Kapky vody

Polilo mě horko…Nebylo to horko, které by mi vadilo…Přivítala jsem ho…Pomohlo mi..Tohle teplo, které se vsakovalo do mého těla bylo jako příval energie, který jsem nutně, ale opravdu nutně potřebovala. Kapičky vody stékaly po mém těle a kutálely se dál po stěnách sprchy. Jenže se zastavením tekoucí vody se vrátil můj hněv a smutek. Chtěla bych být zase malá, rozbrečet se a utíkat k mamce do postele, tam se pořádně zachumlat a poslouchat mamku , jak říká, že všechno bude zase dobrý. Jenže já nemám ke komu utíkat..Ona tu najednou neni. Zmizela. Odešla..Jak mohla..? Kam mám teď s brekem utíkat? Co mám sakra dělat? Už nejsem ta malá holčička. Všichni si myslí, že jsem silná, že nepotřebuju útěchu..”Ona to zvládne, postarejte se o jejího mladšího brášku”….nebo taky “Očekávala to už dlouho, má to lehčí..”…Ale sakra nic není lehčí!….Co si ostatní myslí? Já nejsem dospělá a nechci být..Potřebuju pomoc…Potřebuju mámu, která by mě obejmela a řekla “Já ti pomůžu, neboj se holčičko..”
Je tak hrozné , ztratit někoho, koho milujete víc než vlastní život. Ráno se probudíme s pocitem , že je vše v pořádku…A usínáme s pocitem hrůzy a strachu..Strachu z toho , co nás čeká dál..Bohužel voda neodplaví minulost, přítomnost ani budouctnost. Minulost zůstane minulostí a já už jí nezměním. Přítomnost je zlá a krutá a ani kapičky vody mi nepomůžou zapomenout. Stačí jen doufat, že budoucnost bude lepší, i když rána na duši se nikdy nezahojí. Bude tam pořád..Zmenší se a bude to jen malá jizvička. Ale ta jizvička mi zůstane do konce života. Nezmizí, ani když se o to budu sebevíc snažit. A vlastně nechci aby mizela..Protože já nezapomenu……

Ne vždy je láska věčná….

Koukal se na mě těma jeho krásnýma hnědýma očima…Ztrácela jsem se v těch očích….Byla to tmavá hnědá, ale překrásná….Bylo mi jasné , že ho možná objímám naposledy…Že se možná už nevrátí..Ne!!! Vrátí se..Živý a zdravý…Musí..Jinak to nepřežiju..
Odtrhl se od mého náručí…Znova se na mě podíval…Jeho ruka sahala mo mých vlasů…Vychutnávala jsem si to teplo jeho ruky…”Vždycky jsem miloval tvoje vlasy” , řekl a pořád je hladil…Začaly mi stékat slzy po tvářích..Všiml si toho..”Neplač…Rve mi to srdce…Vrátím se…Miluju Tě”….Mlčky jsem se na něj podívala…Kdybych promluvila, rozplakala bych se ještě víc..Ale i přesto z mých úst vyšlo “Miluju Tě..” Usmál se…Ach bože , ten jeho smích..Přijel autobus, který ho měl odvézt…Můj stist zesílil…Moje rozhodnutí bylo jasné – nikam ho nepustím…Jen se usmál a políbil mě na čelo..Nenáviděla jsem ho za to..Nenáviděla jsem ho protože se dal na vojenskou školu..A teď musí do války…..
“Pusť mě lásko..Je čas”…Dělá si srandu?..Jak ho mám pustit? Miluju ho…Miluju ho tak moc, že jeslti se mu něco stane , tak se zabiju taky…”NE!!!”…Doslova jsem to zařvala, takže to museli slyšet všichni jeho kamarádi….Na očích mu bylo jasně znát, že by taky rád zůstal..Semnou..Ale nešlo to..On musel..Věnoval mi jeden vášnivý polibek a já mu ho s velikou vervou oplácela…Už na něj volali z autobusu…Odthl se..”Napíšu ti..Slibuju…Miluju Tě…” , a odešel…Byla bych na zastávce stála asi hodně dlouho , kdyby pro mě nedošla moje kamarádka a neodvedla mě domů , do postele…
Dny ubíhaly strašně pomalu..A nebo mi to jen tak připadalo..Tomáš měl odjet na 6 měsíců…Tak strašně dlouhá doba….A jen při představě , že by se mu mělo něco stát mi z očí opět tekly slzy…Každičký den jsem čekala na dopis, který nepřicházel..Uběhl týden..Dva…Tři….Až konečně přišel….”Ahoj miláčku…Nevím za jak dlouho ti dopis přijde, řikali nám , že to může trvat až několik týdnů, tak doufám, že tobě přijde co nejdříve…Jsem v pořádku…Každý den na tebe myslím a ty jsi to , co mě tu drží při životě…Miluju tě…Tvůj Tomáš”…Dopisů tohoto typu chodilo mnoho a já byla za každý vděčná a trošku klidnější…Dopisy chodili 4 měsíce..Pak chodit přestali…Nepřišel ani jediný…Prostě nic..Říkala jsem si “Klid, to se jim to zase jenom někde seklo”….Ale nic nepřicházelo dál ,až do šestého měsíce…Vydala jsem se za jeho rodinou , jestli neví co se děje…Když mi jeho maminka otevřela dveře řekla “Ach děvče…Jsem ráda že jdeš”…”Už je Tomáš doma?” , už měl být doma, tak jsem se zeptala a doufala že odpoví ano……”Ne tak docela” odpověděla Tomášova maminka a vzala mě za ruku…”Pojď semnou děvenko..” Nechápala jsem a Tomášova maminka mě odvedla do nemocnice…A v té chvíli se mi zbořil snad celý svět…
Kousek od Tomáše bouchl granát…Tomáš byl uplně v pořádku, až na jednu věc..Skoro nic se nepamatoval..Pamatoval si na rodiče..Ale na mě ne..Nepamatoval si poslední dva roky…Z jeho úst už nikdy nevyšlo “Miluju tě” a už nikdy se na mě nepodíval těma jeho hnědýma očima….Nedokázal mě znova milovat…

Panenka

„Všechno je jinak… Já už nemám žádnou šanci…“ Mluvila tiše a vyčerpaně bledá dívka, ležící na lůžku. Vedle její postele nehnutě seděla mladá žena a poslouchala. „Postarej se o ni… Rozárko…“

„Tak to je humus.“ Povzdechla si Colette a otočila rozvrh, aby se ujistila, jestli z druhé strany nevypadá třeba líp. Byla v posledním ročníku své školy a ke konci roku ji čekaly závěrečné zkoušky a přijímací řízení na univerzitu. Tedy alespoň oficiálně. „Co je humus?“ Uslyšela za sebou jasný a klidný hlas. Bezděky sebou trhla. „Ale nic, paní profesorko…“ Zamumlala a pomalu se otočila. „Ukaž…“ Požádala ji mladičká profesorka a usmála se. Colette neochotně vyndala rozvrh z tašky. „Ale náš rozvrh… Vy jste ho neviděla?“ Podala jí ho bez zájmu. „Aha… No jo… Tady máte dokonce matiku od sedmi ráno… A jako odpoledku chemii…“ „Jo. Ale většina třídních rozvrhy své třídy zná.“ Zamračila se Colette, vzala si rozvrh zpět a hodila si tašku přes rameno. „Nashle zítra.“ Řekla ještě a nechala profesorku ve třídě samotnou. Ta si povzdechla. To tedy byl začátek. Takhle si to nepředstavovala… Teprve nedávno dokončila univerzitu a hned obratem jí nabídli místo tady. Přijala. Vzhledem k akutnímu nedostatku učitelů na této škole jí bylo oznámeno, že přebere jeden z posledních ročníků jako třídní. Jejich původní třídní prý podala okamžitou výpověď bez udání důvodů. Říkalo se, že za to může právě tahle třída. To si s nima užiješ, slýchala na každém kroku. Pravda ale je, že zdaleka ne jenom svěřená třída ji na téhle škole prozatím překvapila. Docela jí stačilo, jak opovržlivě na ni hledí jiní učitelé. Podle nich byla příliš mladá na to, aby tu směla učit. Příliš dětská, říkali. Byli si jisti, že beztak nevydrží. A dneska…. Byl to první den školy, třída plná cizích tváří s nenávistnými a otrávenými výrazy. Ne, nikdo nebyl nadšený. Nová třídní… To teda potěš, říkali si. Nezná je, nezná tuhle školu… Navíc měla tolik práce, že si nestihla ani prohlédnout rozvrh svojí vlastní třídy. Správně to Colette řekla. Znovu vzdychla, pak zatřásla hlavou a trochu zklamaně odešla do kabinetu, kde měla rozdělanou práci. Jmenovala se Rozalie a zatím ještě měla svoje ideály…

„Tak co říkáš na tu novou??“ Vrhla se nedočkavě na Colette její nejlepší kamarádka Jollie. Ta pokrčila rameny a zatřásla hlavou. „Prosím tě, co to je za učitelku, ta je snad mladší než my… Normálně mě tam teď zdržela a ani neví náš rozvrh. Třídní za všechny prachy.“ „Všichni učitelé jsou k hovnu. Jdeš na cígo?“ Nabídla jí Jollie a hlasitě zabouchla dvířka šatní skříňky. Byly poslední, kdo ještě nevystřelil ze školy, protože Colette si zarovnávala učebnice. Teď se zašklebila a kamarádku. „Nejdu, vždyť víš, že už jsem s tím sekla. Ale docela bych si dala panáka, když jsem tak viděla slečnu Rozalii.“ Jollie se rozchechtala. „Jóó… No, ale Pauline říkala, že večer je akce. Tak pro jednou pojď s náma ne? To bude chlastačka století!“ Žďuchla Colette do žeber a spiklenecky mrkla. Ta se ale odtáhla. „Nech toho, Jo. Víš, že mě otec nikam večer nepustí. Můžu jen teď. Nemohly bysme jít teď?“ Vzplanula jí v hlase naděje. Ale Jollie ji rychle uhasila. „Sím tě, chlastat hned dopoledne, to bych večer nemohla jít, Tvůj otec je magor ne? Seš už plnoletá a stejně musíš bejt doma na večerní pohádku. Trochu změnit pravidla by nešlo?“ Colette zavrtěla hlavou. To by otci nemohla ani navrhnout. „Je to cvok.“ Vzdychla. Jollie nevěděla všechno. Nikomu ještě neřekla všechno. A kdyby řekla, nevěřil by. Nežila v domově plném lásky. Žila v soukromém pekle, v pasti, z níž nebylo úniku. A jakmile skončí tuhle střední školu, nikam už nebude moci odejít. On s ní má jiné plány. To slýchala odmalička. Když jí bylo asi šest a on si k ní poprvé vlezl do postele. „Mám s tebou jiné plány.“ říkal jí. Myslela, že ji má radši, než její sestry a bratra. Těch se nikdy tak nedotýkal, jako jí. Když byla takhle malá, nechápala, co se vlastně děje. Táta ji má přece rád, proto na ni tak sahá. A ona ho má taky ráda, tak musí být hodná holčička. To jí říkal taky. Snaživě dělala všechno, co jí řekl. Nikoho, než tátu neměla. Slepě mu věřila. Když jí bylo necelých osm, rozhodl se její otec, že vztah k dceři zpečetí koitem. Po té noci Colette poprvé došlo, že je něco špatně. Ale její táta jí vysvětlil, že dělá všechno jenom kvůli ní, a že musí být hodná holčička, když on kvůli ní tak dře, aby se měla dobře. A hodná holčička tátovi ve všem vyhoví. Snad má po práci na trochu odreagování nárok. A navíc, táta ji přece miluje… To jak moc jí ublížil si uvědomila až v době, kdy začala dospívat, zhruba ve čtrnácti, když její kamarádky začaly mluvit o chlapcích a také s nimi chodit. Colette se už také styděla a to, co jí otec dělal, jí bylo nepříjemné. Jednou jedinkrát našla sílu vzepřít se a říct mu, že se jí nelíbí co dělá a že už v tom nechce pokračovat. Otec ji tenkrát tak zmlátil, že dva dny nemohla vstát z postele. Tehdy, když polykala slzy a svou vlastní krev, Colette došlo, že to s ní dobře nemyslel nikdy. Kdyby ji měl rád, nikdy by ji nezačal zneužívat. Připravil ji o všechno. Ostatní děvčata řešila, jaké to bude se s nějakým chlapcem milovat. Ona mlčela. Věděla až příliš dobře. Její otec jí vzal tuhle část života. Přivlastnil si ji. Vzal jí veškerá práva rozhodovat o svém těle. Patřila mu. Jen jemu. Mohl si ji vzít kdykoliv se mu zlíbilo. Musela mu vždycky vyhovět. Nenáviděla ho. Nenáviděla ho od chvíle kdy ji zbil. Za všechno, co jí udělal. Nenáviděla někdy i svou matku, kterou už roky neměla. Zemřela, když bylo Colette teprve pět let. Opustila ji… Nenáviděla i sebe, že takhle uvažuje. Svou mámu milovala… Ona za to nemohla. Nedokázala dál žít. Jednou, věděla Colette, by taky chtěla najít tu odvahu vzít si život. Beztak jí už ani její vlastní život nepatří. „Colette, haló, posloucháš mě vůbec?“ Mávala ji Jollie rukou před obličejem a probrala ji ze zamyšlení. „Ten kluk z tý pizzérky naproti po tobě fakt jede.“ Šeptala Jollie spiklenecky. Colette se zašklebila a vyplázla na ni jazyk. Ale uvnitř cítila jen prázdno. Byla hezká, věděla to o sobě. Měla křehkou a drobnou postavu, husté a hladké plavé vlasy a tvář jako porcelánová panenka. Vévodily jí velké, jasně modré oči. Líbila se spoustě lidem. Vypadala jako andílek. Ale věděla, že i kdyby mohla někoho milovat, její otec by to nikdy nedovolil. Jsi jen moje, rozumíš? Říkal jí skoro každý den. Sledoval ji, kde je a s kým se baví. Jednou si povídala se spolužákem a její otec to viděl. Ten den zůstala doma sama s o rok mladšími sestrami – dvojčaty a o rok starším bratrem. Druhý den její spolužák do školy nepřišel. Později se dozvěděla, že do domu, kde bydlel s rodiči a bráškou, hodil někdo zápalnou láhev. Dům vyhořel a ten kluk i jeho brácha skončili v nemocnici. Potom už ho nikdy neviděla. Odstěhovali se z města. Colette věděla, že se to nemuselo stát. Přála si, aby ji býval otec potrestal, třeba ji zbil do bezvědomí, ale potrestal ji, ne někoho jiného. On dobře věděl, proč udělal právě tohle. Od toho dne už Colette s žádným chlapcem nepromluvila. Bála se. Nechtěla způsobit další neštěstí. Ani s děvčaty se nesměla bavit příliš moc. Byla neustále kontrolována, věděla, co smí a nesmí říkat, kdyby něco řekla, otec by zase někomu ublížil… Nechtěla, aby skončila tahle škola. Všichni mluvili o tom, na jakou univerzitu půjdou. Ona neodejde nikam. Otec ji nepustí. Dosud jí nemohl příliš ublížit, protože musela chodit do školy, postrádali by ji a on by mohl mít nepříjemnosti. Ale po škole… Co pak? Bude si s ní moci dělat ještě víc, co chce. A ona věděla, co. Zůstane navždy doma, jako jeho majetek, jako jeho otrok… Když jí říkal, že ji nevychovává pro nic za nic, bála se, co to může znamenat. Otec ji nejspíše hodlá prodávat. Musí propadnout. Za žádnou cenu nesmí ukončit tuhle školu. Znamenalo by to konec.

Tak, a je to, pomyslela si Rozalie a s úlevou se opřela o opěradlo židle. Zanášela totiž do počítače všechny možné údaje, připravovala seznam studentů do systémů pro známkování a vypisovala si všechny věci, co musí zítra ve třídě řešit. Trvalo to už několik hodin a tak byla opravdu ráda, že už to má. Odhrnula si z čela pramen svých tmavě rudých vlasů a sklonila se pod stůl, aby konečně vypnula počítač. Byla tu poslední, protože její kogegové si práci udělali už dříve. Ona se teprve učí ve své práci chodit. Potom sáhla do šuplíku a vytáhla na světlo fotku své třídy. Věnoval jí ji jeden z těch milejších kolegů, aby se mohla učit kdo je kdo. Bylo jich dvacet čtyři. Deset chlapců, čtrnáct dívek. Na té fotce vypadali moc pěkně. Pozorně si je prohlížela a přeříkávala si jména. Naštěstí na ně měla velmi dobrou paměť. Obzvlášť pozorně si prohlížela pětici děvčat, stojící uprostřed fotky. Byly to, jak si stihla všimnout, jakési vůdkyně třídy, velice silné osobnosti, které dokázaly ostatní nakazit svým postojem. Rozalie měla pocit, že se jim vůbec nezamlouvá. Nevěděla o nich mnoho, ale snažila se vyčíst z fotky co nejvíc. Byla tu Janette, vysoká, štíhlá černovláska s neustálým úsměvěm. Ale dovedla se smát velmi krutě. Potom Michelle, temperamentní a ctižádostivá, už podle vystupování… Estel, která vypadala jako nevinné dítě… Antal a Isabella, nejlepší kamarádky a také nejoblíbenější holky ve třídě. Pak jí sklouzly oči do pravého rohu. Colette a Jollie… Slyšela, že ve třídě si jedna z profesorek vyslechla velmi ošklivé komentáře na svůj vzhled. Studentky prý byly neobyčejně netaktní a kruté, co se poznámek na tělesnou stavbu, oblečení, tvář a účes týkalo. Toho se Rozalie bát nemusela. Byla už na základní škole, a léta tomu nic neubrala, spíš jen přidala, známá svou neobyčejnou krásou. Příroda ji obdařila křehkou, štíhlou, drobnou postavou a něžně dětskou tváří, tmavě rudými lokýnkami vlasů, které jí sahají až k pasu, velkýma očima jasně zelené barvy se spoustou dlouhých řas a úsměvem té nejhezčí sběratelské panenky. Nicméně právě její krása byla jednou z věcí, které se pro mnoho dívek a žen nedaly odpustit. Prohlédla si záznamy o svých „děckách“ z minulých let a znovu vzdychla. S čím bude mít problém určitě, je její aprobace. Vystudovala tak, že může učit angličtinu, chemii a fyziku. Minimálně chemii a fyziku většina lidí nemůže vystát. Svou třídu měla na oboje a jednu půlku i na angličtinu. Vzhledem k tomu, že jim hodlala dát hned zítra ze všeho malé prověrky, aby zjistila, jak na tom kdo je, musela počítat s určitou dávkou nenávisti. Nevěděla ale, co ji vlastně čeká. S myšlenkou na prověrky zhasla světlo a odešla dělat přípravy domů.

Colette ležela nehybně v posteli a neodvažovala se ani dýchat. Třeba dnes nepřijde… Její uši zaznamenaly vrzání podlahy ve vedlejším pokoji. Slyšela otce, jak posílá spát její sestry. Kroky, vrznutí a klapnutí dveří, jak kontroluje bratra… Netrpělivé přecházení po pokoji. Chvěla se a na hrudi cítila těžký balvan. Přijde…

„Tati prosím tě nech mě být… Prosím tě ne…“

„Jsi moje, jenom moje panenka, rozumíš?“

Škola začínala až v půl deváté, ale Colette seděla na chodbě už v sedm. Musela myslet na otce. Nenáviděla ho. Doufala, že brzo dorazí Jollie, nebo kdokoliv jiný, aby nemusela být sama a přemýšlet. Ale první lidi začli chodit až ve čtvrt na devět. Měli fyziku. S novou třídní. Nadšení z toho nebyli vůbec. Navíc ji měli mít ten den i na chemii a angličtinu. Colette ji měla na všechny tři předměty, což hodnotila jako děsivé. Nebyla jí zrovna milá. Taková mladá holka, co o učení nic neví a nejspíš si myslí, že s nimi bude velká kámoška. To určitě. Děvčata se znechuceně ošklíbala, když si tu představu uvědomila. S tou kamarádit fakt nebudou. Dost na tom, že je musela přebrat. Na starou třídní už byli aspoň zvyklí. Bůhví, co si tahle vymyslí.
Co si vymyslela mohli zhodnotit hned po škole. Psali prověrky ze všech tří předmětů. Všichni byli naštvaní a diskutovali o tom, jaká je to kráva. Tohle se přece nedělá. První hodiny, ještě je ani nezná a už píšou písemky. Ani neví, co předtím dělali! To snad nemůže myslet vážně.

Rozalie opravovala testy své třídy a zjišťovala, že na tom nejsou zrovna nejlíp. Ve fyzice pohořeli naprosto všichni, až na jednoho kluka, co chtěl jít studovat jadernou fyziku… V chemii si vzpoměli, co je to disociace a dovedli ji uplatnit jenom čtyři lidi a v angličtině se s gramatikou chytla zhruba polovina lidí. Ta druhá netušila, o čem je řeč. Bude to možná těžší, než si myslela… Druhý den donesla opravené testy na angličtinu. Michelle okamžitě vstala a bojovně se proti ní postavila. „Mám to dobře a vy mi to nechcete uznat.“ Oznámila. Rozalie se podívala do jejího testu. Pravda byla, že Michelle byla jedna z těch, co aspoň tušili, ale ve větách měla hodně chyb. „Máš v tom chyby, podívej…“ Usmála se na dívku téměř omluvně a pokusila se jí ukázat a vysvětlit, co je tam špatně. Nicméně Michelle ji nenechala. Sebrala jí papír a zamračila se. „Co když vím líp než vy, jak to má vůbec vypadat?“ Řekla mrazivě a s příslušnou grimasou si sedla. Mladá profesorka to nechala bez komentáře. To neměla dělat. „Colette, ty v tom máš hodně chyb. Nepotřebuješ to vysvětlit?“ Otočila se k jiné lavici. Ale i Colette se na ni zamračila. „Ne, děkuju. Příště zkuste vyřešitelný zadání.“ Opovržlivost jen čišela. Rozalii pohasl úsměv. Radši už neříkala nic a přešla k práci. Že ji půlka lidí ignorovala není nutno ani zmiňovat. Po hodině z jejích sil a optimismu mnoho nezbylo. Ale říkala si, že si prostě potřebují zvyknout. Bohužel další dny nenasvědčovaly tomu, že by došlo k obratu k lepšímu. Na chemii taktéž rozdala opravené testy. Hodně studentů se vztekalo a to dost nahlas. „Tohle jsme nikdy nedělali! Proč nám nemůžete laskavě dát něco, co jsme dělali?“ ozývalo se ze všech stran. A polohlasně k ní doléhalo také nijak nemaskované „Kráva blbá.“ a podobně. Ani to nekomentovala. Na fyzice bylo ještě hůř. Myslela si, že na angličtině to už půjde. Ale byla tam pořád stejná nálada. „Tak a za úkol si napiště nějakou esej, asi na dvě stránky.“ Zadala jim na konci hodiny. Jeden kluk vstal a oznámil, že to dělat nebude, protože na takový kraviny nemá čas. Než Rozalie našla nějaká slova, odešel, takže jí nezbylo, než zase mlčet. Tahat to k vedení nechtěla. Stále doufala, že si k nim najde cestu. Byla hodná, asi až příliš. Jenomže nic se lepšit nezačalo. Po nějaké době musela zákonitě vybuchnout. Ten den měli fyziku předposlední, sedmou, hodinu. Probírali docela složitý děj, což bylo všem pochopitelně jedno. Že ji neposlouchali a ignorovali jakoukoliv její snahu o aktivity, bylo docela normální. Ale tentokrát byli fakt nesnesitelní. Polovina třídy seděla zády k ní, všichni se mezi sebou nerušeně bavili a na její prosby o ticho, nebo aspoň ztlumení, nereagovali. Hluk tam byl jako o přestávce. Byla trpělivá, ale teď měla pocit, že roky studií na univerzitě byly k ničemu, že tyhle lidi prostě nezvládne a že oni nerespektují a nechtějí respektovat ji jako třídní i jako člověka. Lítost a vztek ze situace vytryskly na povrch.

Colette si zrovna četla časopis a probírala ho se Jollie a holkama před a za nima, k Rozalii byla otočená zády. Občas zaznamenala prosbu o klid, ale nijak na ni nereagovala. Líčila barvitě Amandě, která seděla před ní, svůj názor na její esej z francouzštiny, když veškerý hluk v učebně přerušil Rozaliin křik. „DRŽTE UŽ KONEČNĚ HUBU!!!“ Třída poněkud šokovaně ztichla. Colette se otočila a podívala se na mladou třídní. Stála, ruce zaťaté v pěst, v obličeji úplně bílá a vztek z jejích očí přímo čišel. „Co si o sobě vůbec myslíte?!“ Chvěl se jí zlostí hlas. „Ne, počkejte, já vám řeknu, co si myslíte. Myslíte si, že když jste tady o tolik dýl než já, tak se se mnou nemusíte zahazovat. Víte, já jsem šla studovat peďák, protože jsem chtěla pracovat s lidma. Znát vás dříve, nikdy bych tam nešla. Myslíte si, že já skáču nadšením z toho, že mám jako třídu vás? Prostě mi vás přiřadili, protože vaše bývalá třídní kvůli vám dala výpověď! Já se o vás neprosila. Myslela jsem si, že to spolu v pohodě zvládnem, protože jsem myslela, že jste dospělý. Ale spletla jsem se. Už vás mám po krk. Chcete válku – tak ji máte mít. Kdybyste byli jenom protivný tak budiž. Ale vy jste zlý a sobecký nedospělý děcka.“ Vzala si věci z katedry. „Máte deset minut do přestávky, dělejte si co chcete. Příště si z toho, co jste dneska nechtěli poslouchat, napíšeme písemku.“ Řekla stroze a odešla. Colette, která na ni poprvé v životě pozorně upírala zrak postřehla, že se jí do očí hrnou slzy. Asi na půl vteřiny jí Rozalie pohled opětovala. Pak za ní zaklaply dveře a ve třídě propukl smích a vzájemné gratulace, jak se jim to povedlo. „A co ta písemka, víte někdo co to kecala dneska?“ Zvolala rozjařeně Janett, vcelku marně, protože přehled neměl pochopitelně nikdo. „Hele, nepřehnali jsme to trochu?“ Zeptala se směrem ke třídě Colette nejistě. „Jé, co blbneš Col, vždyť je to její problém ne?“ Ohradil se zbytek vcelku jednotně. Nesouhlasila s tím. „No, v podstatě je to holka jen o málo starší než my, možná by se to s ní dalo přežít v klidu…?“ Krčila rameny. Ale odezvy se opět nedočkala. Zbytek její třídy neměl pocit, že by bylo něco blbě. „No, tak já si jdu pro kafe. Jdete někdo…?“ Zakončila radši debaty. Nikdo jiný nechtěl, tak se zvedla a vydala se k automatu sama. Přemýšlela pořád o tom výstupu na fyzice. Colette byla v jádru vlastně hodná a velmi vnímavá. Jestliže se doteď chovala stejně hrozně, jako ostatní, bylo to jen proto, že se nesnažila zřít. Teď si říkala, že by se možná mohla pokusit. Zazvonilo na přestávku a na chodbu se vyhrnula spousta dětí. Nejnižší ročníky, vždycky se strkají na schodech a běhají po chodbách. Colette si vzala kafe a vrátila se do učebny s vidinou spánku na hodině francouzské historie, kterou měli vzápětí.

Rozalie seděla schoulená na své židli a brečela. Napůl vzteky, napůl jí všechno mrzelo. Nějak nechápala, co se to v té třídě tak podělalo. Přece s nimi nikdy válčit nechtěla. Ale teď se chovají tak, že to jinak nepůjde… Když zazvonilo na přestávku, rychle si osušila slzy, nasadila úsměv a začala připravovat nějaké papíry. Jestli něco fakt nechtěla, tak to, aby viděli všichni ostatní profesoři, jak je z té situace hotová. Když vymýšlela později otázky do té písemky z fyziky, co jim slíbila, ještě stále se třásla. Mezitím měla hodinu angličtiny u mrňat (nejnižší ročník). To už měla její třída volno. Colette se šla oknem, bylo to v přízemí, nenápadně podívat, jak vypadá hodina s Rozalií v jiné třídě. A byla nejspíš dost překvapená, jak fajn ta hodina byla… Rozalie po té hodině už končila. Šla se odepsat a práci si vzala domů. Další hodinu se svou třídou měla hned další den. Nejprve dvouhodinovku angličtiny a pak ještě chemii. Zjistila, že při té představě se jí dělá fyzicky špatně. Měla připravené, co budou dělat, ale věděla, že to je stejně na nic. Jim se zřejmě nikdy nezavděčí. Když přišla na tu dvouhodinovku, jediné pozitivní bylo to, že tam měla jenom polovinu třídy a tedy menší rámus. Dvě hodiny strávila tím, že se snažila s nimi konverzovat a oni ji zarputile ignorovali. Když už někoho donutila mluvit, nenávist a pohrdání z něj přímo vyzařovalo. Krom Colette. Ta sice nemluvila, ale když už ji vyvolala, alespoň měla docela normální tón. Dvěma lidem dala Rozalie dokonce záporné body za absolutně absolutní nespolupráci. Jeden z toho se jí vysmál a druhý jí řekl, že to tak nenechá. Rodiče opravdu telefonovali hned po té hodině. Snad aby se těm grázlíkům ještě omlouvala. Chemie byla přesně taková, jak předpokládala – naprosto příšerná. Její rozčílení minule nezměnilo vůbec nic. Rozdala jim písemky, které psali, takže zvedla vlnu nevole při zjištění výsledků… Musela by dát záporné body bezmála celé třídě, takže radši dělala, že ty jejich výrazy, kterými ji titulovali, neslyší. Místo toho začala vykládat další látku, i když to dělala jen tak pro sebe, protože ji nikdo neposlouchal. Vcelku ji překvapilo, když se v půlce hodiny začala Colette hlásit. „Copak, Colette?“ Zeptala se jí, v šoku, že někdo snad i dává pozor, a ta chtěla něco vysvětlit. Co Rozalii potěšilo ještě víc bylo to, že to Colette opravdu chtěla pochopit a nakonec taky pochopila…

Za pár dní měli další hodinu s Rozalií jako celá třída, zase chemii a psali písemku. Colette se neučila, ale z jiného důvodu, než ostatní. Jim šlo o to, kašlat na Rozalii. Colette chtěla jenom neprojít v tomhle ročníku… Ale Rozalie dala písemku vcelku lehkou a tak dost věcí věděla, i když se neučila. Dostala přes polovinu bodů. Většina ostatních o hodně míň. Holky se do Rozalie zase pustily. Ani se nemohla pořádně bránit. Colette jí bylo líto. A tak po chvíli už nemohla být zticha. „Proboha, nemůžete toho už nechat?!!“ Vypěnila. Zbytek třídy tím šokovala a Rozalii asi nejvíc ze všech. „Tak… Janette, Estel, Antal, vy pojďte k tabuli. A ty kecy si laskavě nechce. Můžu si vás zkoušet kdy chci, a taky z čeho chci, a ode dneška zkouším každou hodinu. Už vás mám po krk. Colette… Děkuju.“ Našla rychle řeč. Zatím, co tři jmenované dívky se na Colette dívaly téměř nenávistně, ona pokrčila rameny a dál už neřekla nic. Takhle to od té doby bylo ještě mnohokrát. Někdy k pololetí si Rozalie po hodině Colette zavolala k sobě. Ta tušila oč jde a tak šla s krajní nechutí. I tak se na třídní pokusila usmát. „Colie, máš tady dost strašný výsledky. Nějak to nechápu. Vždycky když ti něco vysvětlím, tak tomu rozumíš. Jak to, že všechny testy ze všech předmětů píšeš vždycky na maximálně poloviční počet bodů? Neděláš to náhodou schválně?“ Colette si přestala hrát s pramínkem vlasů a vytřeštila oči. „Jak jste na to přišla??“ „Kdysi jsem měla podobnej nápad, když jsem chtěla vypadnout z jedný školy…“ Mrkla na ni Rozalie „Ale ty to nedělej, do zkoušek ti zbývá chvilka a zvládnout to můžeš s výbornejma výsledkama.“ Colette se zamračila. „Ale když mě o tohle nejde. Díky za zájem, Rozalie…“ A byla pryč. S jejím prospěchem se nic nezměnilo. Rozalie jí často něco vysvětlovala a velmi se snažila donutit ji, aby se učila. Ale Colette, posedlá představou, že bude moci oddálit peklo, které ji čeká, o rok, radši třídní zklamávala, než aby do toho pekla dobrovolně šla. Ráda by to bývala Rozalii řekla. Často o tom snila. Od té chvíle, kdy se poprvé pokusila vidět zjistila, že by Rozalie mohla být její kamarádka, taková, jakou nikdy neměla. Nebýt tedy toho, že už je její profesorka. Jednou za ní Colette musela zase jít a tentokrát se Rozalie tvářila velmi vážně. „Colette, prosím tě, snaž se, ještě můžeš ty výsledky vytáhnout… Nebuď pitomá…“ Spustila na ni. Colette se zamračila „Vy jste pitomá, nic nechápete.“ Odsekla. Předešlou noc ji otec nutil k ošklivým věcem. Byla podrážděná. Otočila se k odchodu, ale Rozalie, která její výjev nekomentovala, ačkoliv ji zasáhl, tiše řekla „Chtějí tě vyhodit ze školy, Colette.“ V tu chvíli se všechno zastavilo. Nejenom ona, ale celý její svět. Jako ve zpomaleném filmu se otáčela zpátky. „Co-cože?“ Sípala, protože jí došel dech. „Ještě je čas to změnit Colette. Já ti pomůžu…“ Slyšela jako z veliké dálky. Chtějí ji vyhodit. Nezůstane tady o rok dýl. Chtějí ji vyhodit… Do pekla. Tečou jí slzy a není schopna slova. Ale naděje už není. Sama si ji zpackala. „Colie… Nesmíš to vzdát, ještě to můžeš zvednout, máš na to, já to vím.“ Ale jako by ji neslyšela. Po notné době tiše odpoví. „Rozalie, pro mě už není žádná šance. Přála bych si, abych vám mohla říct… Všechno. Omlouvám se. Děkuju. Musím jít…“ Dostala ze sebe. V hlavě cítila tlak. Měla strach. Nechce se vrátit domů. Už to nejde dál vydržet. Nevnímá nic, co se děje, jen odchází ze třídy a ve dveřích se ještě otočí. Rozalie se na ní dívá. Mrkne. Sbohem, Rozalie…

Colette odešla ze třídy. Ona tu pořád seděla a nevěděla, co má dělat. Řekli jí to až dnes ráno, aby to své studentce prý oznámila. Ale jak, to už jí nikdo neřekl. Měla strach, jak to Colette přijme. A hlavně, nechtěla, aby k tomu muselo dojít. Tolik se snažila jí pomoct… Nechápala, proč se Colette nesnaží, nikdy se totiž nesnažila. Že něco není v pořádku, to Rozalie tušila. Ale co? A jak může pomoct…? Teď měla před očima ty slzy, které Colette vytryskly z očí a samotné se jí chtělo brečet taky. Kvůli tomuhle do školství jít nechtěla. Tohle nebylo správně. A proč zrovna jediná holka v její třídě, která byla dospělá, se kterou se dalo mluvit…? Bylo tam tolik lidí, kteří propadali. Ale nikdo ne ze všeho. Až na ni. Proč se nesnažila? Jako by ze školy chtěla… Ale jestli chtěla, tak proč plakala? Co to říkala o tom, že nemá naději?? Rozalie tam mlčky seděla a přemýšlela dlouho. Nevěděla, kolik uběhlo času. Bylo to jako věčnost. Neměla ve zvyku se vzdávat. Dokázala by Colette pomoct… Ale bála se, že ona to už vzdala. Z jejího zamyšlení ji probral až křik a lomoz na chodbě. Vyskočila, jako by dostala ránu proudem. „Co se děje?“ Vyběhla ze třídy. Všichni se snažili utéct. „Hoří, vezmi třídnici a sežeň děti Rozalie!!!“ Křikla na ni jedna starší kolegyně. Zatmělo se jí před očima. Její třída, kde vůbec je? Zazmatkovala, ale pak uviděla na stole třídnici. Popadla ji a věděla, co dál. Začala křikem svolávat svou třídu, která namísto ukázněného odchodu ze školy, který mnohokrát cvičili, pobíhala po chodbě. Lidi se hledali mezi sebou. Najednou byli rádi, když uviděli uprostřed toho všeho Rozalii a seběhli se k ní. „Tak, teď pojďte za mnou. Nebojte se, nic se vám nestane, všichni jste v bezpečí.“ Pár slovy je aspoň trochu utišila. Následovali ji naprosto bez poznámek a rádi. „Kde se co stalo, víte někdo?“ Ptala se jich. „No, někdo říkal, že v chemii, ale…“ Pokrčil rameny jeden kluk. „Jste všichni?“ To byla největší její obava. Přepočítávali se, ale v tom zmatku se to nedařilo. Před školou byl také zmatek, ale tam se jim to podařilo. Jediný, kdo chyběl, byla Colette. V tu chvíli se Rozalii zatmělo před očima podruhé. „Už nemám naději…“ Znělo jí v hlavě. Colette… Proboha… To ne… „Zůstaňte tady, nehněte se odsud, jasný?“ Strčila třídnici Jollie a sama se rozeběhla zpátky. A modlila se, aby to, co ji napadlo, nebyla pravda.

Colette po tom, co vyšla ze třídy, měla v hlavě už jen jedinou myšlenku. Tam se nevrátí, do toho pekla. Už nikdy to nechce zažít. Cítila na sobě otcovy hrubé doteky, jeho odporné tělo, slyšela jeho hlas jak jí říká, že se z toho pekla nikdy nedostane. Vzal jí její život. Patřila jen jemu. Už nechtěla. Musí to skončit. Vždycky věřila, že to jednou skončí. Ale už dlouho věděla, že ji nikdo nezachrání, nikdo ji nevyrve otcovi ze spárů. Musí to ukončit ona sama. Je jen jedna cesta. Colette už nechtěla žít. Pokud se to, co bylo, dalo vůbec nazvat životem. Šla po chodbě, její kroky se ozývaly do ticha… Byla jen ona a jen jedna možnost. Tiše pootevřela dveře chemického skladu, vklouzla dovnitř a zase je zavřela. Už tu byla dříve s Rozalií. Vždycky byl zamčený. Dnes ale ne. Bylo tu spousta chemikálií, ale taky hadrů a kartónových krabic. Colette měla v kapse zapalovač a ten teď tiskla v dlani. Není jiná možnost. Musí to udělat.

Plamínek ze zapalovače přeskočil na krabice… Vznítily se téměř okamžitě. Za pár minut hořela celá jedna stěna. Oheň se rychle šířil. Budova školy byla obkládaná dřevem. Větrací šachtou se dostal na chodbu, kde za chvíli pohltil parkety. Lidé už si všimli kouře a utíkali. Colette stála uprostřed skladu a čekala na svou smrt.

Rozalie běžela, lidé, věci, všechno jí splývalo do barevných šmouh. V hlavě měla jediné – Colette! Celá chodba v patře, kde požár vznikl už byla v jednom plameni, jen těžko se dalo proběhnout, ale ona běžela dál, rozrazila hořící dveře skladu… Uviděla Colette, tam uprostřed ohně a jedovatého kouře, prostě tam stála, naprosto klidná. „COLETTE!“ Křičela. „Musíš odsud hned pryč! Může to tu vybouchnout!“ Chytala ji za ruku, aby ji odtáhla pryč, ale ona se jí vytrhla. „Nech mě tady, Rozalie, pro mě už není jiná šance. Ale ty běž, uteč, rychle. Přece tu nechceš umřít?“ Najednou jako by se zase všechno zastavilo. „Vždycky je nějaká šance. Nechci umřít, ale nenechám tu ani tebe, pojď se mnou, to je rozkaz. Zbytek zvládneme. Pojď.“ Colette se nadechla, zakašlala a naléhavě chytila Rozalii za ruce. „Rozalie… Já nejsem holka, rozumíš? Jsem jenom panenka. Můj otec ji ze mě udělal. Byla jsem ještě maličká… Vzal mi život. On se mnou spí, chápeš? Od mých osmi let. Patřím jen jemu, nedovolí mi odejít. Moje šance byla propadnout a opakovat aspoň rok, ten rok by byl prodloužení života, ale teď už není šance. Nechci zpátky. Je příliš pozdě Rozalie, příliš pozdě.“ Jako úder tupým předmětem byla tahle slova „Proč jsi mi nic neřekla?“ „Zabil by tě, jen aby se zbavil svědků. Pořád nerozumíš? Já musím umřít, to je jediná možnost, já nemám jinou šanci. Ty jo. Tak běž, Rozalie!“ Teď také skoro křičela. „Když odejdeme obě, pomůžu ti od otce odejít.“ Slibovala. Colette zavrtěla hlavou. „Pro mě je už příliš pozdě… Rozalie… Rozalie? Mám tě ráda.“ Objala ji a pak ji vší silou vystrčila ze dveří. Včas. Oheň se dostal všude. Nastal drobný výbuch a celá jedna skříň se vysypala. Tam, kde ještě před chvílí obě stály. Teď už tam stála jen Colette. S otevřenou náručí, jako by přijímala ty desítky lahví a krabic plných různých chemikálií, které se na ni z té skříně řítily. „Colette!!!!!“ Zakřičela Rozalie tak, jak ještě nikdy nekřičela. „Colette ne, NE!!!!!!!“ Přes oheň už se tam nedalo dostat, ale ona se stejně do těch plamenů snažila vrhnout. Musí ji dostat ven, z pod té smrtelně nebezpečné hromady všeho možného! „Colette, Colette!!!! Co jsi to udělala….“ V tu chvíli ji někdo chytil „Rozalie! Musíš okamžitě pryč!“ „Ne, já nemůžu, je tam, musím ji dostat pryč!!!“ Byla hysterická, ale kolega, který ji předtím chytil, pochopil. „Můj Bože…“ Ani nemusel doříct. Riskovali oba život, ale vytáhnout dívku z té místnosti se jim podařilo. Vteřinu poté jí otřásl druhý výbuch a propadl se strop. „Pojď, dělej!“ Popadl kolega Rozalii za ruku, bezvládnou Colette měl přehozenou přes rameno, a hořící chodbou se rozeběhli pryč. Měli co dělat. Oblečení jim chytalo od plamenů, šlehajících ze stěn a podlahy a oni nestačili ani hasit. Když vyběhli před školu, Rozalie křičela, ať někdo hned zavolá záchranku, a rychle, co nejrychleji. A pak uviděla svou třídu. Stáli tam všichni, bledí jako křída a jakmile uviděli Colette v náruči toho profesora a Rozalii, které dosud lehce pohořívala sukně, rozeběhli se k ní. „Rozalie, co se stalo?!“ Chytali ji za ruce a pomáhali jí uhasit oblečení „Co je Colette, Bože…“ Rozalii tekly slzy a celá se klepala. Jollie při pohledu na svou kamarádku zezelenala a sesunula se k zemi. „Jollie“ Vzpamatovala se Rozalie a zvedla ji ze země „Ona to zvládne, určitě ji zachrání…. No tak, děcka moje, bude to dobrý…“ Tišila se a objímala všechny ty zničené mladé bytosti. Sanita dorazila až za skoro čtvrt hodiny. Nemohla projet městem. „Rozalie, musíš s nimi, byla jsi u toho, bude třeba sepsat protokol a víš, co se stalo.“ Ozvalo se odněkud. „Já se vrátím, nebojte.“ Slíbila svým studentům a naskočila si do sanitky, která se o pět minut později s hlučnou sirénou rozjela k nemocnici. Colette byla naživu, ale život v ní dá se říct skomíral. „Colette, ach Bože, prosím, prosím neumírej, určitě se dá něco dělat… Proč jen jsem nic nepoznala, nepochopila dříve, nemuselo se to stát…“ Mluvila Rozalie, ač nemohla, protože ji přemáhal pláč… Colette měla na obličeji kyslíkovou masku, vypadala jako by už nebyla naživu, ale Rozalie si byla jistá, že ji vnímá. Pak to šlo rychle. Nemocnice, nosítka, spousta lidí… „Pojďte se mnou.“ Doktor, musela jít… Převyprávěla přítomným policistům co se stalo, včetně toho, co jí Colette řekla o otci. Lékařům řekla, co všechno se na Colette vysypalo z té skříně. Všichni byli hodní, dali jí léky proti šoku, který prožila… Dávali jí zprávy o Colette… Dorazila její rodina. Tedy její sestry a bratr. Potvrdili policistům vše o jejich otci. Ale pak zase odešli. Nechtěli sestru vidět. Vina, to, že mlčeli tolik let, byla příliš veliká. Rozalie čekala, až se Colette vzbudí. Dle zpráv od doktorů měla velmi vážné popáleniny na sedmdesáti procentech těla, utrpěla mnoho řezných ran od rozbitého skla, skrz zničenou pokožku se jí do těla také dostalo značné množství všemožných chemických látek, včetně zřejmě několika kyselin… Její tělo se dostalo do fyziologického šoku a srdce mělo problémy to zvládnout… Ale přesto se ji podařilo po šesti hodinách stabilizovat a po osmi, naprosto nekonečných, plných strachu a hrůzy, otevřela oči. Rozalii k ní pustili spíš ze soucitu, než podle pravidel. „Rozalie… Proč jsi mě zachraňovala, proč?“ Mluvila velmi tiše. Rozalie plakala. „Nechtěla jsem abys umřela, Colie, ty musíš žít, vždyť jsi tak mladá, tak hrozně mladá, všechno máš před sebou… Už se nevrátí to, co bylo, slibuju, kdybych měla tvýho otce zabít a jít za to sedět, už ti neublíží… Tvoje sestry a bratr všechno řekli…“ Vzlykala. Colette se pokusila usmát, ačkoliv bolest, kterou cítila byla neskutečná. „Pro mě už šance není. Všechno mi vzal.“ V tu chvíli do pokoje vrazil. On. Její otec. „Co děláte u mé dcery?!! Budu si ztěžovat u personálu!!“ Vyjel po Rozalii a pokračoval „Co jsi to udělala, ty náno pitomá?! Podívej se jak vypadáš! Co si to dovoluješ takhle zničit svoje tělo? Co mi dalo práce z tebe tu krásnou princeznu udělat, ty nevděčná malá děvko! Trpět si zasloužíš! Jen se na ten svůj ksicht podívej, zničenej, celá jsi zničená! Ale jestli si myslíš, že jsi tímhle něco vyřešila, počkej až se vrátíš domů! Všechno sis posrala holčičko, gratuluju ti!“ Hrubě na ni křičel. Až Rozalie našla slova a stoupla si mezi ně. „Vypadněte odsud. A už se nikdy nevracejte. Tohle není žádná vaše hračka, to je dítě, který vám už nikdy patřit nebude. A jestli se jí ještě dotknete, nebo ještě promluvíte, zavolám okamžitě policii.“ Colettin otec se napřáhl aby ji praštil, ale to už ho chytili ti policisté, co na něj čekali a on je svým křikem sám přivolal. „Vyšetřili jsme vaši dceru, máme výpovědi několika svědků. Zatýkáme vás za týrání svěřené osoby, sexuální zneužívání, incest,ohrožování mravní výchovy mládeže a pokus o fyzické napadení další osoby. Cokoliv řeknete může být použito proti vám.“ A nasadili mu radši rovnou želízka. On se rozesmál, a smál se jako sám ďábel. „Ha, tak to se ti povedlo holčičko, neboj se, že bych si tě nenašel a potom ti ukážu, jak může otec potrestat svou dceru! A tvoji sourozenci kvůli tobě ať třeba umřou hlady…“ „Tak, to by stačilo. Takže to máte ještě pokus o zastrašení a psychické vydírání. A nemějte péči, vás si ve vězení ponecháme jistě tak dlouho, aby vás tyhle nápady nadobro přešly.“ Odešli. „Nikdy se nezmění.“ Šeptla Colette. „Už je to pryč…“ Rozalie se pořád třásla. „Nemám moc času, Rozárko… Musím ti něco říct…. Ti doktoři zjistili, že jsem čekala s otcem dítě. Vyndali mi ho. Žije. Je to holčička… Prosím, postarej se o ni. Ona asi nebude dlouho žít. Je moc maličká, moc nemocná… Ale prosím tě, nedovol, aby se jí taky zmocnil… To je jediné, oč tě žádám… Dej ji komukoliv, kdo se o ni postará, pokud ji nebudeš chtít ty sama…“ Pak se odmlčela. Těžko se jí dýchalo. „Rozalie… Jsem ráda, že jsem tě poznala, opravdu jsi výborná třídní. Děkuju ti za všechno.“ „Ty přece neumřeš, Colette…“ Brečela, aniž by si uvědomovala, co to všechno vlastně Colette řekla. „Všechno je jinak… Už nemám šanci… Postarej se o ni, prosím. Jmenuje se Lilith Lynn. Lilith byla moje maminka. Lynn jsem měla být já. Všechno mělo být jinak. Řekni ji, že jsem ji milovala…“ Pak najednou zalapala po dechu a přístroje začaly hrozivě pípat. Chytila ji za ruku, zřejmě v poslední křeči „Rozalie… Promiň.“ Bylo to tak rychlé, že ani nestačila nic říct. Přiběhlo spousta doktorů a sester, resuscitovali ji, elektrošoky… Všechno bylo marné. Colettino srdce přestalo navždy bít. Až když byly hotové rozbory krve zjistili, že se pojistila. Spolykala nějaký pomalu působící jed. Zřejmě ze zásob ve škole….

Stála tam a nevěděla, co se to stalo. Její studentku, tu jedinou, co bývala ve třídě fajn, zakryli plachtou a odvezli pryč. Stála tu, sama. Colette zemřela. Je mrtvá. Nevrátí se. Mluvila o dítěti. Ptá se lékaře a ten ji vede na dětskou jednotku intenzivní péče. Colette, jakmile se probrala a řekli jí o dítěti, podepsala souhlas s adopcí a navrhla právě ji, jako novou matku. Lékař ji tam dovedl a ukázal jí inkubátor. V něm spala ta nejmenší holčička, jakou kdy Rozalie viděla. Tak strašně maličká… „Váží jen kilo a půl… Je hodně nedonošená. Má srdeční vadu…“ Dál už Rozalie neslyší nic. Vidí jenom to miminko. Konečně dává průchod všemu, co cítí a co již nejde dál zadržet. Brečí tak, že o ni má personál nemocnice vážné obavy. Brečí za Colette, které otec zničil život, za to, že musela zemřít, brečí pro tuhle maličkou holčičku, která se sotva narodila a už je bez mámy… Brečí, brečí, brečí… Má povinnosti ke své třídě. Musí se sebrat. Musí to být ona, kdo jim to řekne. Musí to tak být. Colette by to chtěla. Ví to.

Otec Colette dostal nejvyšší možný trest. Dvacet let nepodmíněně, bez možnosti podmíněného propuštění po odpykání si části trestu a bez možnosti odvolání. Sourozenci Colette, kteří již neměli, kdo by se o ně postaral, byli umístěni do dětského domova, odkud nakonec odešli do pěstounské péče do tří rodin, s tím, že se budou moci vídat. Rozalie se vrátila do práce dva dny po smrti Colette a tuto zprávu oznámila své třídě. Po tragédii, která se udála, ji třída přijala nejen jako svou třídní, ale jako jednu z nich. Závěrečné zkoušky udělali všichni. Loučení s Rozalií bylo velmi emotivní.

A co se týká Colettiny malé dcerky… Rozalie, ač zpočátku skeptická vůči svým schopnostem starat se o dítě, trávila u jejího inkubátoru a později postýlky tolik času, že nepřipadalo v úvahu, aby ji dala někomu jinému. Holčička, která měla mizivé šance na přežití, přežila. Zvládla osm náročných operací srdíčka, kvůli vrozené vadě. Poprala se s nevyzrálostí svého křehkého organismu a zátěží, kterou pro ni bylo náhlé opuštění matčina těla. Chemikálie a popáleniny, které utrpěla Colette, se na ni podepsaly v podobě nemoci jater, která se u ní rozvinula, ale kterou se pomocí léků a diety v budoucnu dalo zvládnout. Zůstalo jí jméno Lilith Lynn. Po dlouhých devíti měsících, které musela strávit v nemocnici, si ji vzala Rozalie domů. Colettinu dceru. Ale teď už především svou a jenom svou dceru, tu malou bojovnici, andílka i zlobidlo, překrásnou princeznu, která bude mít krásný život. I když se s Colette nestačila rozloučit Rozalie věděla, že jí to svým způsobem slíbila.

Po třech letech od neštěstí si Rozalie konečně sedla s napsala dopis. Dopis pro Colette. Tím v sobě navždy uzavřela minulost a vyšla vstříc své budoucnosti…

„Milá Colie…
Jsou to tři roky, co jsi zemřela a mě doteď trápí, že jsem ti před tvým odchodem nestihla říct, co jsem chtěla. Vím, že tam, kde jsi, mě můžeš slyšet, jistě se díváš, jak tvoje dítě a já bojujeme. Chtěla jsem ti říct, že jsem tě měla ráda, a to doopravdy. V celé vaší třídě, když jsem vás dostala, jsi ty byla jediná, kdo mi byl schopen dát šanci. Byla jsi jiná, než ostatní.Tvůj otec ti vzal život, ale nezničil tu milou, krásnou duši, plnou pochopení a soucitu pro druhé. Byla jsi úžasná studentka, ale hlavně bezvadnej člověk s velkým srdcem na tom pravém místě. Dlouho jsem si vyčítala, že jsem ti nedokázala pomoci, ale dnes už vím, že bylo příliš pozdě. Doufám jen, že lékaři utišili co nejvíc tvou bolest, i když vím, že tu psychickou nemohli… Snad jsi odcházela s vědomím, že jsem s tebou já, tví sourozenci, celá tvá třída a hlavně a především tvoje holčička, Lilith Lynn. Vím, že jsi mi věřila, že se o ni postarám. Víš, nevěřila jsem, že to udělám, že to dokážu. Ale byla jsem s ní úplně každý den, neprv proto, že bys to tak chtěla a potom proto, že jsem ji milovala, že jsem cítila každou její bolístku já sama na sobě, že byla tak statečná… Byla jsem u ní po všech těch operacích – bylo jich osm, které zvládla. Je to silná a statečná holčička, po své matce. Ano, přijala jsem ji do svého srdce jako svou dceru, a ač navždy tvá, je i mým dítětem, které – a to ti slibuju – prožije krásné dětství. Vždy tu pro ni budu. Je to moje malá Lilinka, nevěřila bys, jak je šikovná a statečná, bere hodně léků, ale vůbec jí to nevadí, je tak plná života. Krásně mluví a má nádherný blonďatý vlásky, jako jsi měla ty. Máme už i tatínka. Našel si nás, když byl malé rok a je to ten nejbáječnější táta pod sluncem. Já sama mám malou šanci, že budu mít vlastní děti, protože, jak se zjistilo, ani já nejsem zdravá… Ale nevzdáváme se. Malá Lili je naše nejkrásnější princeznička a my jí chceme pořídit brášku nebo sestřičku, aby tu bylo ještě veseleji. Posílá ti do nebe pusinku, často jí o tobě vyprávím a tak neboj, bude vždy vědět z koho vzešla a kdo jsi byla. Kreslí tě na obrázcích jako takovýho motýlka… Patříš k nám, a vždycky budeš. Nikdy na tebe nezapomenu. Doufám, že si tenhle dopis můžeš přečíst a že víš, co jsi pro nás všechny znamenala. Ahoj, andílku… Snad tě smrt opravdu vysvobodila. Někdy se mi stýská. Ale jednou se zase sejdeme a pak mi budeš všechno vyprávět. Máme tě rádi.
Rozalie a malá Lili“

Podepsala a vyhodila z okna. Vítr odnášel dopis kamsi v dál, snad do rukou Colette, která si ho jednoho krásného dne přečte…

Dopis na rozloučenou

Když jsi mi řekla, že sis našla přítele, tak jsem byla šťastná za tebe a zároveň rozpačitá za sebe. Žárlila jsem, jak jinak, ale nedovolila jsem, aby to nějak kazilo tvoje štěstí. Zasloužila sis to a já ti to moc přála. Líbilo se mi, že se víc směješ a dělala jsem si z tebe legraci, protože jsi čekala na jeho smsky, byla zklamaná, když zapoměl napsat a žárlila na jeho kamarádky přesně tak, jak jsem ti vždycky říkala, že to bude a tys mi nikdy nevěřila. Dlouhou dobu jsi mi neukázala ani fotku. Nechávala sis to ostatně spíš pro sebe a jen málokdo měl tu čest vědět, že někoho máš. Ale toho, že jsi se změnila, si všimli samozřejmě všichni. Tu radost, kterou jsi měla neustále vepsanou ve tváři, tu nešlo přehlédnout. A jestli jste měli i nějaké problémy, tak jsi mi o nich nikdy neříkala. Pořád jsem tě přesvědčovala, abys mě s ním už seznámila a tys vždycky řekla, že když to bude trvalej vztah, seznámíš nás. Věděla jsem, že se bojíš, abys o něj nepřišla, že máš strach, abys to nějak nezakřikla… Až jste spolu najednou byli už půl roku a já ho pořád neznala. To už jsem z tebe dávno páčila všechno možné, od toho, jak často se vídáte, přes to, co má rád a co spolu podnikáte až k tomu jak líbá… Tam se ukázalo, že se od něj líbat ještě nenecháš… Byla jsi strašně opatrná, věřila jsi mu, ale pořád v tobě byl ten strach. Popravdě, já jsem potají byla ráda, nemohla jsem se smířit s tím, že už nebudeš tak úžasně čistá a netknutá a taky jsem tě milovala a i když jsem věděla, že nikdy nebudeš moje, dokud jsi nikoho neměla, s nikým se nelíbala a nespala, tak jsem někde v hloubi srdce doufala… A pak jsi jednou přišla a zářila jsi a já věděla, že to není jen tím, že svítí sluníčko… Byli jste spolu večer venku. Tehdy jste se poprvé líbali. Byla jsem ráda, žes mi o tom řekla, ačkoliv ses očividně styděla, ale touha podělit se o svoje štěstí u tebe přece jen převládla… Neznala jsem tě takovou, jaká jsi byla teď. Pak jsi mi slíbila, že teď už mi ho představíš. Byla sis tak jistá, že to už vydrží… Snad navěky… Týden před tím, než jsi mě s ním seznámila jste se spolu vyspali. Ale nechtěla jsi o tom mluvit. Byla jsem znepokojená, protože jsem poznala, že něco nebylo úplně ok, ale nedostala jsem z tebe co se stalo. Řekla jsi mi, že o víkendu se stavíte u nás a představíš mi ho. Byla jsem napjatá, strašně moc… Byl to tvůj miláček, ale taky ten, co mi vzal naději, vzal mi tebe. Sama jsem nevěděla, jak na něj budu reagovat. Ale věděla jsem, že by ti bylo strašně líto, kdybych to nějak pokazila… A pak byl ten den tady… Vy jste přišli… Přišlas ty a On. Jak vešel, podíval se mi do očí a já se zachvěla. Od té chvíle jsem se jen modlila, ať to není pravda. Znala jsem ho, už kdysi jsme se setkali a tehdy mi byl velmi sympatický. Teď se na mě podíval… A já cítila, jak mi endorfiny zaplavují mozek… Přitahoval mě, strašně moc… Viděla jsem ho a… Tak moc jsem si přála, aby to tak nebylo! On se na mě díval a v jeho očích TO bylo taky… Musela jsem se ti omluvit a schovat se v koupelně. A tam jsem brečela. Nemůžu se zamilovat do tvýho přítele! A už vůbec se nesmí zamilovat on do mě! To by tě zničilo, zabilo, roztrhalo tvoje srdce na kousky… Pak někdo zaklepal na dveře… Myslela jsem, že jsi to ty. Ale byl to on. „Lenko…“ „Lukáši…“ Lapal po dechu podobně jako já. „Lukáši, miluješ ji?“ Řekl, že tě má rád. Musel mi přísahat, že ti neprozradí, že se známe, takový mě popadl strach… Pak jsem se ti vymluvila na to, že se mi udělalo špatně kvůli něčemu, co jsem měla k obědu. Byla jsi zamilovaná… Byl tvoje první láska… A já se cítila tak špatně, jak už dlouho ne. Koukal se na mě a já věděla, že mě chce mít… Nemohla jsem tě zradit, nikdy bych to neudělala… Chtěla jsem ti jemně říct, že se známe a naznačit co se děje… Ale při pohledu na tvoji šťastnou tvářičku jsem neměla to srdce ti to udělat. Váš vztah trval ještě dva měsíce. Byla jsi pořád tak zamilovaná, tak bezstarostná, veselá… Já jsem se s Lukášem znova neviděla. Myslím, že sis myslela, že jsme si nepadli do oka. Kdybys věděla, ty moje malá beruško… Tebe jsem milovala víc, než jeho, jen díky tomu jsme se neviděli. Psal mi, ale já ho odmítala. Cítila jsem se i tak jako hnusná mrcha. Cítila jsem se vinna tím, že jsi byla šťastná, nic netušila, a zatím ten, komu jsi dala svoje srdíčko psal sexistický smsky mě… Kdybych aspoň byla jen jeho děvka na sex, ale on napsal, že mě miluje… Bože, jak já se nenáviděla… A pak jednoho dne přišel ke mně domů a řekl mi, že se s tebou rozešel a chce jenom mě. „Ty pitomče…“ Celá jsem se třásla. „A řekl jsi jí, proč…?“ Řekl. Pověděl ti, že chce být se mnou. Zatmělo se mi před očima. Slyšela jsem, jak na něho téměř hystericky křičím, že ho nikdy nechci vidět. Letěla jsem za tebou. V životě jsem ještě tak rychle u vás nebyla. Už na začátku vaší ulice jsem slyšela hudbu, víc než hlasitou. Váš dům se otřásal v základech. Otevřít mi přišel tvůj brácha, protože nikdo jinej už doma nebyl a posunkovou řečí, protože jsme neslyšeli vlastního slova, mi řekl, že jsi zamčená u sebe. Samozřejmě ten rámus šel od tebe z pokoje a já věděla až moc dobře proč. Standa zřejmě ne, tak jsem mu vysvětlila zase já, o co šlo a pak jsem se otázala na pojistky. Odborným zásahem jsem vám je vyhodila a tím zrušila tu šílenou hudbu. Teď jsme ale zřetelně slyšeli tvůj pláč, kterej ses snažila zamaskovat. Tvůj brácha vypadal ohromeně. Já jsem se vrhla ke tvým dveřím, prosila tě, ať otevřeš, ale tys mě nechtěla vidět, křičela jsi, ať vypadnu, ale já tě musela vidět, musela jsem ti to vysvětlit… Prosila jsem, přísahala, že bych tě nikdy nezradila, mlátila do těch dveří, vyhrožovala, že si vezmu žebřík a poprosila Standu, aby mi ho donesl, říkala jsem ti, že tě miluju, že musím být s tebou, že se o tebe bojím, že se i tvoje rodina bojí, abys neudělala blbost… Tys brečela, tak strašně moc jsi brečela, mě to trhalo srdce… Přes hodinu jsem se snažila… Nakonec jsi brečela ty u sebe a já z druhé strany nalepená na dveřích… „Lásko prosím tě, otevři ty dveře, prosím, prosím, prosím, pusť mě k sobě, já tě miluju, slyšíš, chci být s tebou, nikdy bych tě nezradila… Lásko já ho odmítla, nikdy bych… Nikdy, slyšíš? Lásko! Přísahám na svůj život, prosím tě otevři… Já vím, že to moc bolí, ale pusť mě k sobě prosím… Miluju tě, jsi moje všechno, nechci ti ublížit!“ Tohle jsem křičela tak dlouho, až jsem skoro mluvit nemohla… „Když otevřu ty dveře… Řekneš… Řekneš mi, co ti říkal?“ Ozvalo se zpoza tvých dveří tak nešťastně, že mě to zabolelo. Slíbila jsem ti to. Pak jsi odemkla, Falco se procpal ven (po té hudbě se mu nedivím) a já dovnitř a tys zase zamkla. Byla tam tma, všude poházený papírový kapesníky a ty… Bylas tak moc ubrečená, že jsem okamžitě brečela znova taky… Cítila jsem, jak velikou bolest cítíš. „Co ti řekl?“ Chtěla jsi vědět. Opakovala jsem to, co mi řekl, než jsem utekla k tobě. Říkal mi, že s tebou nemůže spát, protože to nechceš… Že tě měl rád, ale mě miluje… Musela jsem ti říct všechny smsky… A tys plakala víc a víc, protože to čím dál víc bolelo, ta zrada, že o tobě mluvil se mnou, že tě opustil, žes mu tolik věřila a teď ti ublížil… „Proč tebe, proč chtěl tebe, proč, co jsem udělala špatně?“ Vzlykala jsi a já toužila ti jakkoliv pomoci, ale nebylo co udělat. „Vždycky jsi byla lepší! Tebe lidi měli rádi, nebo tě aspoň brali, já byla jen přítěž, která byla všem na obtíž! Ty ses dokázala bavit s lidma jakoby nic, když já jsem se tak bála! Tobě šlo vždycky aspoň něco, mě nikdy nic nešlo! Vždycky jsi byla krásná, vypadala jako víla, a já… No jen se na mě podívej! Jak jste mi to mohli udělat a proč?!“ Křičela jsi na mě, ale já necítila žádnou zlost. Byla jsem ráda, že křičíš, že se v tobě něco hnulo a dáváš průchod všemu, co tě tížilo. „Nenáviděla jsem tě za to, strašně jsem ti záviděla. A teď jsem si myslela, že to už bude dobrý a…“ Nemohla jsi dál mluvit, slova ti uvízla v krku a ty jsi jen vzlykala. „Eli… Já vím, vím jak ti je a jak se na mě teď zlobíš… Ale chci abys věděla, že bych ti to nikdy neudělala, nikdy bych s Lukášem nic neměla. Nikdy. Strašně mě mrzí, že jsem ti způsobila takovouhle bolest.“ Pak jsi mi řekla, že se zlobíš na sebe. Už jsem to nevydržela. Vzala jsem tě do náručí a ty ses kupodivu ani nebránila. Tiskla jsem tě k sobě, seděly jsme tam na zemi, konejšila jsem tě… Tváře jsi měla rozpálené, oči červené, proudy slz neustávaly, třásla ses… Tak zubožená jsi byla… „Bolí to, hrozně to bolí…“ To jediné jsi byla schopná ještě říct. Já věděla… Moje srdce by se bylo nejradši oběsilo na horní duté žíle. Hladila jsem tě po vlasech, dokonce jsem tě líbala na čelo… Byla jsi jako ptáče vypadlý z hnízda, tak jsi se třásla. Byla jsi zničená tak, jako ještě nikdy ne. Jinak bys mi nikdy nedovolila tě držet a utěšovat. Až teprve druhý den ráno jsem směla odemknout dveře a donést ti aspoň vodu. Jíst jsi nic nechtěla. Hromádka neštěstí. Byla jsi tím pláčem, který trval víc než 12 hodin, tak vysílená, že jsem ti musela pomoct zvednout se ze země. Přemístila jsi se do postele, přinutila jsem tě vypít asi litr vody, protože jsi vyplakala tolik slz, že jsi byla už úplně dehydrovaná. To už se k tobě nahrnula tvoje mamka a posléze celá tvoje rodina a já jsem vyklidila pole. Ty tvoje oči, tak prázdný, tak strašně zklamaný, ty nezapomenu nikdy. Rodičům jsi neřekla, co se stalo. Tvoje máma mi večer psala mail a já jí nastínila, o co šlo. Druhý den ráno mi volala. Brečela jsi, pořád, až do úplného vysílení. Zkolabovala jsi, museli tě odvézt do nemocnice. Hned jsem tam jela, ale nepustili mě k tobě. Ani mi nic neřekli. Tvoje máma mi dnes odpoledne napsala, že tě zlobí srdíčko, protože to byl příliš silnej otřes a to vysílení špatně zvládá. Víš lásko, já tě už neuvidím… Dneska večer jsem zahlédla v mém pokoji neznámou ženu. Vypadala jako víla, nehmotná, černá víla. Zeptala jsem se jí, kdo je a ona řekla, že Smrt. Řekla mi, že si tě má odvést s sebou, že to tvoje srdce nemá zvládnout. Nabídla jsem jí svůj život místo tvého. Jedině tak mohu odčinit, co jsem ti způsobila. Smrt je milosrdná, neboť přijala nabídku a dovolila mi, ještě ti naposledy napsat tenhle dopis. A já ti přeju, moje malá hvězdičko, abys našla tu pravou lásku. Vím, že nevěříš na strážné anděly, ale ty jednoho mít budeš. Budu nad tebou navždycky bdít, hlídat tě, budu ti šeptat co máš dělat ve chvílích, kdy ti bude zle… Potkáš lásku, která za to bude stát, beruško. Miluju tě. Měj se krásně, princezno…
Lenka

Sabat

Všechno to začalo prvního září. Ta holka byla divná. Divná, a stála vedle dveří do naší třídy. Temný pohled safírově modrých očí zpod ofiny hustých černých vlasů. Měla je až po pas. Pas, sešněrovaný v černém korzetu. Černá sukně, rozšiřující se až k jejím kotníkům a okopané steely. Lidé chodili kolem ní, ale nikdo se jí nezeptal ani jak se jmenuje, ani co tu dělá. Báli se jí, obcházeli ji obloukem. Včetně mě a Elišky. Ne, že bych z ní měla strach. Nezajímala mě, měla jsem oči jen pro El, jako vždycky. Příliš jsem ji milovala, příliš jsem na ní lpěla. A pak zazvonilo a třídní tu holku přivedla do naší třídy. „Jmenuje se Sabat Preyster.“ řekla nám. Sabat zvedla oči od podlahy a přejela pohledem naší třídu. Pak je bez zájmu zase sklopila a zamířila k první lavici, v níž viděla volné místo. „Tady, ale, bude sedět moje kamarádka.“ ozvalo se. Sab se zamračila. Zavraždila Lídu, která jí to řekla, pohledem a odešla jinam. Bylo mi trapně z toho, jak debilně se lidi ve třídě chovají. O přestávce jsem zaregistrovala, že moje kámoška Terka asi uvažovala podobně. Šla za Sabat, aby se jí omluvila. Ale ta si ji jen změřila pohledem a pak chladně řekla, že o žádnej soucit nestojí. Terka z toho byla docela vyšokovaná. A od té doby si Sabat už nikdo ani nevšimnul. Kdykoliv někdo chyběl, seděla sama, protože s ní nikdo nechtěl sedět. V tý době jsem měla s El problémy. Začalo to nenápadně. Byla jiná než dřív. Ještě tišší, ještě odtažitější… Už se se mnou nechtěla bavit a já to dobře věděla. A bylo to čím dál horší. Zjistila jsem, že píše do psychologických poraden, jak se mě zbavit. Toho dne jsme seděly v jídelně. Mlčky, jako vždycky. Ona se mračila a já… Já toužila po tom, aby bylo všechno jinak. „Smím si přisednout?“ Ozval se najednou hlas tak jasný, že zněl jako hudba. Tušila jsem, komu patří dříve, než jsem se podívala. Sabat tam stála a její oči byly nezamračené. „Samozřejmě.“ Přitakala jsem. Sedla si vedle mě. Voněla hrozně těžkou vůní. Chvíli jen seděla a potom se ke mně otočila a řekla: „Ty ji miluješ víc, než svůj život a ona tě nemůže vystát. Zrazuje tvoje city, zklamává tě, mám pravdu?“ Zůstala jsem s pusou otevřenou: „Jak jsi…?“ Eliška koukala podobně. Nejdřív na mě, pak na Sabat a pak zase na mě. „Je pravda, co Sab řekla, že jo El?“ Zeptala jsem se jí. Sklopila očička. „Lenko…. Je to jinak… Zla – Zlato… Víš já už jen…. Já nemůžu… Už…“ „Eliško… Víš, že já tě miluju víc, než svůj život. Ale jestli ty, už nechceš se mnou ani kamarádit… Ani to blbý kamarádství… Tak… Tak se měj krásně.“ Stálo mě to všechny síly. Koukala na mě: „Je mi to strašně, šíleně, hrozně moc líto Len – Leni… Ale už to dál prostě nejde… Teda… Teďka no.“ Zvedla jsem se a odešla pryč. Ani jsem se na ni nepodívala na rozloučenou. Rozbrečela jsem se. Pak jsem ucítila na rameni něčí dlaň. „Ona se k tobě vrátí, do roka bude zpátky.“ Byla to samozřejmě Sab. „Jak si tím můžeš být tak jistá, Sabat?“ Ona mi neřekla nic. Bylo po škole. Vzala mě kolem ramen a jako bych se z její omamné vůně probrala až, když jsme seděly v nějaké kavárně, kde jsem předtím v životě nebyla. „Kde jsme to Sab?“ „Tohle je moje oblíbená kavárna. Teď ti o sobě můžu konečně všechno říct. Tam to nešlo. I stěny mají uši, však to znáš. Mimochodem, nejmenovala jsem se vždycky Sabat Preysterová, to až od tý doby, co jsem… no, jsem v čarodějnickým spolku a protože mě naši vydědili, přijala jsem Sabat za svý jméno. Dřív, ale moje původní jméno zapomeň ihned, jak ti ho řeknu, jsem se jmenovala Sheila. Debilní jméno. Nejsem z Ameriky jo, ale mý rodiče. No a já mám dar. Ale prosím tě, věř mi, věř mi všechno co ti řeknu!“ Přikývla jsem. To s čarodějnickým spolkem mě nepřekvapilo. Ona byla něčím vyjímečná, tak proč ne takhle. „Mám dar vidět, co si lidé myslí a číst budoucnost, když chci. Většinou to tolik nepoužívám, umím to ovládat. Ale dva roky jsem byla zavřená v léčebně, protože jsem to ještě ovládat neuměla a strašně mě to děsilo. Na vaši školu jsem šla proto, že mě tam něco táhlo. Možná ty. Jsi jiná, než ti ostatní. To já cítím někdy taky…“ Skončila a podívala se na mě. „Ty jsi čarodějka Sab? Opravdová? To je úžasný…“ Usmála se. Poprvé jsem si všimla, že má krásný rty a zuby. „Většina lidí se mě spíš děsí, Len.“ To jsem věděla. Ale mě neděsila. „Sab, kde bydlíš?“ „U tety. Ta o ničem neví. Jestli chceš, vezmu tě tam.“ Samozřejm, že jsem chtěla. Doma mi Sab ukázala všechno, co měla. Svoje čarodějný knížky, kocoura, oblečení, nějaký lektvary, co si sama namíchala, karty, panenky na woodo, ale to prý nedělá, bylinky a další zajímavý věci. Slíbila jsem jí, že ji taky vezmu k nám domů. Druhý den jsme se sešly už ve skříňkách ve škole. El byla posmutnělá, ale já ji na uvítanou objala a řekla jí, aby se usmála, že ji holky vezmou a že kdyby něco, tak se může vrátit. A potom jsem si sedla se Sabat. Byla milá, vlídná, vnímavá. Celou češtinu jsme si vykládaly karty. Teda, ona mě, a pak mi vysvětlovala, jak se to dělá. „Co jsi vůbec za znamení, Sab?“ Odhalila svoje krásné zuby. „Jsem Ryba jako ty.“ Na matice mi vysvětlovala tajný runy a stihly jsme u toho i počítat. Na biologii a na chemii jsme dávaly pozor. Na angličtině byla Sabat v druhé skupině a já jsem seděla sama, aby El měla prostor… Byla smutná, ale snažila se bavit a docela jí to šlo. Od toho dne jsme se Sabat byly nerozlučné. Jednou, když jsem byla u ní spát, ležely jsme zrovna na plyšovém koberci, držely se za ruce a povídaly, najednou Sab trochu strnula a pak si povzdechla. „Láska k ní je v tobě a je silnější než kouzla, víš to?“ Věděla jsem to. Ale snažila jsem se na to zapomenout. „Sabat…nemohla bys udělat ze mě taky čarodějku?“ Přikývla. „Čekala jsem, kdy se zeptáš. Můžu, samozřejmě. Máš k tomu předpoklady Len.“ A já chtěla. Lákal mě její svět. Sab vytáhla knihu s formulema a obřadní nůž. Věděla jsem, že má na zápěstí pentagram. „Ještě nikdy jsem to nedělala Len, ale dnešní nocí se staneš jednou z nás a mou sestrou. Tak to chodí.“ Začala číst. Zapálila vlastoručně vyrobené svíčky z bylinek. Bylo to omamné… Pak se nožem dotkla mého zápěstí. Bolest se brzo rozšířila po celém mém těle, ale já držela a ani jsem necekla. Ta bolest byla taková… Naplňující. Sab znovu vyřezala i svůj pentagram a přitiskla můj pentagram ke svému zápěstí. Zavázala nám ruce k sobě a dala do toho byliny. A pořád u toho přeříkávala ty svoje formulky. Ráno, když jsem se probudila, odvázala Sab naše ruce. Jizvy byly naprosto zacelené. Pak mi dala nějaké svoje šaty. Cítila jsem se sice, jako by mě přejel parní válec, ale věděla jsem, že je to správný. „Jaký jméno teď mám Sabat?“ „Mě pojmenovala sestra, co mě stvořila. Tebe teda mám pojmenovat já. Myslím, že jméno Lovie…“ Ano. Lovie ke mně sedlo tak, jako k ní Sabat. V pondělí jsem šla do školy ve svém novém oblečení. Měla jsem vysoké červené steely, krátkou černou minisukni a červeno – černý korzet. Vešly jsme do třídy a všichni vytřeštili oči. Nejvíc asi El. O přestávce ke mně přišla. „Lenko, můžu s tebou mluvit?“ „Jmenuje se Lovie.“ Jemně ji opravila Sabat. Zdálo se mi, že sebou pořádně trhla. Odešla jsem s ní ven. „Leni mě to nejde. Všichni jsou tak… odtažitý. Nechtějí mě.“ „Můžu ti pomoct získat jejich přízeň, jestli chceš.“ Zavrtěla hlavou a vrátila se do třídy. A já k Sab. „Sabat přečti její mysl prosím tě…“ Poprosila jsem svou sestru a ona to pro mě udělala. „Touží po naší pomoci, ale nechce tě o to požádat Lovie. Je nešťastná, ale ještě se k tobě vrátit nemůže.“ Řekla stručně. Pralo se to ve mně. Když jí nepomůžu, časem se ke mně moje láska vrátí. Když jí pomůžu… bude šťastná. Ale zpátky ji už třeba nikdy nezískám. „Lovie… Udělej to, co cítíš, že je správný.“ Řekla mi Sab. „Miluju ji Sabat… Miluju ji víc, než cokoliv jinýho… Musíme jí pomoct.“ Rozhodla jsem se. Bylo mi z toho do pláče, ale jinak to nemohlo být. U Sabat doma mi dala potřebný bylinky. „Necháš El usnout a potom jí tímhle pomažeš čelo. Pak ji budou mít všichni lidé rádi.“ Ujistila mě a pomohla mi, udělat z bylinek roztok. Příjemně to vonělo. Malou lahvičku s tím jsem si skryla do záňadří. „Lovie… ty ji budeš vždycky milovat. Ona se vrátí, věř mi prosím. Nepochybuj o tom.“ Ale mě to už bylo fuk. Uspat El mi nedalo moc práce. Sab mě už naučila jak na to. Udělala jsem to na těláku. Byly jsme v posilovně, jen já, Sab a El. Ten den nám štěstí přálo. Když spala, byla tak krásná… Tak bezmocná. Pohladila jsem ji po vlasech a rozbrečela jsem se. Opatrně jsem udělala s lektvarem to, co mi Sab řekla, že udělat mám. A pak jsme ji nechaly se probudit. O ničem netušila… Ale od té chvíle měla šanci být šťastná. Lidé ji začali milovat. Viděla jsem její oči, jak září radostí. Věděla jsem, že naše úsilí stálo za to. Všechno bylo tak, jak má být. A pak… Jedné noci… Se vše mělo změnit. Byly jsme se Sab venku. Byl úplněk, magická noc… Bodlo mě najednou u srdce tak silně, že mě nohy neunesly a já spadla na zem. Sab nebyla vyděšená, jako by normální člověk byl. „Ta svině…“ sykla nenávistně. Popadla mě za ruku. „El!“ Křičela jsem. Sab zbledla. „On jí ubližuje. Ten hajzl, sketa hnusná!“ Vztekala se a já nechápala ani setinu z jejích slov. „Lovie, sestra která mě stvořila má bratra, který si na mě dělal práva. Jedné noci mě znásilnil. Nepoddala jsem se mu, nepodlehla… Naučila se bránit… Tehdy řekl, že dokud nezničí vše, co je mi drahé, nepřestane.“ „Tobě je drahá El?“ „Ne! Ale ty ano! A on má bohužel pro nás dar vševědění. Ublížit jí, zničí to tebe a já budu za to všechno zodpovědná. To chce. Musíme sebou hodit.“
Byly jsme ve městě tak rychle, jak to šlo. Musela jsem vést. Sabat nedokázala najít Caroba, jak se ten muž jmenoval, protože nenávist je špatným vodičem. Láska však dobrým a proto já mohla najít El. Dostaly jsme se až do nějaké prázdné továrny. Dovedla jsem nás před nějaké dveře. „Za nimi, ona je za nimi.“ Šeptala jsem. „A já jsem tady. Tak se zase setkáváme, Sabat. A těší mě, že mohu poznat i tvou roztomilou sestřičku Lovie. Ta její drahá se bránila skoro tolik, jako ty, Sab. Ale je to jen slabá holka. Už nemůže. Můžu si s ní dělat cokoliv chci. A jak pěkně umí křičet…“ Nemohla jsem to poslouchat. A mělo být hůř. Sabat tekly slzy. „Ty zkurvená, hnusná svině.“ Nenávistně šeptala Carobovi. Plivla mu do tváře. V tu chvíli jsem poznala, jak mocný je Carob čaroděj. Lusknutím prstů nám svázal ruce za záda a nohy k sobě. A za okamžik jsme seděly na jakémsi balkóně. „Lovie, za nic na světě se na to, co bude dělat nedívej!“ Nařídila mi Sabat. A mě došlo, jaké děsivé představené pro nás asi Carob chystá. „Panebože… To ne, prosím Sabat, to přece nemůže udělat, to není pravda, že ne, prosím…“ Drmolila jsem. „Kdybych mohla Lovie, zabránila bych mu v tom. Promiň mi to.“ Ujistila mě tak, že to bohužel pravda je. „Moje ubohá El…“ Vzlykla jsem. Musím říct, že jsem netušila, kolik síly v sobě budu tu noc ještě muset najít. Najednou nás oslnilo rudé světlo. Carob se objevil uprostřed toho zrůdného jeviště. Ona mu, nahá, ležela u nohou. „Vstaň, děvko.“ Nařídil jí. Když ihned neuposlechla, vytáhl ji na nohy za vlasy. Viděla jsem její tvář, byla tak vyděšená, tak strašně moc… Plakala, byla trochu umazaná od krve. Znásilnil ji. Nenáviděla jsem ho tolik, že bych ho zabila holýma rukama, mít k tomu možnost. „Byla panna jako já, když mi to udělal. Je od krve. A rozmazala si ji všude. Je šílená strachy. Lovie prosím tě, zavři oči.“ Mluvila tiše a zlomeně Sabat. Já ji ale nemohla poslechnout. El mě uviděla, jsem si tím jista, přestože Sab říkala, že pravděpodobně vůbec nevnímá okolí. Proti své vůli jsem se musela dívat. „Teď, se dívejte, mé konečně poražené dámy, jakou moc nad ní mám!“ Zahřímal Carob. Hodil s ní o betonovou zem, jako by byla jen panenkou z hadrů. Bolestí z tvrdého dopadu zakřičela. Měla jsem pocit, že mi puká srdce. A to byl jen začátek. Znásilnil ji znovu. Jen pro to, aby měl potěšení z toho, že to vidíme a že mi tím rve srdce. Bylo to strašný, vidět, jak hrozně trpí, jak brečí, prosí ho, sténá bolestí, křičí… Čím víc prosila, tím surověji se k ní choval, protože dobře věděl, co tím dělá mě. Svírala jsem ruce v pěst tak, že jsem je měla do krve rozedrané od nehtů. Sabat se snažila vykroutit ruce z pout, proti nimž nešlo použít žádná kouzla. Carob odněkud vytáhl důtky. Přivázal ji tak, že se nemohla ani pohnout, aniž by jí to způsobovalo nesnesitelnou bolest. Ležela ve střepech, on ji mlátil a ona křičela tak strašně… Myslím, že jsem na chvíli omdlela. Protože když jsem přišla znovu k sobě, ubližoval jí už zase jinak. A u toho jí vykládal, že jsme tam a díváme se. Neřekl jí, že nemůžeme nic dělat. Sabat se soustředila na svou snahu o osvobození, ale když tohle uslyšela, ztuhla. Její oči byly neuvěřitelně plné vzteku a opovržení. Chtěla jsem křičet, ale Sab mě ujistila, že to nemá žádnou cenu, protože to přesně Carob čeká a ublíží jí pak nějak ještě hůř. Nedoufala jsem, že se odtud dostaneme, když tu najednou nám spadla pouta. Čekala jsem Caroba. Nebyl to on, byla to jakási drobná, blonďatá dívka. „Sestro…“ Překvapeně zašeptala Sab. „Pojďte.“ Pokynula nám. „Než si toho bratr všimne. Nestojím na jeho straně. Už jsem pochopila, co je zač.“ Vyjádřila se stručně. „Zabiju toho zmetka…“ Mumlala Sab. Carob měl na své straně ohromnou výhodu vševědění. Byl připraven, jakmile nám jeho sestra otevřela dveře do tovární haly, kde tolik ubližoval mojí lásce. „Tak moje malá sestřička mě přece jenom zradila..“ Posměvačným tónem promluvil. Sabat se neovládla. Vrhla se proti němu se zdobenou obřadní dýkou. Ona byla rychlá. On krutý a nelítostný. Zatímco se Sab snažila ho zabít a on její útoky odrážel a provokoval ji, já po kolenou dolezla k El, která tam ležela na zemi a nejevila známky života. „Lásko, Eli, to jsem já, Lenka, prosím, vzbuď se…“ Opatrně jsem s ní třásla. Bylo těžké dotknout se jejího těla a nezpůsobit jí přitom bolest. Otevřela oči a rozplakala se. Celá se třásla, byla v šoku z bolesti a strachu, na pokraji šílenství… Mluvila jsem k ní co nejláskyplněji jsem dokázala. Říkala jsem jí, že už je dobře, že jsem u ní, že už jí nikdo neublíží, že jí ošetřím rány… Že ji miluju nadevšechno… Ze zaujetí mou milovanou mě probral až nelidský výkřik. Oči mi vylétly k bojujícím postavám. „Ach Bože, Sabat!!!“ Jejím břichem procházela rudá dýka Caroba. „Tak jsem tě přece jenom dostal, má sladká, přesladká Sabat…“ Vysmíval se jí. Sab zřejmě síly rychle opouštěly… hlas se jí chvěl, když odpovídala: „Ale prohráváš… Protože já… Já zabíjím tebe…“ A pak se rozesmála. Poslední síly vymrštily ruku s dýkou, která probodla hrdlo násilníka a vraha. Pak padla na zem, vedle muže, kterého tolik nenáviděla. Já byla u ní. „Sabat…“ Umírala. „Něco nevěděl Lovie… Ani s vševěděním… Neznal lásku, nevěděl, co dokáže…“ Usmála se. „Lovie… Jako ty El, já milovala tebe… Stejně je to divný…“ Zavrtěla pomalu hlavou, zakašlala a…. Bylo ticho, přerušované jen Elininými vzlyky. Sabat byla mrtvá. Ani jsem jí nestihla nic říct. Ale ona to jistě věděla. S vědomím, že její tělo zůstane zde, jsem z jejího krku sundala přívěsek. Ona by to chtěla, abych si ho vzala já. Jednou mi o něm řekla, že jí pomáhá a že ho předá až se svou smrtí. Vzala jsem si ho kolem krku a tělem se mi rozlilo teplo. Poslední pozdrav od Sabat. Popadla jsem El za ruku a donutila ji vstát. Musely jsme vypadnout. „Počkejte!“ Ozvalo se za námi. „Teď, když je bratr mrtvý… A také Sabat, čest její památce… Už tě k nám nic nepoutá Lovie. Jsem čarodějka jako ona. Kdykoliv budeš chtít, můžeš za mnou přijít. Najdeš mě, když si to budeš přát. Moje jméno je Boo.“ Ta blondýnka. Přikývla jsem. Věděla jsem, že do Sabatina bytu se nevrátím a nic z jejích věcí nezískám. A ani jsem netoužila, se do světa kouzel někdy vracet. Ale kdo ví. Cenila jsem si nabídky Boo. „A ještě něco. Sabat by chtěla, abys to věděla. Já jsem ji kdysi zradila. Nevěřila jsem jí. Neochránila jsem ji před bratrem. Byla jsem slepá. Teď jsem prohlédla. Smířily jsme se. Ošetřím tvé přítelkyni ty rány. To vám dlužím.“ Booiny jemné dlaně se přiblížily deset centimetrů k ranám El. Ošetřila jí je tak, že už nebyly nebezpečné. Ujistila mě, že bolest taky poleví. Pak jsem, díky síle, jež mi dával Sabatin přívěsek, zvedla El do náručí a co nejrychleji to šlo se s ní přemístila na jediné místo, kde jsme mohly mít klid – na mojí chatu. Položila jsem jí na postel a všechny rány jsem jí radši ještě ošetřila. Celou noc jsem u ní byla a chladila její rozbolavělé tělo. Ráno se probudila ze stavu jakéhosi bezvědomí. „Já… On… To bolí…“ Řekla a rozplakala se. Co nejopatrněji jsem ji objala… A nechala ji plakat. „Už nikdy tě nespustím z očí, už nikdy nedovolím, aby ti někdo ublížil…“ Slibovala jsem jí i sobě.
Když jsme se vrátily do školy, lidé ji pořád měli rádi. Mě ne a bylo mi to jedno. Pohřeb Sabat Preysterové se konal za dva týdny po tom. Byla jsem tam jen já, její teta, Boo a pár dalších čarodějek. Bylo to smutné loučení. Pak plynul čas dál a mě se pomalu stýskalo míň a míň. Přesně rok po tom, co jsem se se Sab poprvé seznámila, se El dobrovolně rozhodla vzdát se lidí a být jen moje. Její psychika, narušená tím, co se stalo, potřebovala uzdravit a tak jsme spolu odjely na dovolenou do Norska. Stále se bála mužů, v noci měla noční můry… Ale časem, a s velkými dávkami lásky z mé strany, se to lepšilo. A jednoho dne jsem ji, když se zase probudila s pláčem z nočního děsu, držela v náruči a tišila, a ona zavřela oči, nechala se jemně houpat k dalšímu spánku, naprosto mi důvěřovala… „Je mi dobře, když jsi u mě…“ Řekla mi. Pevněji jsem ji k sobě přitiskla. To i mě lásko. To i mě.

Další stránka »