Smrt mamky nikdy nepřebolí

Svoji mámu jsem měla vždycky moc ráda. Byli jsme pohodová rodinka a nikdy nic nenasvědčovalo tomu, že by to snad bylo jinak. Jezdili jsme na výlety, mamka nás učila pomáhat v kuchyni, taťka jezdit na koni… zkrátka, moje dětství bylo plné radosti… až do čtrnácti. Nikdy na ten den nezapomenu, bylo krásně a já se vracela po týdnu školy v přírodě domů. Slunce svítilo, byl březen, teplý den….. přišla jsem domů, hodila batoh na zem, zula se a šla se podívat do kuchyně.
Nikde nikdo nebyl, ale myslela jsem, že jsou všichni ve stáji…, tak jako každý den. Dokud mi nevyšel táta naproti z obýváku. „Tati… co se děje..“ vycítila jsem to. Věděla jsem, že něco je špatně. Táta ke mně došel a položil mi obě ruce na ramena. „Elisho… musíš být silná.“ Dívala jsem se na něj a nechápala vůbec nic! A pak… pak přišla ta věta, která mi změnila celej život. „Elisho…… maminka….“
„Co…co se stalo?!!!“ Táta to nemohl vyslovit. „Maminka……umřela.“ řekl konečně a mně to začalo docházet. Máma tu není? „Ne!! Ty lžeš!“ vyškubla jsem se mu a běžela do ložnice. „Mami!!!“ křičela jsem, ale nebyla tam. Prohledávala jsem celej dům, ale nikde nebyla. Došlo mi to. Ona je mrtvá… moje máma…to není možné, to ne….
Jenže to byla pravda… Moje maminka umřela na rakovinu, jak mi táta později vysvětlil. Ale proč mi nikdy neřekla,jak je nemocná? Proč mě postavili před tu hroznou věc? Byla jsem naštvaná na celej svět… a nejvíc na sebe. Pořád jsem si říkala, že jsem mohla něco udělat, i když jsem sama věděla, že to není pravda. Nikomu jsem o tom neřekla, dokonce ani Tessii ne. Její rodiče to věděli, ale jí nic neřekli a já taky ne. Nechtěla jsem o tom s nikým mluvit, nechtěla jsem si pořádně připustit, že je to opravdu tak. Že už se máma nevrátí. Brečela jsem mnoho nocí, ale byl to teprve začátek bolesti, která nikdy úplně neskončí. Mamka tu už se mnou není.

Rozprava o věčnosti

Theodor usrkávaje vína praví o věčnosti toto: „Věčnost je jen relativní pojem, neboť nikdo nikdy přesně nedefinoval, co věčnost je.“
Na čež mu jeho žák Samuel odpovídá takto: „Podle mého mínění není věčnost jen abstraktní pojem, který však není zachycen ničím konkrétním. Mohli bychom se přece alespoň pokusit definovat tento pojem, co myslíte Mistře?“
Mistr se s pobavením zahleděl na mladíka a pravil: „Jak se chcete pokusit definovat něco nedefinovatelného?“
Mladík se napřímil a s kuráží odpověděl: „ Nemyslím si, že je věčnost nedefinovatelná, ba právě naopak.“
Mistr odložil svůj pohár vína, opřel se lokty o stůl a vybídl studenta k vyslovení myšlenky.
Student tedy pokračoval: „Každý pojem lze definovat, to jste přece sám učil. A proto si myslím, že i věčnost lze definovat.“
Než stihl mladík dokončit, zeptal se Mistr sám: „A jak si myslíte, že lze definovat něco, co ještě definováno nebylo?“
Mladý muž na Theodora pohlédl a razantně založil ruce na prsou. Pokračoval: „Co když ji ještě nikdo nedefinoval, neboť to považoval za zcela zbytečné? Já si myslím, že to tak zcela zbytečné není.“
Mistr vyřkl svůj názor opět dřív, než-li student stačil dokončit: „A k čemu nám vůbec je definice věčnosti, když nic nepřetrvá tak dlouho? Je to zcela zbytečné, proto ji ještě nikdy nikdo nedefinoval!“
Samuel se proti tomuto bleskurychle ohradil: „Ale co takoví upíři? Ti žijí věčnost!“
Mistr se na něj rozkřikl: „Cožpak ty věříš na ty žvásty o upírech!“ Samou zlostí si ani nevšiml, že svému učni tyká.
Učně se to dotklo. Se zlobou v očích se podíval na Mistra: „Cožpak jste nebyl u toho, když ohledávali tělo zesnulé Antoinetty? Sám jste tehdy vyřkl, že v sobě neměla ani kapku krve, z čehož jste také vyvodil závěr, že byla obětí upíra! A teď zde budete vykládat pravý opak?“
Mistr pohlédl na Samuela a usrkl vína: „To bylo kdysi…“ Náhle se odmlčel.
Student věděl, co chtěl Mistr říci a dokončil jeho myšlenku: „Je to už celá věčnost! Že ano? Přesně proto chci najít definici věčnosti! Neboť to slovo tak často používáme, ale nevíme co přesně znamená. Doufám, Mistře, že se mnou souhlasíte.“
Mistr musel chtě nechtě přikývnout. Vždyť to je konec konců pravda.
Student tedy pokračoval ve své úvaze: „Věčnost není jen abstraktní pojem, je to…“
Mistr opět vzkřikl: „Snad mi nechcete namluvit, že je to hmatatelná věc!“
Samuel tentokrát upřel ještě pevnější pohled na Mistra: „Jistě, že je! Přec si můžete sáhnout na něco co již prožilo věky! Je to de facto dílo věčnosti! A tím je v té věci věčnost vtělena.“
Theodor se zamyšlení upil vína a rozvažoval, co říci na obranu své teorie nedefinovatelnosti. Nakonec pohlédl na mladíka a pravil: „Ale přesto si nemohu osahat ji samotnou!“ Při těchto slovech se vítězně usmál.
Mladíka to neodradilo a pokračoval: „Ale to co si můžete osahat je jí prostoupeno, to znamená, že věčnost existuje a je tu s námi. Zůstává však nějak nevyjádřena a zastřena tajemnstvím, které nikdy nebyla a nebude rozptleteno. Nesmí se tak stát.“
Mistr vzhlédl od poháru a s hořkým úsměvem pravil: „Tak proč tedy ztrácíme čas diskuzí o něčem co nesmí být odhaleno?“
Samuel byl na vážkách. Chtěl nějak straříkovi dokázat, že věčnost je definovatelná a existuje, ale nevěděl jak. Pak ho to napadlo: „Věčnost je stejná jako sen! Sen si také nemůžete ohmatat a přitom je někdy až přespříliš skutečný! Také je zastřen tajemstvím a přesto existuje!“ Teď se vítězně usmíval mladík.
Mistr pokýval hlavou a pravil: „Tak co to tedy je ta věčnost?“
Student se zahloubal do myšlenek a odpověděl: „Je to něco co existuje pořád, něco bez čeho by naše vzpomínky nemohly existovat. Je to ten prostror jež vyplňuje minulé a současné. Je to něco co známe, ale je nám vzdálené, jako sen jež se neustále opakuje! To je, Mistře, věčnost!“
Theodor pohlédl na svého žáka a spokojeně pravil: „Teď jsi definoval nedefinovatelné. Lépe bych to nedokázal!“ Pozvedl číši a dopil víno.

Co si myslíte? Je věčnost to co pravil učeň, nebo je nedefinovatelné něco? Je jen na vás čemu uvěříte…

Dopis

Srdíčko moje,

Zas se mi hroutí celý svět, přijď si pro mě, prosím, a vezmi mě s sebou pryč..někam..kamkoli budeš Ty chtít…půjdu za Tebou jako poslušný koťátko, který neví vůbec nic o životě, jen to, že je svět někdy strašně zlej..a Ty? Ty mě budeš v noci hlídat, chránit, líbat, milovat, nedovolíš nikomu,, aby mi ublížil viď, že ne?
Chtěla bych, abys byl teď tady u mě, vešel bys do dveří, usmál by ses na mě, kousek nebe v očích a na rtech kousek marcipánu, pro mě k ochutnání…a jeli bychom spolu daleko… nebo blízko..jen Ty a já..

Byl bys na mě hodnej..něco bys mi vyprávěl…stulila bych se Ti do náruče..strašně moc bych chtěla..mít Tě, abys mě zase zachránil..udělals to už tolikrát…
Pokaždý, když jsem osaměla a všude kolem mě byla tma, zavřela jsem oči a zavolala jsem Tebe na pomoc..a Tys přišel, a šeptal mi do ucha, že nedovolíš nikomu, aby mi ublížil, že jsem Tvoje princezna, krásná, něžná a každý slovo jsi stvrdil pečetním voskem polibku a já tála pod Tvým dotekem jako led. Stali jsme se vodou a plynuli jsme spolu od pramene k mořím a zase nazpět.

Nakonec jsem usnula a Tys celou noc hlídal, aby se mi nic nestalo.
A teď? Potřebuju Tě zas. Hrozně moc Tě potřebuju.
Tajné přání..nezbývá mi nic, než ho pustit po vodě a na samým koutku duše ukrýt naději, že si to přečteš, pochopíš a přijdeš..Zahnat moje démony.

Tvoje…malá

O něm a o Tobě

On byl ten jedinej, kterýho jsem chtěla milovat.
Kolikrát jsem v noci ležela sama v peřinách..
Snila o jeho dotecích a polibcích, o tom, jak by byl něžnej a opatrnej.
Jak by mě dovedl ochránit před zlým světem.
Jak by mě držel v náručí, tak pevně, až bych skoro nemohla dýchat.
Jak bych byla v bezpečí.
Jak s ním by se mi nemohlo nic stát.
Vysnila jsem si ho k dokonalosti.
Na svých ramenou držel celý můj svět.
Dlouho o tom ani nevěděl.
Nejjednodušší způsob jak zabít sny je…začít je uskutečňovat.
Mé sny..zemřely..prý zranění neslučitelná se životem.
Jeho život neslučitelný s tím mým.
A co mi zbylo?
Prázdná náruč…srdce rozdrcené na prach…archiv esemesek..
Esemesek, ve kterých mi nadával do děvek.
On, o kterým jsem si vždycky snila, že bude můj první a jedinej.
Nebude.
Pocit, že jsem všechno prohrála, jsem si za sebou vláčela jako okovy.
Pocit, že nikdy nikoho už nemůžu milovat. Říkala jsem si, kdo by mě asi tak chtěl..něco, co on odkopl…

A pak jsem našla..Tebe.
Ukázal jsi mi, že nemusím žít ve snech, protože skutečnost může být mnohem krásnější.
Jsem moc ráda, že Tě mám.
I když se někdy divím, že to se mnou vydržíš.
Moje podivný nálady.
Záchvaty žárlivosti.
To, že Ti nemám co dát..jen svojí lásku a věrnost.
Jediný, co umím…věrně milovat.
To jsi mi vlastně taky ukázal Ty..že sebelítostí se nic nevyřeší..
Tak teď pamatuj na sebe:
ŽE TĚ MOC MILUJU.
Žes dokázal, co nikdo jinej..
Už jsem pochopila, že když jsem kdysi ležela sama v peřinách..nesnila jsem o něm..
Ale o Tobě.

PS: Všechno vždycky nějak dopadlo.

« Předchozí stránka