouzlila na první pohled,jí připadal nezajímavý,ale bavilo jí ho provokovat…v O2 aréně stál hned za ní  a bavil ji…ona nevěřila že tým kterému oba fandili dnes vyhraje,on pro změnu tvrdil že dnes neprohrají a tak se vsadili…vsadili se že jestli tým vyhraje,ona příjme jeho pozvání na večeři…samozřejmě že ona tenkrát sázku vyhrála…to proto odmítla pozvání na večeři,a snad z lítosti,či ze soucitu přijala pozvání na kafe…čím častěji se ale vídaly,tím víc se jí nelíbil…už jí nebavilo odpovídat na jeho milostné smsky a proto se mu začala vyhýbat…schovávala se za svou nejlepší kamarádku,začala chodit na jiné místo než obvykle…po čase mu došlo co se děje a už jí nekontaktoval… byla to ona kdo po 14 měsících znovu objevila jeho číslo a zajímalo jí jak se mu daří…byla to ona kdo souhlasil když navrhl setkání…a v tom okamžiku si nad sebou sama podepsala svůj ortel…sešli se v kavárně jen pár metrů od jejího bytu…byla ráda že ho zase vidí a vůbec tomu pocitu nerozuměla…vždyť ho tolik odmítala když on jí chtěl milovat…seděli naproti sobě a povídali si,když jí najednou v mysli vyvstala vzpomínka…vzpomínka na jejího kamaráda,který tvrdil že ON se oženil…podívala se mu na jeho ruce..ale nic…žádný prstýnek neviděla…přesto se zeptala…chvíli se snažil zapírat,ale když si pomohla malou lží a řekla že viděla i fotku…v tu chvíli se jí přiznal…dokonce jí pověděl i to že má už 4 měsíčního syna…vzala to s klidem,jen lehce se na něj zlobila,protože jí došlo že když se vídal s ní,musel už mít i svou manželku…a ten pocit který na začátku cítila a který jí tolik rozrušoval si odůvodnila tím že měla jen prostou radost…nic víc…takže když těd seděla a dívala se mu do očí,nezlobila se…co bylo,bylo…začali se zvedat k odchodu…společně vyšli do mrazivého večera a on se nabídl že jí odveze…namítala že bydlí jen kousek a že to dojde,ale on nedal jinak…se zvláštním pocitem nastoupila…otočil auto,zajel před její byt a vypl motor…z boku se na něj dívala a on se díval na ní…řekl že je ještě hezčí než dřív a zkusil jí políbit…žasla nad tím jak držela…neodtáhla se a neřekla ani slovo… prostě jen čekala a on těch pár centimetrů zrušil…zavřela oči a mezi tím co se líbali přemítala nad tím jak je to možné…jak to že se jí to těd líbí když předtím mu dovolila aby jí maximálně chytil za ruku…byl to on,kdo se odklonil,sklopil hlavu a řekl,,ani nevíš jak dlouho jsem po tomhle toužil,,…dívala se a až těd viděla o co přišla…viděla jak moc jí má rád,a zárověn si vyčítá polibek který jí dal za zády své ženy…pohladila ho po ruce…zvedl oči a smutně se na ní podíval,,žes to neudělala schválně..?,, ona zalapala po dechu…nemohla uvěřit že si myslel něco takového…,,neudělala,prosím věř mi,,řekla…znovu se podíval oknem ven…nevěděl co má dělat…ani ona to nevěděla…chvíli přemýšlel načež se otočil zpátky k ní a spojil své rty s těmi jejími…líbal jí a vypadalo to že se rozhodl co bude dál…chvíli mu polibky oplácela,ale najednou si něco uvědomila…uvědomila si to,co on si připustit nechtěl…věděla že jestli tohle bude pokračovat,ublíží to mnoha lidem…jí,jemu,jeho rodině…když cítila jak jeho ruka rozepíná zip její bundy,odtáhla se…to odtažení ho přimělo k tomu aby poslouchal a ona povídala,,víš,udělala jsem chybu že jsem Tě nechtěla,tenkrát jsem byla malá a hloupá holka…dnes jsem starší ale hloupá jsem stejně…jsem tu s Tebou a na Tebe doma čeká žena a syn…nic z toho co se tu stalo jsem neudělala schválně…mám Tě ráda…ale tohle není správné,,…zdálo se že i on pochopil…jeho obličej změnil svůj výraz…pochopil že ona nechce zničit to co on si vybudoval…vzala za kliku od auta a vystoupila…on nastartoval a popojel k ní…otevřel okýnko a zavolal na ní,,zůstaneme kamarádi,a když budeš něco potřebovat klidně se mi ozvi,,…ona jen němě zavrtěla hlavou…bolestně se usmál…možná taky věděl že se neozve…stála tam a dívala se za jeho bílou octávií a v srdci jí zůstal ošklivý pocit prosycený bolestí…ale věděla že udělala správnou věc…asi týden na to mu napsala,,TĚD UŽ VÍM JAK SES CÍTIL TY KDYŽ JÁ TĚ NECHTĚLA,,na to jí neodpověděl a ona tak radši smazala jeho číslo aby už mu nikdy nemohla napsat…a bylo jaro…léto…podzim…kdykoliv stála na zimáku,vzpomněla si na něj a přála si ho vidět…její přání se jí splnilo na rok přesně…přesně před rokem se jejich oči naposledy střety… přesně před rokem líbali jeho rty ty její…potkala ho tam kde to všechno začalo…tam kde ho před 3 lety poznala…stáli naproti sobě…

Samota

 

Už 3 roky bydlím s rodiči a sestrou na vesnici .Nikdo mého věku tu nebydlí ,nikdo s kým bych si rozuměla.A to je právě to o čem se chci svěřit nikoho nemám ,přítele,kamarády prostě nikoho komu bych se svěřila ,kdo by mě vyslechl …Jo jednu takovou kamarádku mám ,ale té jde vše druhým uchem ven a já jsem pro ní ta vedlejší kamarádka ,ale mám jí moc ráda.Můj problém je to že jsem odříznutá od lidí dojíždění mám složitý, poslední autobus do města jede v 5 .Nenávidím to tu .

Co mám asi tak dělat??Po škole hned domů ,nemám s kým jít ven ,nemám nikoho s kým bych si popovídala,všichni jsou falešný už se nedá nikomu věřit ,už ani není důvod někomu věřit ,ale proč????Proč jsou lidi takový?Jsem v koncích nikdy by mě nenapadlo že něco takového budu psát.

Co má člověk dělat v takové situaci,není lehké hledat si kamarády ,když nikomu nevěříte.

Málo lidí tohle asi pochopí,dřív jsem ty kamarády měla ,ale od té doby co jsme se všichni rozpadly jsem sama ,ale proč zrovna já nikdy jsem nic nikomu špatného neudělala …..

To je vše jen jsem se někomu chtěla svěřit,budu ráda za vaše názory ať budou dobré či naopak .

Astrální svět

Jako každý večer, stejně jako každou noc přemáhám svou touhu. Svou potřebu. Cítím, že dnes tomu tak nebude. Nemám dost sil a možná ani chuť vzdorovat. Přecházím pokoj ze strany na stranu. Zapaluji svíčky. Hudba ukolébává mé smysly. Má touha roste. Užívám si to. Vonná tyčinka už provoněla celý pokoj, všechny svíčky hoří. Vše je připraveno.
Je to trochu jiné než obvykle. Chybí mi ještě jeden pocit. Poslední přísada. Rozhlížím se kolem a hledám to, co narušuje ten klid. Asi vím co to je, jen si to nechci přiznat. Uložím se do postele. Vypiju obsah lahvičky a zaměřím se na jednu svíci. Snažím se projít bránou tam, do mého světa.
Jsem na náměstí, v davu neznámých, špinavých lidí. Nerozumím jim ani slovo. Posunuji se zároveň s ostatními do středu dění. Čím jsem blíž, tím větší je hluk. Neidentifikovatelné skřeky… A on přichází. Tiše a zezadu abych jej neviděla. Vpíjí se mi pod kůži a pomalu mě začíná ovládat. Stalo se to už tolikrát. Teď už to znám. Nezapomenu, jak to bylo poprvé. Hned jsem se probudila. Nedokázala jsem čelit svému prvnímu poznání. Prvnímu pocitu, který se mi při mém putování dostal do cesty. Nepoznala jsem, že je to jen STRACH. Teď to vím, a proto mohu pokračovat v cestě…
Lidé se zatavili. Kousek ode mne je šibenice. Pár dobře oblečených úředníku a kat. Už ho vedou… Koho? Teď už vím, že mě. Ale předtím tomu bylo jinak. Stála jsem jako opařená. Hleděla jsem na toho kluka v kápi a nevěřila svým očím. Ta podoba. Tak mladý a měl zemřít. Přivedli ho k šibenici, přes hlavu mu dali oprátku a odkopli stolici, na které stál. Přesně tak to kdysi vypadalo. Nebyla jsem dost zkušená na to, abych se s ním dokázala spojit. Nepoznala jsem, že potřebuje mou pomoc, i když jeho oči to dost jasně naznačovaly.
Koukám na něj. Jeden z úředníků čte něco z pergamenu. Předpokládám, že vysvětluje, proč má být ten mladík popraven. Kluk v kápi pozoruje dav lidí, všechny je vraždí pohledem. Ale jen do chvíle, než zůstane vyset na mých očích. Jeho výraz se najednou změní. Jakoby viděl něco, co není možné. Připadám si jako jeho odraz v zrcadle. Je to, jakoby se díval do mě. Někde hodně hluboko. Jako by znal všechny mé myšlenky. Tohle byla další zkouška, kterou jsem nevyhrála hned napoprvé. Nedokázala jsem to. Neuměla jsem s ním hrát tu jeho oční hru. Několik nocí mi trvalo, než jsem to dokázala. Než jsem pochopila, že i já se musím dostat do jeho myšlenek.
Najednou vidím jeho očima. Jsem ten kluk v kápi, který čeká na svou smrt. Pozoruji všechny ty lidi, kteří mě také vraždí pohledem. Vidím kata, který se usmívá a úředníky, kterým je očividně úplně jedno, koho dnes odsuzují a za co. Na rukou mám okovy a přes krk oprátku. Koukám na sebe, jak tam stojím v davu a pořád nic nechápu. Přichází poslední zkouška. Poslední, kterou doposud znám. Kat kopne do židle a já se začnu dusit. V té chvíli se zase vrátím do svého těla a můj společník umírá. Lidé jásají. Během pár minut jsou všichni pryč. Na vylidněném náměstí jsem najednou jen já a on. Hledím na něj a pořád nemám odpověď… Vše se začíná rozmazávat. Najednou vidím zářivé světlo, které se dokonale proměňuje v plamínek svíčky, která je v mém pokoji.
Jsem zpět. Poslední zkouškou je postavit se smrti? Zachránit ho? Kdo ví… Ale dokud to neudělám, nedovolí mi přestat. Vždyť už je to pár let. Pár let schovávám své tajemství. Svůj astrální svět…

Hořící poušť

Bojuji sama se sebou… Otázka je jasná. Je možné zachránit Tróju, když už je v plamenech? Zachránit vztah, když už je v troskách? Možností moc není, když nechala jsem to zajít tak daleko. Dovolila jsem, aby byly prolomeny hradby. Nechala jsem vojáky, aby zpustošili celé město. Celý můj svět.
Vidina Trojské Heleny byla poslední tečka. Přes oči pásku a zlobu nevidět. Ale co teď? Helena odmítá, jak se jí dvořím. Možná i pohrdá mnou samou. Zlehka se usmívá a její ďábelské oči mě nutí dál se v nich topit. Je krásná, očarovává mě den co den, víc a víc. Jsem jen hračka. Pouhá návnada, předhozená lvům… ale já… já se vůbec nebráním. Nevzdoruju tomu všemu. Asi jsem došla k závěru, že to nemá cenu. Vždyť stejně, jak poručit citu?
Nechávám Tróju hořet. Domy se pomalu mění v popel. To co bylo ještě před pár týdny silné a krásné město je teď ohnivá poušť. Naivně jsem vzala kyblík s vodou a snažila se uhasit hořící dům. Sama jsem se však spálila. Podala jsem ruku hořícímu člověku s tím, že mu pomohu. A ten člověk mi akorát plivl do tváře. Všichni to věděli. To já jsem přivedla Helenu do města. To já jsem počátek této zkázy.
Odvracejí se zády. Ti, kteří říkali mi Paní. Ale pár dnů zpět to byli právě oni, co říkali, ať si ji vezmu k sobě. Ať ji schovám do svých hradeb. Poslechla jsem, byli to dobří přátelé, dobří rádci. Teď křičí, jaká je to zrada. Jak jsem mohla zničit království…
Chci vrátit zpět čas? A kdyby ano, udělala bych něco jinak? Ne, myslím že ne. Není mi dovoleno litovat. Bylo to hezké, zase se jednou cítit tak, jak jsem se cítila. Nelituji… Chybí mi má Trója? Můj svět? Ano, chybí mi ta jistota, co jsem měla. Ta hradba, za kterou jsem se mohla schovat. To vojsko, které se za mě postavilo v každé válce.
Nejsem člověk, co umí žít bez jistoty. Potřebuji svou volnost, ale potřebuji se i o někoho opřít. Helena mi ukázala, jaké to je, zase zažít ten pocit, kdy se vznášíš lehce nad zemí. Kdy proplouváš světem jako loďka po klidné hladině. Otevřela mé srdce vždy, když bylo nejhůř. Najednou jsem viděla to světlo… Někde tam na konci tunelu. Ale já jsem o něco náročnější….
Potřebuji cítit lidské teplo. Tu jistotu, kterou mi Trója mohla dát. Musím si být jistá tím, že když se ráno probudím a bude se bortit svět, budu schovaná ve svém městě, za pevnými hradbami… Ani v Tróji vše nebylo dokonalé. Hádky mezi měšťany. Války mezi sebou navzájem. Ale vše se dalo zvládnout, dokud všichni věřili, že je Trója nezničitelná…Přestali jsme věřit, přestali jsme snít…
A teď hoří moje město. Hoří Trója, kterou jsem pomáhala budovat. Všichni utíkají tajným tunelem pryč. Vedeni Trojskou Helenou opouštějí můj svět. Zůstala jsem tady sama. Dívám se na to, jak hoří… Chci zachránit Tróju. Chci ji zpět. Ale jsem už celá popálená. Už nemám sílu dál hasit. Nedokážu už ani dojít k tunelu a zachránit se jako ti ostatní, kterým jsem řekla, aby následovali Helenu ven z města.
Takže buďto se stane zázrak a začne hustě pršet a ten déšť uhasí již skoro do základů spálené město a nebo se pro mě vrátí Helena. Je léto. Jsme v době, kdy neprší… A Helena, ta o mě nestojí a asi nemá ani tušení, že tady ještě stále jsem… Obě možnosti jsou nepravděpodobné, nemožné…
Trója už nemá šanci a já vlastně už také ne. Dřív nebo později shoří úplně celá a já s ní… Protože už není nikdo, kdo by mě zachránil… Každý už z hořící pouště utekl. Nevyčítám jim to. Je správné, že se zachránili. Nikdo neměl pikat za mé chyby. Nikdo nesmí pikat za to, že všechno zašlo tak daleko. Že okolnosti jsou takové, jaké jsou…

« Předchozí stránka — Další stránka »