Elizabeth

Rychle uteč , proběhlo mi hlavou…Ale nešlo to..Stála jsem na místě jako přilepená…A měla sem sakra veliký strach…Blížil se..Slyšela jsem jeho kroky, jeho dech….Už byl u mě…Smál se…Nikdy nezapomenu na ten hnusný smích….Vzal mě za krk a začal tlačit…Nemohla jsem dýchat, hrdlo se mi sevřelo….Jsem uplně bezmocná , pomyslela jsem si…Jediné čeho jsem si stačila všimnout byl les…Les byl všude okolo mě…
Probudila jsem se uplně spocená..Takhle zlý sen jsem hodně dlouho neměla…Cítila sem lehký nátlak na krku..Jako kdyby mě pořád škrtil..Přeběhl mi mráz po zádech..Moje oko zachytilo čas na budíku a k mému hroznému zjištění bylo teprve 5 hodin ráno…Bylo mi uplně jasné, že znovu neusnu…Chtěla jsem čas přečkat tím, že si začnu číst, ale po první kapitole mi došlo , že mě to ani nebaví…Nenapadlo mě nic lepšího než vstát a jít si pořádně zaběhat…Vyhnat ten sen z hlavy bylo uplně na nic..Nešlo to…Pořád jsem myslela na to , jak mě škrtí..A pořád jsem cítila jeho ruce na mém krku…Doběhla jsem až domu a tam už bylo vše v normálnim děnní…Máma jela do práce, táta už byl dávno pryč a brácha asi ještě nepřišel domu….Po pár hodinách se mi nějakým záhadným způsobem podařilo to vymyzat z hlavy a nakonec to byl uplně normální den , jako každý jiný..

Večer když na mě čekala má postel, mi bylo trošku špatně…..Děsila mě už jen ta představa , že by se mi zase mělo zdát něco takového…No tak seber se , řekla jsem si jen tak pro sebe…Ale překvapivě se mi nic nezdálo….Nedovedete si představit , jakou mi to udělalo radost…Ale moje radost asi tak za dvě hodiny zmizela…Jako každé ráno, ač nechtěně, musela jsem jít do školy…A jen tak mě napadlo , že si koupím noviny..Přímo na titulní stránce stálo velikym tučným písmem..”Dnes do ráno byla zabita mladá dívka ve věku 15 let..Podle posledních zpráv , co nám poskytla policie, ji někdo uškrtil v lese nedaleko města…Jmenovala se Elizabeth a nikdo neví proč to vrah udělal a jaký k tomu měl důvod…..” V tu chvíli mi to došlo..Zdálo se mi o ní…Bylo mi na zvracení…

Dnes jsou to již dva roky..Zjistila jsem , že mám dar…Mohu měnit budouctnost…Jednu noc se mi zdá sen a druhou noc se můj sen odehraje ve skutečnosti…Já jsem tu od toho , abych to změnila…Zachránila jsem život již několika lidem…Elizabeth byla bohužel první..A já jsem ji nedokázala pomoct…Nevěděla jsem, že ji mám pomoct…

Špatná životní volba

„Rebeko, vstávej!“ vykřikl najednou John, její přítel. Seznámili se, když jí vybrali jako jednu z mála na studium vysoké školy v Londýně.
„Hele, neznamená, že když ty jsi ranní ptáče, že já musím vstávat takhle brzo taky!“ ohradila se a přetáhla si přes hlavu peřinu.
„Já ti musím něco přečíst. A navíc už jsou dvě hodiny odpoledne. Ráno vypadá jinak,“ odpověděl a ona si stáhla pokrývku dolů, aby ho lépe slyšela.
„Čtyřiadvacetiletý J.M. (rodina si nepřeje zveřejnění jména) se vracel večer domů do Slow street v londýnské části Kensington. V chodbě si rozsvítil, nastoupil do výtahu. Když se dostal do úrovně 1.patra, domem otřásl výstřel. Kulka směřovala přímo na kabinu a smrtelně zasáhla mladého muže do spánku.“
„A toho střelce neznají?“ zeptala se a rychle se odebrala do koupelny, kde si uklidila černé oblečení z předchozího dne.
„Ne, toho nenašli. Ale zajímalo by mne, jaká nestvůra by mohla tohle udělat,“ ozval se z kuchyně.
„Kdybys jen věděl,“ zašeptala skoro neslyšně, když se snažila namalovat si řasy. Ruka se jí ale třásla natolik, že toho raději nechala.
„Říkala jsi něco?“
„Ne, jen mě bolí hlava, zajdu se projít, ano?“
„Nechceš doprovodit?“
„Ne, zvládnu to sama. Děkuju.“
Vyšla před dům a i když to mohlo vypadat, že neví kam jde, měla cíl své cesty určený naprosto přesně.
„Michaeli, říkal jsi, že se to nikdo nedozví! A už vůbec ne veřejnost!!“ křičela na svého šéfa.
„Rebeko, neřvi na mě! Dělal jsem co jsem mohl, abych to ututlal. Nevím, kdo jim to vyslepičil!“
„To je mi ale úplně jedno! Mně spíš vadí, že John nechápe to, jak to někdo mohl udělat. Doufám, že se v tom policie nebude moc šťourat,“ sesunula se na křeslo naproti Michaelovi.
„Na toho tvého bych si být sebou dával pořádnýho majzla! Nebylo by to poprvý, co by měl podezření, ne?“ zeptal se jí.
„To by teda nebylo. Na druhou stranu se není čemu divit. Harvard a právnický vzdělání. Blbej teda rozhodně není. Včera, když jsem přišla domů, už spal. Ale kdo ví, jestli to jen nepředstíral.“
„Pokud se něco podělá, zaručuju ti, že se vlastnoručně postarám o to, abys už nic nezkazila. NIKDY, to ti přísahám,“ chodil po pokoji sem a tam s rukama hluboko v kapsách.
„Hele, nejsem žádný béčko, to moc dobře víš! Pracuju pro tvoji společnost dost dlouho dobu, na to, abych něco zkazila. Nestalo se mi to ještě nikdy, ale to ty přece víš!“ křičela tam na něj. Nakonec jí vlepil facku takovou, až klesla na kolena přímo před něj. Zvedl její hlavu tak, aby jí viděl přímo do očí.
„Tohle si holčičko nedovoluj, nebo tě odprásknu rovnou!“
„Víš, co nechápu?“ zeptala se do ticha.
„Ne,“ odsekl a rukou si nervózně prohrábl delší hnědé vlasy. Byl zřejmě hrozně nervózní. Se svým piercingem v pravém dolním rtu si pohrával jen v krizových situacích.
„Proč jsem ho vlastně musela zabít. Ani nevím, jak se jmenoval.“
„Jmenoval se Jayson McConell. Pracoval jako dodavatel kokainu a pervitinu. Někdo přišel na to, že už si nějakou dobu nechává peníze pro sebe a tak mi zavolal, abych poslal někoho, kdo to s ním jednoduše a prostě vyřídí.“
„Počkej, to mi chceš říct, že jsi ani neověřil, jestli ti ten anonym říkal pravdu? Pane bože, vždyť byl mladší než já!“
Chvíli se neměl k odpovědi, ale nakonec z něj vypadlo pouhé: „Máš pravdu.“
„Co prosím?!“ nevěřila vlastním uším.
„Slyšela jsi dobře.“
„To se mi snad jen zdá!?!“ vykřikla, vzala ze stolu pistoli, kterou si odložila při příchodu, a vydala se na cestu domů.
***
Uplynul měsíc od vraždy v Slow street, říkala si v duchu jednoho nádherného letního večera.
Stála na balkóně Johnových rodičů jen v bílých společenských šatech a přemýšlela. Nebyla zvyklá brečet, ale ten večer se to nedalo zadržet. Připadala si strašně. John jí požádal o ruku. Mě? Ne, mě ne. O mně vlastně nic neví! Jen dvě věci jsem mu řekla po pravdě; mé jméno a věk, vyčítala si.
Z obývacího pokoje se linul hlas moderátorky večerních televizních zpráv.
„Našel se viník vraždy, jež se odehrála v londýnské části Kensington. Policie po něm pátrá po celém Království. Kdyby jste někdo viděl tuto ženu, zavolejte na univerzální policejní linku nebo to oznamte na nejbližší stanici. Varujeme, žena má pravděpodobně u sebe zbraň.“
Po této zprávě se bleskově zvedla z ratanového křesla a podívala se do pokoje, kde se na televizi díval John, oblečený do černé košile a tmavých džínů. Hrozně mu to slušelo…
„Rebeko, potřeboval bych si s tebou něco ujasnit,“ řekl pomalu a zvedal se z pohovky. Rozešel se směrem k ní. Věděl, že tam stojí. Jeho rodiče byli dole v kuchyni a domlouvali služebné, aby si dávala větší práci s uklízením.
Než stačila něco říct, někdo jí poklepal na rameno. Trhla sebou. Naproti ní stál Michael v černém oblečení.
„Já ti říkal, že jestli se něco podělá, postarám se o to, aby se to už nikdy nestalo. Byla jsi nejlepší. Víš, miloval jsem tě. Ale ty sis vybrala toho právníka,“ podíval se směrem do obýváku. Dlouze jí políbil, vytáhl zpoza pásku kalhot pistoli a… A pak už jen ticho a tma……

Vampire

Je temná noc a nikde ani stopy po člověku. Ticho noci prolomil křik mladé dívky, která vyběhla z jednoho ze starých domů se slzami v očích. Utíkala sprintem několik metrů, než zpomalila. Byla už daleko od toho prokletého domu ve kterém strávila velmi mnoho času. Sedla si na kraj cesty. Schoulila se do klubíčka a začala vzlykat…
Rodiče ji nesnáší, přítel jí právě řekl, že má někoho jiného. Zase bylo všechno špatně. Ona nebyla smutná, byla naštvaná. Naštvaná na celý svět. Proklínala každého živého tvora. Měla v sobě jen vztek, chuť pomstít se každému, kdo jí ublížil.
Podívala se na hodinky. Byly už skoro dvě hodiny ráno. Vzpomněla si na babičku a na to, jak jí vyprávěla pohádky o příšerách ukrytých v jednom lese, několik kilometrů za jejím domem. Nikdo tam do toho lesa nechodil. Zemřelo tam podivnou smrtí mnoho lidí. Někteří zmizeli a nikdo je už nenašel. Ano, její cesta směřovala tam. Už od malička ji to tam táhlo. Bylo to něco v ní. Asi to byl osud, který poručil, aby se tohle všechno stalo. Aby jí všichni tak ublížili. Aby nenáviděla tento svět a vydala se do hlubin tajemného lesa.
Nastoupila na první spoj, který jel k babiččině domu. Vlak byl skoro prázdný, seděla tam jen ona a na druhém konci vlakové soupravy starý muž. Cesta trvala víc než dvě hodiny a ona ve vlaku usnula. Když se probudila, byl čas vystoupit. Starý muž už ve vlaku neseděl.
Vystoupila z vlaku a vydala se k lesu. Překvapilo ji, když uviděla toho staříka. Byla si jistá, že ve vlaku nebyl, když vystupovala. Šla za ním. Na svůj věk šel rychlým krokem. Dívka si všimla čehosi zláštního. Zem byla náhle vlhká, stromy byly bez listí. Házely na zem strašidelné stíny. Najednou si uvědomila, že už je v lese a zároveň si byla jistá, přestože mu neviděla do tváře, že ten stařík není tak starý, jak se zdál předtím.
Když se otočil, rychle se schovala za strom. Náhle se tam objevil další muž.
„Dobrý večer Jacku, máte zpoždění“ řekl ten, který právě vyšel ze stínu stromu.
Měsíc jim osvítil obličeje a dívka s údivem zjistila, že z toho staříka Jacka se stal mladý, pohledný muž. Ten druhý mohl být ve stejném věku.
„Omluvte, prosím, mé zdržení Wille“ řekl a podíval se k místu, kde dívka stála.
„Vím“ dodal Will s úsměvem na tváři.
Jack se náhle objevil u dívky, která ani nepostřehla jeho pohyb. Vzal ji do náruče a náhle stál zase zpět na svém místě. Postavil ji na zem. Stála a dívala se na ty dva okouzlující mladíky.
„Tohle vyřídíte sám!“
„Ale Wille?!“
„Je to váš problém, víte, kde mě pak najdete. Nenechávejte mne dlouho čekat.“
Will náhle zmizel. Dívka stála jako opařená. Tohle byla nejdelší noc v jejím životě. Podívala se na hodinky a zjistila, že jsou tři hodiny. Najednou se zarazila. Když odešla z domu, byly dvě. Nemohla přece uplynout teprve hodina… nebo ano? Jack se začal smát.
„Ne, neuplynula hodina. Uplynul den.“
„Cože, to není možné! A jak jsi věděl nad čím uvažuji?“
„Jsem upír…“
Při těch slovech ji zamrazilo. Ten mladík se jí líbil, ale bála se ho.
„Proč jsi sem přišla? To nevíš, že tady tě čeká jen smrt?“
Dívka se rozplakala a Jack si uvědomil, že tu dívku zabít nedokáže. Nebylo to stejné jako s jinými oběťmi. Tahle dívka ho něčím očarovala. Byla kouzelná, krásná. Nechtěl aby se ho bála.
„Jak se jmenuješ?“ zeptal se a pohladil ji po tváří.
„Elektra“ odpověděla tichým, smutným hlasem.
„Elektro neboj se mě, já tě nechci zabít. Pokud budeš chtít, můžeš se stát upírkou a být po mém boku … napořád.“
Nakloní se nad ní a políbí ji.
„Jak ses rozhodla?“
„Chci, abys mě změnil“
„Děkuji ti.“
„Za co?“ nechápavě se zeptala.
Jack už neodpověděl. Zakousl se jí do krku a začal sát její sladkou krev…