Největší chyba v životě

„Nemá to dal cenu. Promin. Sbohem.“ Zírala na displej svýho mobilu a nemohla uvěřit. On se s ní rozchází, on kterej jí konečně ukázal co je to láska? Bylo to tak. Michal se s ní rozešel. Začínalo jí to docházet. Byli spolu skoro dva roky a milovali se tak, že jeden bez druhého nemohl žít, a teď…. Konečně si lehla na postel a zabořila hlavu do polštáře. Takže on se na ní vykašlal, i on, jedinej kdo jí kdy doopravdy miloval… tolikrát jí říkal že jí nikdy neopustí… nikdy. „Jen smrt nás může rozdělit.“ Říkal jí… a teď je pryč…. Konečně z jejích očí steklo několik slz, ale nic jí nepomáhalo to odplavit. Uvnitř hořela plamenem ještě kolik dní. Lenka si pochopitelně všimla že něco není v pořádku. „Nic mi není!!!“ říkala jí Eliška přibližně každou půlhodinu. Nebyla to pravda, ale nechtěla o tom mluvit. Nechtěla aby to někdo věděl.
„Takže Michal tě opustil?“ zeptala se jí jednou s ledovým klidem Lenka.Pustila na zem vše co držela v rukou. Jak to proboha ví?! „No…“ „Eli proč si mi to neřekla to mi vůbec nevěříš? Co si myslíš, že tě kousnu nebo co? Proč mi sakra nemůžeš věřit?!!! Abys věděla….“ Lenka trochu zaváhala. Všimla si že Eliška je smutná a nechtěla jí ublížit. Ale ani lhát. „Eli je mi to moc líto….. Michal je mrtvej.“ Zadívala se jí do očí, Eliška nevěděla co má dělat a připadala si jako pod rentgenem. „Přestaň… nedívej se na mě! Jdi pryč.“ Ohnala se po Lence ale ta neustoupila ani o krok. „Proč mě odháníš Eli? Já tě přece chápu… vždyť to byl můj kamarád. Viděla jsem jak skočil…myslím že..“ „SKLAPNI!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!“ Lenka jí ještě ubližovala „Já to nechci vědět, nechci abys mi to říkala, jdi pryč prosím nech mě!“ „Ale já nechci jít pryč! Já ho taky měla ráda…“ „VŮBEC NIC NECHÁPEŠ! Já…. Běž prosím, prosím nech mě bejt!!!“ Lenka se na ní jen dost ukřivděně podívala, „Tak až budeš moct, tak přijď.“ Otočila se a konečně odešla. Eliška se svezla na kolena na zem a skryla tváře do dlaní. „Ne tady nesmíš brečet seš ve škole…“ říkal jí její rozum, ale jí to bylo jedno. Už se nedokázala ovládat! „Néééé!“ konečně dala průchod pocitům. „Néé, Michale jak si mi to moh udělat!“ věděla, že jí už nikdy neuslyší, přesto to říct musela, když jí horké slzy stékaly po tvářích na studenou zem. „Eli?“ Lenka samozřejmě neodešla daleko a vrátila se. El se snažila schovat tvář, nechtěla aby jí tak viděla. „Běž pryč!!!“ dostala ze sebe jen mezi vzlyky. Fakt nešlo nebrečet když jí zemřel jedinej člověk kterého tak moc milovala. Lenka pochopitelně nikam nešla, klekla si k ní. Byla trochu bezradná co s ní, trochu si vyčítala že na ní předtím vyjela a že jí řekla o Michalovi… „Promiň… neměla sem ti to říkat… ale nechtěla sem lhát. Mrzí mě to Eli, moc.“ Řekla jí opatrně. Věděla, že El nesnáší když na ní někdo sahá, přesto jí zkusila obejmout. Ta se nebránila, ale popravdě to bylo proto, že na to ani neměla sílu. Nejradši by Lenku poslala někam pryč, ale věděla že ta jí neposlechne. Chtěla bejt sama, proč to Lenka nechápe?? „Proč mě nenecháš?“ zeptala se Lenky trochu vyčítavě, ale neodstrkovala jí. Stejně to nemělo cenu. „Protože tě nechci nechat samotnou, bojím se o tebe.“ „Proč to Michal udělal?“ vyrazila ze sebe El. Nechtěla se ptát, ale její srdce si už říkalo samo co chce a co nechce vědět a ona s tím momentálně nic udělat nemohla. Lenka vzdychla. „Nevim, ale ty za to nemůžeš. Tak se přestaň vinit. Myslíš že nepoznám, když se něco děje? A když jsem se to o Míšovi dozvěděla, bylo mi to celkem jasný, co se stalo. Tím spíš, že mi nechal vzkaz.“ Lenka se plácla přes pusu. Tohle říkat neměla neměla neměla!!! „On ti napsal?“ „Eli promiň…“ Lence bylo do breku. Eliška na ní koukala a v očích měla tak trochu němou výčitku a taky otázku. Bolestnou. „Proč……..proč se mnou se nerozloučil?“nakonec se opravdu tiše zeptala. „Já vím proč Eli. Rozešel se s tebou abys ho začla nenávidět a nezasáhla tě tak jeho smrt. Plánoval to..“ znova se měla chuť praštit, došlo jí CO to Elišce řekla! Ta sklopila hlavu. Takže on jí lhal, celou tu dobu jí lhal! Říkal že jí miluje a že je s ní šťastnej a zatím plánoval sebevraždu! „Eli on tě pořád miloval a nikdy milovat nepřestal!“ „Jo jasně a proto mě opustil, proto mi celou tu dobu lhal viď? Ty to nechápeš! Je v tom mnohem víc než ty víš!!! Celou tu dobu mi namlouval, jak jsem skvělá a úžasná a já nevim co a potom se na mě prostě vysral a ještě ke všemu celou dobu lhal a nebyl šťastnej a je to asi moje vina, že je teď mrtvej! Byl se mnou pořád, ukázal co to je cítit lásku i….i něco jiného, byl se mnou když… však víš, a teď odešel a ani se se mnou nerozloučil, neřekl proč!!! A já s ním čekám dítě Lenko, i o to tady jde!“ vyklopila toho asi víc, než chtěla. Lenka na ní jen koukala. „V kolikátym seš měsíci?“ „Ve druhym a to dítě si nechám vzít. Je to jeho krev a on mě opustil!“ Lenka skoro zakřičela „Ne, ne to nesmíš udělat! Nesmíš to dítě zabít, je to i tvá krev! Zničíš všechno co bylo, to ti nedovolím udělat to nesmíš!!!“ ale Eliška si stála za svým „To dítě mít nebudu a nepleť se do toho, do toho ti nic není! A běž pryč a nech mě už konečně bejt!“ Lenka jí od sebe odstrčila, vyskočila a s očima rozšířenýma vzteky zasyčela „Jestli to dítě zabiješ, udělám ti ze života peklo!“ a odešla. Pak už jen pozorovala celé měsíce Elišky břicho. Nerostlo, spíš se zmenšilo a Lenka začala plnit svůj slib. Začala u pomluv. Lidé jsou důvěřivý, věřili jí ty pomluvy a výmysly co jim vyprávěla. Zkazila Elišce pověst, ale to jí nestačilo. Ani v nejmenším. Zabila Michalovo dítě a za to zaslouží trpět!!! Ničila jí věci. A vykecala všem všechno co se stalo. Někteří lidé jí pak začali ubližovat………
Jednoho dne už Eliška nevydržela, s Lenkou se už nebavila, ale přišla za ní. „Lenko co si sakra myslíš že děláš!!!“ „Jdi pryč, seš hnusná, zabilas jeho dítě!!!“ „Nic nevíš!“ „Ne? Já vím, vím cos udělala! Nechtělas dítě a tak si ho zabila ty jedna…. Vražedkyně zlá, nedalas mu šanci to dítě za nic nemohlo…“ „SAKRA BUĎ UŽ ZTICHA A SKLAPNI TU PUSU KDYŽ ANI NEVÍŠ, O ČEM MLUVÍŠ, NEVÍŠ CO SE STALO!“ Eliška trochu zaváhala, jestli jí to má říct, bála se že to brzo bude vědět celá škola… „řeknu ti co se stalo Lenko a dáš mi pokoj a už nikdy, nikdy mi nechoď na oči, přežila bych ty pomluvy i zničený věci, ale zradilas mojí důvěru a všechno co jsem řekla jen tobě a Michalovi si vykecala všem a to ti nikdy neodpustím. Víš co se stalo, ty náno hloupá?! Já nešla na potrat, nešla i proto žes mi to řekla ty, ale dítě umřelo. Nevím proč ani co se stalo, prostě sem potratila, musela sem do nemocnice a můžu ti říct, že sem se potom fakt necejtila nejlíp, bylo to moje dítě i přes to všechno, a místo podpory sem se dočkala jen zlomyslnosti a ubližování. To je všechno a teď vypadni z mýho života a nikdy se nevracej!!!“ Lence vyhrkly slzy, když jí to všechno došlo. Všechno, co dělala a došlo jí, jak moc má Elišku ráda a jak jí to všechno mrzí, pokusila se jí obejmout ale Eliška jí odstrčila s nenávistným pohledem od sebe a lenka pochopila, že to už nikdy nenapraví. „Má milá Eli, vím že nemám právo ti tak říkat ani na tebe promluvit. Chci ti jen říct, jsou věci které nejdou vzít zpět a tahle byla jednou z nich. Byla to největší a nejkrutější chyba v mém životě tím spíš, žes na ní doplatila ty, skoro jedinej člověk kterého jsem kdy měla doopravdy ráda. Omluvu nepřijmeš a já se ti nedivím, zničila jsem ti život. Eli, ať se bude dít cokoliv nezapomínej. Michal tě miloval a já tě mám moc ráda i přes všechno co se stalo, tě prosím o odpuštění, ač nemám právo toto žádat. Promiň strašně moc mě to mrzí a vím, že to nikdy neodčiním. Ublížila jsem ti. Promiň mi. Kéž tě už navždy provází štěstí. Lenka“ četla si Eliška pečlivě složenej dopis. Ne, Lenka se nezabila. Odstěhovala se pryč, pryč z Eliščina života a nikdy se už nevrátila. Eliška hodila dopis do krbu a dívala se, jak hoří. Nyní jí odpustit nedokázala a věděla, že jim oboum neodpustí nejspíš ještě několik let.

A proto vás prosím, nikomu neubližujte proto, že si myslíte že udělal něco trestuhodného. Nejdříve si zjistěte jak to doopravdy bylo. Jinak skončíte jako Eliška s Lenkou a ne jen ony. Uděláte chybu a možná největší v životě, ublížíte někomu, kdo si to možná ani nezaslouží. Objímejte své blízké teď, a stůjte při nich. Nezrazujte.

Hříbě

„Lolo?!Hříbě zase utekla!“volal na mě Radek.Ach,Hříbě….
popadla jsem vodítko.“Kde je?“Radek kývl směrem k východu.
„Proboha…..jak se tam dostala?!Kdo nechal otevřeno!?Kde je!?!“
Radek mě vzal kolem ramen.Sedla jsem si na zem,a rozbrečela se.Hříbě byla pryč.Moje Hříbě….navždycky pryč.
Téměř před dvěma roky jsme našla mrtvou klisnu v lese.A pod ní-hříbátko.Ještě žilo.A tady začíná náš příběh.Odnesla jsem ho do stáje.Byla to kobylka.Její matka padla asi vysílením,stádo nikde.Jen maličké hříbě.Potřebovalo pomoc…..
Pojmenovala jsme jí Every Night.Každou noc….koukala z okna tam,na planiny.Tam se pásla divoká stáda…..
Ale všichni jí říkali Hříbě.A tak jí to jméno už zůstalo.Jednoho dne jsem si všimla,že Hříbě projevuje náklonnost k Radkovi.Nebyl ve stáji dlouho,ale o koních toho věděl hodně a rád se o ně staral.Jeho holka,Kamila,občas Hříbě jezdila.Jenže…já začala žárlit.Zakázala jsem Kamile i Radkovi,komukoliv,se k Hříběti jen přibližovat.Radek tehdy odešel s velkým smutkem v očích….a Hříbě chřadla….ale já jsem si to uvědomila,až když jsem kobylku našla ležet.Nezvedala se.Nereagovala.Běžela jsem za Radkem,který okamžitě přiběhl Hříběti na pomoc.Dokázal jí zvednout na nohy.Od té doby jsme se stali nejlepšími přáteli.
jednou jsem šla hledat Hříbě,která utekla z výběhu.Když jsem jí chytla,řekl mi Radek „ona tě má hodně ráda.“pohlédla jsme na Hříbě,která poslušně stála.“ano,asi ano.Je tak zvláštní…“Radek kobylku poplácal po šíji.Hříbě byla dokonalá.Jen jednu jedinou chybu měla….snažila se utéct.Pořád.“Kde jsi k ní vlastně přišla?“zeptal se mě,i když dobře věděl,co se tehdy stalo.Ve stáji to věděl každej.“V lednu.Našla jsem jí v lese.Její máma byla mrtvá,u ní hříbě…a stádo nikde.“usmál se na mě „Zachránilas jí život.Ale proč jí nevrátíš stádu?“
v té chvíli jsem se zamračila a odvedla hříbě pryč.Radek tam zůstal stát.Vrátila jsem se.když byla Hříbě zaopatřená,a on tam ještě stál.Chytl mě za ruku „Tak proč?!“vytrhla jsem se mu.Až teď si uvědomil co vlastně udělal a sklopil oči.“Promiň…“nadechla jsem se.“Nevím jestli by jí stádo přijmulo.A jestli by se dokázala o sebe postarat…..“Radek se mi zadíval do očí „ach Radku….já se Hříběte nedokážu vzdát.Mám jí příliš ráda.“sklopila jsme oči.“taky jsem měl koně“začal za chvíli Radek „jmenoval se Tarden.Byl to můj kamarád už od dětství.Před třemi lety zemřel.“po tváři mu stekla slza.Byla jsem rozpačitá.Snad proto,že kluci nepláčou?
Po tomto dni jsme si byli ještě bližší než dřív.Brzo se mi svěřil i s tím,že ho Kamila opustila.Byl na dně.Ale já a Hříbě…pomáhaly jsme mu…během roku se stal mým nejbližším přítelem,stejně jako byla Hříbě.A teď…..
Teď je Hříbě pryč!nikdy se už nevrátí……………..
„Lolo….“šeptl Radek.“miluju tě.Promiň,že jsem nechal Hříbě utéct.“pak rychle odešel.Dříve,než jsem si uvědomila,že to byl on,kdo Hříbě pustil.Nemluvila jsem s ním spoustu měsíců.Neviděla jsem,jak se trápí,jak hubne a slábne…
Jednou jsem jela na vyjížďku na klisně jménem Doroty…najednou se Doroty zastavila a polekaně vzepjala.Před ní stál obrovský pes.Hrozivě vrčel a chystal se ke skoku.Doroty nemohla utéct.Když v tom náhle….
z mlhy se vynořil statný mladý kůň,a neohroženě se vrhl na psa.Za chvíli nebylo p opsovi ani vidu.A já se konečně podívala na koně,který nás zachránil.Ztuhla jsem uprostřed pohybu,když jsem uviděla hlavu toho koně.Ty důvěrně známe oči,které jsem tolikrát viděla koukat do tmy na planinách…..
„Hříbě….“vzlykla jsem.Doroty se vzpamatovala a pustial se do divokého útěku.Já to nečekala.Spadla jsem,ale necítila jsem bolest,přesto že jsem se nemohla hýbat.Viděla jsem přes slzy jen jedno.Moje Hříbě,moje malá kobylka…
zařehtala.Splatila dluh.A pak se ztratila v mlze.Ležela jsem tam dlouho.Ale byla jsem šťastná.Má Hříbě,má nejlepší přítelkyně se vrátila….usnula jsem.Když jsem se probudila,ležela jsem v posteli a všude bylo bílo.Jen nademnou se skláněla klučičí tvář.“Radku…“šeptla jsem.“Promiň Lolo.Vzal jsem ti Hříbě.Vím,že mi nemůžeš odpustit.Sbohem lásko.“když byl ve dveřích,tiše jsem vykřikla.Otočil se.“Miluju tě.“vydechla jsem.Naposledy.

Proklínám…

Potuluju se sama školní chodbou.Opilá svou bolestí,toužím skrýt se a být sama.Navždy sama.Zraněná.Pravé zápěstí mám pečlivě obvázané,ale přesto už začíná prosakovat krev.Všude jsou lidi,ten hluk….chce se mi řvát,ať vypadnou ať mě nechají samotnou!Jsem jako toulavá kočka kterou nikdo nechce.
Z jedné třídy zní smích.Patří mé kamarádce a mým nepřátelům.Vzali mi jedinou kamarádku kterou jsem měla.Tak…to je konec mých dní,můj život co nevidět skončí.Kdosi mi pokládá ruku na rameno.”Vypadněte,nechte mě bejt!Vzali ste mi všechno!Nechte mě kurva chcípnout!”řvu na celou školu a totálně šokovanou Angel nechávám stát uprostřed lidí kteří se najednou dívají na mě.Utíkám.Brečím.Doběhnu ke dveřím,jsou zamčené protože venku zuří silný déšť.Vypáčial jsem je.Konečně!Na mou kůži dopadají proudy vody.Konečně venku,konečně volná!Klesám na kolena a strhávám obvaz ze zápěstí,kterej bránil krvi téct.Vidím krev mísit se s děštěm,cítím že umírám…najednou se nademnou sklání nela.”Proklínám tě Nelo!”jsou má poslední slova,poslední na tomto světě…

“Lolo?!No tak vstaň!”otvírám oči a nademnou stojí Nela.Jsem ve třídě,kůži na zápěstí mám neporušenou.Usnula jsem.Zvoní a my vycházíme ven z učebny na volnou hodinu.Za pár sekund už vidím Nelu odcházet s nima,slyším smích a moje srdce se zastavuje,pak praskne…téměř necítím bolest.když padám na zem.Jen rozmazaně vidím JE všechny odcházet.Z posledních sil vykřiknu “Nelo,…” ale doříct to už nestihnu.Nestihnu říct své “proklínám tě!”Zemřela jsem.Už nemusím trpět.

Hrozně naivní povídka

„Podívej se na sebe…takhle chceš někam jít? Budeš mi akorát dělat ostudu. Jdi se okamžitě převlíknout a vem si na sebe něco míň upnutýho, ať nejsou tak vidět ty tvoje špeky!“
Poslechla ho, jako vždycky měl pravdu. V černém kabátku, který si nakonec vzala, se sice skoro ztrácela, ale Martin vypadal spokojeněji.
Ve V.I.P salonku se na ně všichni usmívali. Vlastně se usmívali na Martina a to proto, že z něj měli trochu strach. Na většinu lidí tak působil. Hosteska Helze nabídla skleničku vína. Vzala si ji s úsměvem, ale už v té chvíli věděla, že nakonec jí Martin vyčte i tu jednu skleničku. Martin si cosi vykládal se svými obchodními partnery a Helga se jako obvykle usadila ve svém křesílku a sledovala hokejové utkání.
Po dlouhé době sehrálo domácí mužstvo zápas, za který se nemuselo vůbec stydět. Největší zásluhu na tom měla – aspoň jak se Helze zdálo – nová posila týmu, brankář jménem Marek. Jak si ho tak Helga prohlížela, musela, i přesto, že ji hokej příliš nezajímal a na zápasy chodila jenom jako Martinova společnost, obdivovat jistotu, se kterou likvidoval střely protivníků a ledový klid, se kterým jim čelil.
Jeho neochvějnost jako by se přenesla i na zbytek týmu.
Zpětně Helga dovedla přesně říct, ve které chvíli se stala ta změna. Ve které chvíli se zamilovala. Bylo to v desáté minutě, 15. vteřině třetí třetiny (aspoň tyto údaje svítily na kostce nad ledem), když rozhodčí přerušil hru, protože domácí gólman skončil vleže na ledě bez masky. Domácí publikum ztichlo. Konečně se ozval potlesk, jak se Marek pomalu zvedal. Než si nasadil zpátky masku, stál chvíli jako by zamyšleně, obě ruce a blonďatou hlavu opřené o horní tyčku branky. Ta chvíle, ve které se Helze zastavilo srdce, aby se posléze rozběhlo jiným směrem. Nemohla by přesně říct, v čem byla najednou jiná nebo proč se do něho zamilovala. Ale…ale zamilovala.
Zápas se dohrával v bezstarostném tempu mexické vlny a i přes skla VIP salonku bylo slyšet, jak hala skanduje jméno svého nového hrdiny.
Ještě dlouhou dobu poté, co dozněl závěrečný vítězný potlesk, stála Helga u skla a sledovala opuštěnou střídačku. Vlastně nebyla tak docela opuštěná, protože na ní seděl Marek, vyčerpaný, ale spokojený a pozoroval rolby upravující led.
Když se v prostoru za střídačkou objevil chlapeček, který si přišel nechat něco podepsat – Helga nejdřív přesně neviděla, co to bylo, ale pak se podívala pozorněji a zjistila, že je to jeden z puků, které hráči v průběhu hry vyhodili mimo mantinely a o které se vždycky mezi nejmenšími hokejovými fanoušky strhla náramná bitva, – podepsal se, lehce se na chlapečka usmál a ten odcházel s naprosto šťastným úsměvem.
„Odcházíme,“ vytrhl Helgu ze zasnění Martin. Otočila se po něm a řekla, že jistě, jen si vezme kabelku. Jak se shýbala pro kabelku, využila tohoto pohybu, aby se ještě jednou podívala na střídačku.
Marek už tam ale nebyl. Jen rolby měnily zjizvenou ledovou plochu v opět nedotčenou.
Na cestě k autu se Martin vzpomněl, že potřebuje ještě mluvit s jedním ze svých společníků. Nechal Helgu uprostřed parkoviště a kamsi odešel.
Čekala na Martina u auta (klíčky jí pochopitelně nedal – co kdyby je ztratila) už asi dvacet minut, když si všimla toho chlapečka, kterému Marek podepisoval puk. Na obličeji mu pořád svítil šťastný úsměv a když ho Helga sledovala, jak jde po parkovišti, přísahala by, že si občas poskočí. Trochu mu tu radost ze života záviděla.
Najednou se kolem chlapečka s pukem objevili asi tři další kluci, o něco starší, o dost větší a popravdě se netvářili zrovna přátelsky.
„Dej to sem!“ šťouchl jeden z nich do chlapečka. Ten to nečekal a málem upadl. Puk ale z ruky nepustil. Druhý z kluků ho chytil za límec a třetí se pokusil mu ten puk sebrat. Chlapeček se díval vyplašeně kolem. Helga se rozhodla přijít na pomoc.
„Hele, nechte ho bejt!“ řekla jim a pokusila se o rozhodný tón. Moc se jí to asi nepovedlo, protože odpovědí bylo jen něco, co znělo napůl jako zařehtání naštvaného koně a napůl jako: „Ty krávo!“. Jeden z těch tří navíc chlapečka praštil do břicha a ten upadl na zem.
„Vy jste neslyšeli?!!!“ to už bylo řečeno naprosto rozhodným tónem, asi proto, že to neřekla Helga, ale někdo, kdo přicházel po parkovišti a ti tři se pořádně vylekali. Nechali chlapečka ležet na zemi a utekli. Ten, kdo je tak vyplašil, mezitím došel k tomu uzlíčku na zemi a jednou rukou ho zvedl zase na nohy.
„Jseš v pořádku?“ Chlapeček jenom kývl, oprášil si kolena a pelášil někam pryč. Puk si nesl šťastně s sebou.
Teprve teď se ten neznámý otočil na Helgu a ona poznala, že to je Marek. Bez výstroje vypadal úplně jinak, ale stejně to byl on, šedé oči a pusa trochu nakřivo, nemohla by si ho splést s nikým na světě. Usmál se směrem k Helze. Ona se usmála na něj.
„Co tady tak stojíš? Nasedej!“ vůbec si nevšimla, odkud se tam Martin najednou vynořil. Mlčky nasedla do auta a skrz okýnko se podívala po Markovi. Najednou jako by někam zmizel.
„To byl ten novej brankář?“, zeptal se Martin znuděně.
„Myslím, že jo,“ odpověděla Helga a moc se snažila o to, aby to znělo stejně znuděně. Jenže srdce jí pořád ještě tlouklo v rytmu Markova úsměvu. Ale zdálo se, že si Martin ničeho nevšiml.
Cítila jeho dotyky a polibky všude po těle, jedno splývalo s druhým, celý svět se točil a teplé světlo svíček jim svítilo na cestu. Odráželo se v jeho šedých očích. Dlouhé a štíhlé prsty právě shrnovaly ramínka noční košilky dolů z Helžiných ramen.
„Jsi krásná,“ slyšela ho šeptat.
Miluju Tě, Marku!
„Marku…“
MARKU!
Probudila se dole na podlaze a někdo jakoby do ní zběsile kopal. Nejdřív nechápala, co se stalo. Ještě cítila na kůži Markovy prsty.
Martinovy dotyky nebyly zdaleka tak něžné. Vrazil jí další facku, aby se pořádně probrala a on mohl zahájit svůj výslech.
„Kdo je to?“
Nechápala.
„Kdo je kdo?“
Hodil jí zpátky na postel. Trochu se praštila o noční stoleček.
„Ten tvůj Marek. Vzdycháš jeho jméno ze spaní, ty kurvo.“
Kdyby mohla, rozesmála by se nahlas. Jenže tím by celou situaci jenom zhoršila.
„Já nevím, promiň, něco se mi asi zdálo…“ snažila se vyjednávat a připadala si jako největší zrádkyně. Takhle Marka zapřít. Nejradši by to Martinovi vpálila do toho jeho zlostí zkrabaceného obličeje.
Je to Marek, jediný opravdový chlap na světě. Jako bys to nevěděl.
Martin nevypadal, že by se tím nechal přesvědčit. „Aspoň mi nelži.“ Další facka. Rána pěstí, kopanec… Pak je přestala počítat, přestala vnímat, co se děje s jejím tělem, vrátila se do bezpečí Markovy náruče, to on byl zase s ní a nikdo na světě jí nemohl ublížit, protože Marek by to nedovolil. Držel ji a držel ji tak pevně, že skoro nemohla dýchat. Kdyby se celý svět zhroutil, tak věděla, že jí se nemůže nic stát, protože on to nedopustí.
„Tak kdo to je?“ Martinův hlas zněl spíš jako zavřísknutí.
„Je to Marek, jediný opravdový chlap na světě!“ nekřičela, řekla to úplně klidně a v ústech cítila kovově slanou chuť vlastní krve.
„Ten hokejista?“ Martin vypadal zaraženě. Jeho výraz ale nenechával Helgu na pochybách. V očích se mu hromadil vztek a agresivita.
Očekávala další ránu.
Místo toho Martin odešel z ložnice kamsi do vedlejšího pokoje. Slyšela ho, jak někam telefonuje.
Když se vrátil, měl na sobě džíny a bundu.
„Kam jdeš?“ zeptala se Helga překvapeně.
„Jdeme,“ odpověděl. Chytil Helgu za ruku a strkal ji před sebou z pokoje, posléze i z bytu. V roztržené košilce a naboso ji hodil na zadní sedadlo auta, sám se posadil za volant, nastartoval a vyrazil někam nočním městem.
Nejeli nikam daleko, během pěti minut už zase Helgu vytahoval z auta. S podivným tichým vztekem, který Helze naháněl víc hrůzy než křik a rány.
Levou nohu jí s chladnou bezohledností přibouchl do dveří, když nedokázala vystoupit dost rychle. Na kotníku se objevil krvavý šrám.
Městská dlažba ji studila do nohou.
Byli kdesi v centru, poblíž zimního stadionu.
Martin ji dostrkal k jednomu z domů, který měl krásně opravenou novou fasádu a kupodivu dokořán otevřené vstupní dveře.
Přinutil jí vylézt až do třetího patra.
Zhroucenou ji hodil na dveře jednoho z bytů a nepříčetně křičel, ať si táhne za ním, když ho tam miluje. Noha, kterou si poranila při tom, když ji vyhazoval z auta, bolela čím dál tím víc. Pokusila se postavit, ale nedokázala to. Martin stál nad ní jako pavouk. Napůl seděla, napůl klečela na prahu.
V té chvíli se dveře otevřely a v nich stál Marek, nevěřícně sledoval, co se děje na chodbě. Martin vypadal překvapeně, ale vztek ho neopustil. Zasyčel na Marka něco o tom, že mu přišel vrátit tu jeho děvku a pokusil se přitom do Helgy kopnout.
„Vypadni odsuď,“ Marek to řekl chladně, jako by mu Martin vůbec nestál za námahu. Opatrně obešel Helgu a s pomalou ležérní elegancí došel k Martinovi. Na ránu pěstí jako by se vůbec nechystal, prostě jí jen tak mimochodem Martinovi věnoval. Potom ho sebral ze země, Helze se zdálo, že k tomu nepotřeboval víc námahy, než když před pár dny zvedal z parkoviště toho chlapečka s pukem, a vystrkal ho dolů ze schodů a ven na ulici. Spíš než viděla Helga tušila, s jakou zlostí Martin nasedl do auta, zabouchl dveře, nastartoval a odjel.
„To by bylo,“ slyšela Markův hlas zase nad sebou. Sklonil se k ní, všiml si jejího krvácejícího rtu a roztržené košilky. Ležela mu u nohou a říkala si, že by mohla klidně umřít. Na ničem už jí nezáleželo, jen na tom, že byla s ním.
Opatrně ji zvedl ze země a v náručí odnesl dovnitř do bytu. Byl tak blízko, cítila, jak mu bije srdce a zdálo se jí, že snad ještě nikdy v životě nebyla s někým tak v bezpečí. Položil jí na velkou měkkou pohovku. Helga měla v očích slzy. Všiml si. „Už je to dobrý, nic se Ti nestane, neboj..“
Věděla, že ne.
Ne s ním.

Kam chodí andělé spát…

Stála u stolu v kanceláři s mobilem u ucha..prosím, zvedni to..prosila v duchu..tekly jí slzy a pálily v očích.
Vytáčela číslo stále dokola, ale na druhé straně se ozývalo jen stále stejné tůůů-tůůů.

Věděla, že to Pavel tak dělá vždycky..byla to jeho forma citového vydírání..nechal ji plavat v pochybnostech a nejistotách, co s ním je, jestli se mu něco nestalo, nechal ji poslat mu šest esemesek, než milostivě na jednu stručně odpověděl.

A stejně si nemohla pomoct. Vytáčela jeho číslo znova a znova, aby se omluvila za poslední hádku, za kterou nemohla, ale přesto se toužila omluvit, aby bylo všechno jako dřív…

Zase to nezvedal. Smutek ji opět sevřel srdce železnou rukavicí. Zaplavila jí úzkost a skoro se nemohla nadechnout. Cítila fyzickou bolest, tak silnou, že se musela posadit.

Zatmělo se jí před očima.

„Neponižuj se!“ zaslechla jak říká hlas ode dveří. Vzhlédla a uviděla, že do dveří vešel Tom. Opíral se o zárubeň, starostlivě se usmíval a v šedomodrých očích mu blýskalo.
Opatrně jí vzal mobil z ruky, zaklapl ho a položil na stolek.
„Je to ubožák a není pro Tebe ten pravej.“
V hlase měl trochu smutku a asi tisíc tun něhy.

Pohlédla na něho, viděla jeho siluetu maličko rozmazaně, jak odložila brýle a jak měla oči zalité slzami.
Popošel k ní a objal ji kolem ramen. Schoulila se do jeho náruče jako by to bylo poslední bezpečné místo na světě a toužila získat alespoň maličko z jeho síly a sebedůvěry.
Zašeptal jí do vlasů, že už nikdy nedovolí nikomu, aby jí takhle ubližoval.
Věřila mu každou slabiku.
Vyšli spolu z kanceláře, ven z budovy a nasedli do jeho bílého mercedesu. Nastartoval a vyjeli odpoledním městem.
„Kam jedeme?“
„Někam, kde se Ti bude líbit, chceš?“
Přikývla, protože nebyla schopná ani polknout, jak se jí hrdlo sevřelo směsicí štěstí a smutku.

Celou cestu jí něco povídal..a několikrát se mu povedlo ji rozesmát.

Dojeli až k malému zámečku, který stál uprostřed udržovaného parku.
Vystoupili z auta a vydali se mezi stromy. Držel ji za ruku a ona měla po dlouhé době zase pocit, že na ní někomu záleží a že k někomu patří. Bylo jí sladce bezstarostně.

V kabelce jí zazvonil mobil. Vytáhla ho a pozorovala jméno, blikající na displeji.
„To je on?“, zeptal se.
Mlčky přikývla.
Zase jí vzal přístroj z ruky a hovor přijal místo ní.
„Nech ji na pokoji, už jsi jí ublížil dost.“
Řekl to úplně klidným hlasem, napětí prozradilo jen to, jak mu blesklo v obličeji a to, s jakou silou jí stiskl ruku. Jako by ji už nikdy nechtěl pustit.
Řekl jen tu jednu větu a zavěsil. Telefon se téměř okamžitě znovu rozezvonil. S neskrývaným potěšením ho úplně vypnul.
„Zítra Ti koupím novou simkartu, jo?“

Vešli do zámku. Nebylo zamčeno. První místnost, do které vešli byla vyložená tmavým dřevem, se spoustou obrazů na stěnách, měkké světlo ještě umocňovalo útulný dojem, který ještě zvýšil pocit bezstarostnosti a důvěry, kterou cítila.
Velké točité schodiště vedlo kamsi do oblak a ztrácelo se v příšeří horního patra.
„Půjdeme se podívat nahoru?“
Zeptal se tak, že nešlo nesouhlasit.

Vykročila ke schodišti. Nenechal ji vstoupit ani na první schod. Vzal ji do náruče a vydal se vzhůru tak lehce jako by nenesl nic. Cítila, jak mu pod tričkem bije srdce, cítila jeho dech na tváři, cítila jak lehce voněl – cedrové dřevo, tabák, lékořice, víc nepoznávala.

Vynesl ji nahoru po temném schodišti, do jediných otevřených dveří. Byla to starodávná komnata, s velkou postelí s nebesy, kterou osvětlovalo jen několik svic. Něžně a opatrně ji položil pod nebesa. Na stolku poblíž byla připravena nádoba na led, ve které se chladila láhev šampaňského. Dvě skleničky čekaly.
Milovala šampaňské.
Jak to jen mohl vědět.
Zátka vyletěla ke stropu se známým puf a bublinky zatančily svůj perlivý taneček se stěnami skleniček.
Připili si.
Šampaňské bylo chladné, ale v srdci jí zažehlo plamen.
Pomalu se k ní naklonil a políbil ji jako by se bál, že mu uteče.
Opětovala jeho polibek s očima doširoka otevřenýma. Sevřel ji v náručí a dlouze ji k sobě přitiskl. Jeho tělo bylo jako jediný pevný bod ve vesmíru. Vnímala jen jeho ruce, jak jí hladí po zádech a po zadečku. Přitahoval ji k sobě, stále blíž, stále naléhavěji, líbal ji stále vášnivěji a mezi polibky jí šeptal, že je jeho princezna, že nenechá už nikdy nikoho, aby jí ubližoval, že už jí napořád bude hlídat, milovat a ochraňovat.
Dvě srdce v jedné místnosti tloukla stejným rytmem.
Svlékl jí z šatů pozvolna a postupně a za každý kousek jejího oblečení dal na oplátku něco svého.
Ležela mu nahá v rukách a najednou si uvědomila, že víc jeho už být nemůže.
Postel s nebesy byla oblečená v saténu.
On oblékl její tělo do polibků, do doteků, do pohlazení, do vzrušení.
Dala se mu a on si ji vzal, náruživě i něžně, tak, jak potřebovala, dvě těla spojená do jednoho, dvě touhy naplněné jednou nocí.

Usnuli až k ránu…

Její bezvládné tělo našla kolegyně z práce, krátce po poledni.
Okamžitě zavolala sanitku. Odvezli ji do nemocnice s diagnozou akutního infarktu myokardu.

Zemřela nad ránem.

« Předchozí stránka