(NE)ZBYTNÝ ALKOHOL

Je alkohol nezbytný? Je to otázka, která se nedá jen tak přehlížet, alkohol byl, je a vždycky bude všude kolem nás. Souvisí s olavami, odreagováním se, zahnáním chmur, či touhou mladistvých připadat si dospěle. Nese s sebou dobré pocity, máte výbornou náladu, s každým se kamarádíte, jste upřímní a dokážete se rychle seznámit s cizími lidmi, ale bohužel přináší i ty špatné momenty. Může se stát, že v opilosti řeknete něco, čeho později litujete, že už to nejde napravit, můžete udělat hloupost a zranit se, přehnat to a mít ráno kocovinu, díky které byste byli snad raději „mrtví“, než aby vám bylo tak hrozně špatně, ale vůbec nejhorší nápad je sednout v opilosti za volant.
A právě tento problém tíží mou hlavu den co den. Velmi často čtete v novinách, na internetu, slyšíte v rádiu či v televizi: „Opilý muž srazil chodce; autonehoda v Humpolci, řidič měl 3°°“ a podobně. To je totiž snad ještě horší než se opít a skákat pro zábavu přes řetězy u silnice. Člověk, který takovou hloupost udělá, ohrožuje nejenom sebe, ale dalších dvě stě lidí, které po cestě autem potká. To mluvím jen o tom, když se nic nestane, když se stane, je to ještě horší, nejde o to, že sám řidič nemusí nehodu přežít.Větší problém je, že ohrožuje životy ostatních účastníků provozu. Kdo vám zaručí, že ačkoli vaše tříleté dítě je v autosedačce, mimoto chráněno air bagem z boku, v bezpečí, když proti vám jede stodvaceti kilometrovou rychlostí blbec se dvěma promile v krvi. Určitě by stálo za zvážení zpřísnění trestů za alkohol za volantem, ale možná, že spíše než tvrdší tresty by se měl stát zabývat prevencí.
Mnoho lidí se ztotožňuje se západní Evropou, kde je tolerance alkoholu v krvi až 0,8°°. To je možná zajímavá myšlenka, ale kouknul se někdo na statistiku autonehod z důvodu opilých řidičů u nás a u nich? O tom pochybuji. Člověk, který vypije jedno pivo, i když si nepřipadá opilý a ani tak nepůsobí, nemůže v nouzi reagovat tak, jako kdyby nepožil, a navíc, přiznejme si to, kdo dokáže vypít jedno pivo, zvednout se a odejít z podniku? Pokud jdu na jedno pivo, které s mou náladou stejně nic neudělá, tak ho přece nemusím pít vůbec.
Stejně tak víno, které se podává k večeři v restauraci, nemusím ho přece pít, i když je to tak trochu slušnost, ale, pokud vím, že jdu do restaurace, kde bych podle „etikety“ měla pít, a mám peníze na to, abych si dovolila večeři v restauraci, mám přece i peníze na to, aby mě po večeři odvezl domů taxík. I kvůli tomu funguje v Praze firma Modrý anděl, která vás za přijatenou cenu z podniku dopravý do vašeho příbytku.
Co se týká prevence proti alkoholu za volantem, určitě je perfektní věcí reklama NEMYSLÍŠ-ZAPLATÍŠ. Ukazuje to totiž řidičům jak dopadnou a myslím si, že je to mnohem lepší než hrozit jim prstem: „Tohle nesmíš, nebo budeš platit pokutu“.
Další věc, která by měla být řešena – když se člověk napije a něco se stane, jaký trest je adekvátní? Dosavadní tresty ve mně vyvolávají pocity až téměř nechutenství, jak je náš systém měkký vůči takovýmto nezodpovědným lidem. Podle učebnice pro policii, která se mi dostala do ruky, a podle § 201, člověk, který je pod vlivem návykové látky a způsobí dopravní nehodu s následkem zranění, či smrti, jde do vězení na jeden až tři roky nepodmíněně. Tři roky? Promiňte, ale to si snad páni zákonodárci dělají legraci? Za zabití, neopatrnost a nezodpovědnost si odsedím tři roky a hurá zase za volant?
Nemyslím si, že můj návrh by byl lepší, protože i kdyby viník byl „posazen na elektrické křeslo“ lidský život to nenahradí, ale pokuta alespoň čtvrt milionu, pro rodinu poškozeného, případně zabitého člověka, a vězení pro nezodpovědného člověka, více let, to už by snad bylo lepší. Člověk by měl nést odpovědnost za své činy, obzvláště za to, že je nezodpovědný ignorant, který pije, když ví, že bude řídit. Je to neomalenost a jsem neskutečně rozhořčena nad tím, že si to lidé dovolí a obzvláště mladí nevyježdění kluci, kteří se chtějí jen předvést před kamarády, případně přítelkyní, a nezlobte se na mě, ale pokud jeho kamarádi či přítelkyně shledávají alkohol za volantem jako neskutečnou frajeřinu, tak jsou to stejní blbci jako jejich „odvážný“ přítel.
Tvrdší tresty za alkohol za volantem jsou potřeba a myslím si, že kdyby řidiči věděli, co je čeká, pořádně by si rozmysleli, jestli si dají po večeři v restauraci pivo, nebo raději kolu.

DROGY

Drogy…kdokoli slyší tohle slovo představí si dreadatého týpka ve volném svetru, který místo tabákových cigaret kouří marihuanu, ale problematika drog je daleko hlubší. Za drogu se dá považovat cokoliv na co je lidský organismus zvyklý, v případě mladé generace prášky proti bolesti, všemi oblíbený ibalgin, kterému se také říká růžové štěstí, jahodová lentilka a podobně. U generace našich rodičů to povětšinou bývá káva, bez které by se většina lidí po ránu ani nedokázala fungovat a samozřejmě mnoha lidmi oblíbené cigarety a alkohol.
Díky mnoha studiím je zjištěno, že kofein je silně návyková látka a i když si to člověk plně neuvědomuje, nebo nechce přiznat, ranní vstávání pro něj znamená automatický pochod k rychlovarné konvici a sypání lžiček tmavě hnědého prášku do hrnečku, následné vypití a tradá do práce.
Co se týče fetování mladých lidí, je hodně málo těch, kteří se vyhnuli marihuaně, či lidem, kteří jí kouří, já sama mám ve svém okolí poměrně dost lidí co si občas tzv. zahulí, ale naštěstí i spoustu těch, kteří to nepotřebují. Ale za to mají jiné neřesti, typu kávy, čokolády, cigaret a piva.
S drogami tvrdšího rázu je to horší, většina lidí, kteří začínají na „jízdě“ jednou do měsíce většinou skončí u několika dávek denně a nečeká je moc hezká budoucnost. Znám všehovšudy asi tři lidi, kteří měli co dočinění s tvrdými drogami, ale vyhrabali se z toho, ani ne tak díky léčebně, jako díky vlastní vůli přestat a nebýt „smažkou“.
Drogy v dnešním světě jsou jev, poměrně často viděný a kdo tvrdí, že nikdy nezkoušel ani trávu, tak nejspíše lže, protože i my, co trávu k životu nepotřebujeme, jsme to alespoň jednou zkusili a zjistili, že nám to nic neříká a dokážeme se bavit i bez drog.
Můj osobní názor je, že dokud to roste v přírodě, dá se to zkousnout (tráva, lysohlávky), ale dám přednost chlazenému Kozlíku 11° ve Fidu, společnosti nehulících přátel a zábavě na plné pecky i bez nějakých halucinací.

Samota

 

Už 3 roky bydlím s rodiči a sestrou na vesnici .Nikdo mého věku tu nebydlí ,nikdo s kým bych si rozuměla.A to je právě to o čem se chci svěřit nikoho nemám ,přítele,kamarády prostě nikoho komu bych se svěřila ,kdo by mě vyslechl …Jo jednu takovou kamarádku mám ,ale té jde vše druhým uchem ven a já jsem pro ní ta vedlejší kamarádka ,ale mám jí moc ráda.Můj problém je to že jsem odříznutá od lidí dojíždění mám složitý, poslední autobus do města jede v 5 .Nenávidím to tu .

Co mám asi tak dělat??Po škole hned domů ,nemám s kým jít ven ,nemám nikoho s kým bych si popovídala,všichni jsou falešný už se nedá nikomu věřit ,už ani není důvod někomu věřit ,ale proč????Proč jsou lidi takový?Jsem v koncích nikdy by mě nenapadlo že něco takového budu psát.

Co má člověk dělat v takové situaci,není lehké hledat si kamarády ,když nikomu nevěříte.

Málo lidí tohle asi pochopí,dřív jsem ty kamarády měla ,ale od té doby co jsme se všichni rozpadly jsem sama ,ale proč zrovna já nikdy jsem nic nikomu špatného neudělala …..

To je vše jen jsem se někomu chtěla svěřit,budu ráda za vaše názory ať budou dobré či naopak .

Ta samá chyba

Jamese Blunta poslouchám ráda. Tenhle britský zpěvák si místo v mé diskografii zasloužil opravdu čestně,jak se na vojáka, i když bývalého, sluší.
V době, kdy rádia vyhrávala patnáctkrát denně plus mínus jeho hitovku GOODBYE MY LOVER jsem protáčela oči v sloup a říkala si, proboha živého, co je toto za neuvěřitelnou pitominu…
Pak mi moje dobrá kamarádka téměř násilím vnutila jeho cd, ať si to poslechnu, že to není takové, jak by se podle poslechu ohraného GBML dalo soudit.
Udělala jsem to jen proto, aby měla radost. Vložila jsem tehdy tu malou placatou lesklou věc do věže a stiskla play.
Na albu Back to Bedlam je deset skladeb, včetně té výše jmenované. Zbylých devět mě ovšem donutilo změnit názor na James Blunta – do té doby jsem si o něm níc dobrého nemyslela
Při poslechu jeho desky jsem ovšem nabyla silného a nesmazatelného dojmu, že mi zpívá z duše. Dlouhou dobu jsem u nikoho neměla takový pocit..souznění, sounáležitost, dlouho jsem si neříkala..tak..a takhle to přesně cítím, takhle bych to chtěla napsat, to je o mně…

Druhé album ALL THE LOST SOULS jsem si už šla koupit (ano, přiznávám se, první jsem dostala od zmíněné kamarádky přepálené, omlouvám se, Jamesi).
A ten pocit okouzlení, který jsem měla z první desky nezmizel, naopak, zase to bylo všechno tak nějak..o mně..

Na kousek z jeho písně SAME MISTAKE si často vzpomenu, když je mi smutno nad tím, že se mi něco nedaří a nevede tak, jak bych sama chtěla.
Zpívá se tam totiž o tom, že náš nepřítel často vypadá stejně jako my sami. Pro mě to platí měrou vrchovatou, jen se někdy utěšuji tím, že vím, že v tom nejsem sama.
Je to takový věčný boj s vlastním stínem, s pochybnostmi, které vás svazují tak, že nejste schopni věřit ve vlastní sílu, ve vlastní schopnosti, sám v sebe.
Nejhorší je to ale ve chvíli, kdy tenhle boj prohráváte natolik, že tím začnete ubližovat i lidem kolem sebe. Tak jako pes, co se bojí a tak štěká a útočí na všechny, co by se snad chtěli přiblížit.
Výsledkem je, že jen málokdo se pak odváží přiblížit. Jen málokdo pozná to, že ve skutečnosti svádíte boj sama se sebou. Jen málokdo se odváží tenhle boj bojovat s vámi.
Je to trochu takový začarovaný kruh.
Připadáte si osamělá, smutná, nešťastná, k ničemu, a když se přece jen objeví někdo, komu na vás záleží, bojíte se…sami sebe.
CO když pro něj nebudu dost dobrá? Co když zase všechno pokazím? Co když..CO KDYŽ????
Co když se to nakonec opravdu stane? Zase vyhrál váš stín.
A James?
Ví o tom svoje, zřejmě…

Give me reason but don’t give me choice.
‘Cause I’ll just make the same mistake again.

Vždycky prostě udělám tu samou chybu.

Titanic

Další rok se potápí a ani letos Titanik nemá tolik záchranných člunů a přikrývek, aby mohl zachránit všechno, co se na palubě nachází. Pro tentokrát jsou to vzpomínky a přání, které s odbitím 25. Listopadu budou slavit výročí vyplutí lodi na širé moře, ale stejně tak klesnutí na dno ledového Atlantiku. Trosky, které se z něho zachránily, byly vyřazené do světa „sám“ a je jen na nich jak celou situaci přijmou. A tak snad. Opráším z kabátu ledový povlak a nohy zastrčím do teplých ponožek vlastních tužeb, přání a věty „chtěla bych“. Čaj ze střípků, jenž uvízly mi v paměti, zahřívá a proudí do nervů, koutků úst, které se sílou okamžiku mírně zdvihnou a síla tepla mírně znázorní i vrásku kolem úst, která byla viditelná na míle daleko, když jsi mě na palubě brával za ruku.
A dnes? Vrací se mé léto, listy hrají paletou teplých barev, slunce se mezi nimi proplétá, vpíjí se do kaštanové barvy mých vlasů a snaží se zahřát dno Atlantiku. Zvednu oči a jejich odstín naděje nastaví tvář podzimním paprskům. Zvesela si hrají s velikostí čočky, hladí pigment v očích a připomínají chvíle, kdy paprsků nebylo potřeba.
Toulám se podzimní krajinou, hladím šípkové keře, skrz boty začínám cítit, jak zem začíná být chladná, jak vítr ze severu si dominuje tohle území. Lemuje povrch, ukládá rostliny ke spánku a informuje o tom, že Bílá paní přichází. Z potřeby cítit, šeptám do hvízdání meluzíny slova „miluji Tě“.
A pak. Zazvoní telefon a vlastní utopie se schová v zapomenutý Titanik. Někdo se hlásí zprávou „Ahoj, tak tedy dnes večer?“. Odpor zvedá hladinu odhodlání avšak slib daný sobě i okolí píše ANO. Šoupáním kopu listí před sebou, vráska se z úst přemístila mezi obočí a jinovatka se z ranní trávy přesídlila do očí. Chybíš mi.
Feromony nevlastním, už ne. Tak snad jen nutná dávka sarkasmu a ironie vzbudí zájem cizího, nebo dobyvatelská povaha a potřeba krotit převyšující ego slečny „nechte mě“. Koupelnový rituál smáčí moje vlasy, umívá ty paprsky, vymývá je a nechává zmizet v odpadu. Kulatý kartáč a horký vzduch z fénu vytáhnout tvar střihu, který v culíku není vidět. Černá barva zvýrazní řasy, stejně jako černá linka nad nimi, bílá v koutku očí, hnědé stíny, konturka na rty a červená rtěnka. Pak se vloudí v podvědomí vlastní bledost a už štětec zvýrazňuje líce, přece nějaké má, umějí být růžová. A pak rituál zapadne do šatníku. Hotovo.
Vydávám se na cestu, po ledových krách severního moře. Míjím rampouchy, kry, sněhové vánice, ledové moře a pak falešný maják mávající kyticí „pro tebe“. Díky.
Díky za to, že jsem si na tváře nanesla růž.
Naučeným úsměvem se s nádechem narovnám, cuknu obočím, natočím hlavu a pozdravím. Dostává se zklamání proč? Věděla jsem, že tam stejně on stát nebude. Tak proč mě to překvapuje? Proč si naděje a doufání se mnou tak pohrává? Není to on. Ani se mu nepodobá. Nabízí mi ruku, sklání se k její políbení avšak! Upouštím tašku. „Omlouvám se“. Druhá strana odtuší, že se omluva jistě netýká padající tašky. Tak znovu, snaž se si povídám. Zamrkám dlouhými řasami, přimhouřím oči, další pokus o úsměv? Jdeme.
Každým krokem drtím zuby o sebe víc a víc. Objímám se pažemi, není mi zima. A poslouchám, slova vycházející z úst druhého. „Sluší Ti to“ – „Díky“. Je tak těžké přijímat komplimenty, ač jsou třeba jen součástí hry. Nutím dotyčného courat se ulicemi, povídat o věcech co mě nezajímají. A mě hlasitě bije v uších, znova drtím zuby o sebe a cizí dotek na mém lokti reaguje pohledem „ mě se pod kůži nedostaneš“. Nejsi on.
Tak snad to trapné představení nad čajem. Kdy mi líčka opravdu zrůžověla, ale ne zábavou, ale horkostí z čaje. „Víno?“ – „ Ne díky“. „Máš nějaké trápení?“ – „ A kdo nemá?“.
Nepřístupnost opouští zájem i druhé strany. Tak snad už jen doprovod domů. To vydržím. Podrží mi dveře, rukou gestikulující, že já mám přednost. Usměju se úsměvem typu „za bůra diamant“. A kráčím, už lehčeji, už se vracím domů, ke svému Titaniku.
Před domem zdvořilá konverzace, poslední pokud zachránit situaci objetím. Zvrkávám si nohu na podpatku – „ Promiň“. Tak polibek na tvář „ Jsem nachlazená“. Dávám mu kapky. Přesto slibuje, že se ozve. Doufám, že ne.
Vybíhám schody, už v přízemí zula jsem si boty, chlad chodby mě nezajímá. V koupelně strhám ze sebe oblečení, narvu ho do koše na špinavé prádlo, smažu feromonový obličej, napouštím vodu, svazuju vlasy do culíku, sedám si do vany a začínám plakat.
Nejde to. Začínám Tě nenávidět, a bolí mě srdce. Každý nádech, vzlyk pro Tebe. Sakra proč?! Nestál si a nestojíš o jedinou moji slzu či pohyb. Manipulativnost je Ti vlastní a já dělám co? Pláču. Patrně si vůbec neuvědomuješ, kolik hodin jsem za poslední rok touto aktivitou do mého Titaniku investovala. Z čeho si myslíš, že je Atlantik? Ignorace.
Ani internet ani mobil nezabrání Tvé ignoraci mé existence. A přesto, pak se objevíš. Na pár okamžiků, sekund, minut. Rozproudíš krev, nepotřebuju tvářenku. A já? Dívá se pak na Tvé kroky, co mě opouštějí a pokaždé říkám Sbohem.
Noc bude příznivá. Teplo nenastane. Víno povolí uzamčené dveře, doplním svoje moře, vypustím otázky na které neznám odpověď a pak? V sebelítosti a křeči si stulím do klubíčka. Šeptám a doufám, že k Tobě slova doletí. Umřela bych pro Tebe. A daleko jsem od pravdy touto skutečností nebyla. A přesto? Nemotám se Ti do cesty, respektuji to co potřebuješ Ty. Ne to co potřebuji já. Nikdy si na to ohledy nebral. Nikdy.
Občas, jednou za čas po mě hodíš milé slovo. Jednou za vesmírný rok se dotkneš a jednou za věčnost řekneš, že mě máš rád. Tak málo a přesto tak hodně, kdy mi položíš celý svět. Pláču pro Tebe a každý den umírám, abych si tou bolestí mohla druhý den projít znova. Jsi životní.
A přesto. Zvedám hlavu, bojuju se společností, bavím lidi v okolí. Nikdo nic nepozná, všichni ze mě čerpají. Mají rádi můj přistup k životu a způsob jakým dokážu věci zlehčovat či investovat inteligentní a sarkastický podtext. A pak přijde někdo, kdo na zlomek sekundy viděl mou tvář, když jsem masku sundala. A větou „Ty to nezvládáš“, zboří moje hradby.
Zde končím. Já jsem Titanik, vyplutí bylo dozajisté klesání. A Ty neznáš polohu, kde se nacházím. Nikdy si nepřišel, to já se jednou za čas zvedám ze dna, abych narovnaná v zádech Ti mohla říct „jsem v pohodě“.

Další stránka »