Modlitba snad bude vyslyšena??!!!

Byla jsem dlouho sama asi 4 roky což pro mě bylo hrozný , protože jsem neměla žádnou kamaradku tak jsem ani nevěřila tomu ,že bych si nikoho našla …Byla jsem pořád doma a nikam jsem nechodila většinu času jsem trávila na Fb… což ze mě dělalo pomalu maniaka na Fb nemohla jsem bez něj být protože jsem neměla nikoho ským bych si mohla povídat a tam se vždy někdo našel…. Jenže bylo to spíše jako jen já ti něco povím a ty mě takže buhužel realita je realita…

Ale jednoho dne byly slavnosti v jednom městě kousek od nás a mě se tam vůbec nechtělo , protože jsem věděla ,že se budu opět jen nudit a nic víc…říkala jsem si ,že tam opět nikoho nepotkám a budu tam jen strašit měla jsem jít se sestrou a švagrem, a mým synovcem ,,,,

Vůbec se mi nechtělo nakonec mě sestra přemluvila , že bych stejnak seděla doma a nudila se…

jela jsem tedy s nima a bylo to docela otrava tak jak jsem si říkala tak to i bylo bylo to hrozný jejích známi se jen mě vyptávaly jsetli někoho mám atd..a já jen odpovídala  ,že ne nikoho nemám a tak už chudáci i oni se někoho snažily splašit ,ale nikdo se nenašel…

pak jsme byly na náměstí a byl otevřený kostel a já už nevěděla co mám dělat protože mě moc trápilo , že jsem sama a když jsme šly všichni do kostela koukala jsem jak se všichni modlí a na mě přišel takovej divnej pocit stoupla jsem si před oltář a před kříž a spojila ruce a v duchu jsem se začala modlit a řekla jsem Pane Bože prosím dej už mi do cesty někoho koho budu milovat a on mě prosím tě o to zoufale ukaž mi prosím toho pravého a opravdu to modlení bylo upřímně od srdíčka už jsem ze zoufalství nevěděla co mám dělat…

Na konec jsme šly ven z jo kostela a já jsem šla se synovcem k mého švagra rodině a oni tam měly zamnou přijít no a dotoho volala švagra máma že je u svího manžela před barákem a že tam mámme jít… tak jsme tam šly…. a to byl prostě osud…

tak jsem tam stála a oni kecaly… a pak jak kdyby mi něco řeklo di se projít dál a já jsem šla jen pár metru od nich a koukla jsem se do okna a tam byl v okně můj bejvalej no bejvalej se to nazvat nedá chodily jsme spolu kdž jsem byla mala takže spíš známej a on na mě koukal a mě nějak jaksi  sevřelo srdce …,ale moc a on kouka a mával mi a já jsem mávala jsemu a pak už byl celou dobu na okně a koukal na mě a já na něj-… a když jsme odchazely tak jsem se tam podívala a on mi ukazoval že zamnou příjde na náměstí a já jsem mu ukázala že jo ,ale byly jsme tam chvíly a pka jsme musely odjet domu bohužel …

pak nějak po týdnu jsem musela jet do prt z nova , protože jsem musela jít k lékaři a nevím co mě to napadlo ,ale šla jsem znova tou cestou kde jsem ho potkala u nich v okně a šla jsem a slyšela jsem jak štěká jeho pes haha a pak najednou on koukal opět z okna a jen mě pozdravil kejvnul hlavou nic víc,,, a šla jsem do města a znova jsem se tam vrátila tou cestou tam a on znova na okně a nic byl jak seknutej nebo co sním bylo…a zrovna jsem potkala kamarda a tak jsem se sním zakecala a on koukal jestli tam ještě jsem a šel směrem ke svímu bráchovi potkal ná s usmál se a šel dál no a já šla tou cestou na vlak… tak sjem šla a koukam on šel zpátky a nějak na mě promluvil a ptal se mě kam jdu a on mi říka ty už tady nebydlíš a já ne,,, jdeš semnou na vlak? a on jo no a bylo to šel semnou a povídaly jsme si pak zamnou přijel do toho města kde bydlím a začaly jsme spolu chodit bylo vše supr až na jednu věc miluju ho a,ale bohužel mu moc nevěřím protože zamnou nejezdí tak jako dřív nebyl tu už 3 týdny ,ale pořád doufám ,že to bude ok…a budu znova štastná jsem ,ale ,mám obavi nechci oněj přijít říka že mě má rád tak mi nezbyva než mu věřit co když je to moje pravá láska …. Moje modlidba byla vyslyšená tak třeba o bude vše jak by mělo být může se stát že budu litovat dne kdy jsem ho potkala ,ale taky se muže stát že za něj budu děkoatnic méně ted si ho budu užívat di láska je tak krásná věc a všem vám přeji aby jste našly svou lásku tu pravou a doufám ,že i mě se poštěstí užívejte na plno života je jenom jeden vím očem mluvím….

Konečná

„Len? Otevři oči… No tak, malá…“ Slyšela jsem hlas, cizí, ale přece blízký, neznala jsem ho, ale měla jsem pocit, jako by vycházel z mého vlastního srdce. Nevěděla jsem, kde jsem, co se děje, ale musela jsem otevřít oči. „Len, otevři oči, podívej se na mě…“ Měla jsem těžká víčka a pocit, že je ten běžný úkon najednou neproveditelně náročný. „Kdo jsi?“ Zeptala jsem se místo toho a čekala, zda hlas odpoví. „Jmenuju se Sára…“ „Kdo jsi, Sáro? A kdo jsem já?“
Cítím její ruce, jak mě zvedá, abych si sedla. Napínám všechny svaly a vkládám energii do toho, aby se moje oči otevřely. „Jestli to nejde, nesnaž se Len…“ Šeptá má neznámá Sára. Mám strach, protože nevím, co se děje, ale ona mě hladí po vlasech a vlévá mi tím do žil klid. Cítím, že jí můžu důvěřovat a tak se tím nechám naplnit. Najednou je mi lehce, jako bych se vznášela. „Ještě chvilku, Len… Ještě lež a neboj se, já ti pomůžu…“ Šeptá a nepouští mě. Ale já nemám strach. „Sáro… Sáro, co se stalo?“ „Udělala jsi to, Len. Rozhodla ses ukončit svůj život. Mě jsi nepřekvapila, čekala jsem tě. A ještě někdo tě taky čekal. Ale teď ještě lež. Ještě… Promiň, ale ještě nejsi úplně tady… Úplně mrtvá. Proto ti nejde otevřít oči. Ale za pár minut budeš. Tam co jsi odešla tě nikdy nenajdou dost včas. A kyanid nebyla špatná volba… Alespoň k něčemu ti byla škola, když už jsi tak brzo odešla z toho světa. Ne, nevyčítám ti to broučku, ani trošku. Víš kdo jsem? Jsem tvoje starší sestra… Jsem tvou součástí tak, jako ty mou. Cítím, co cítíš ty. Neboj se, Lennie, už je skoro dobře…“ Její hlas je měkký, konejšivý. Takže jsem to vážně udělala… Ale co máma? Co moje rodina a kamarádi? Sestra mě k sobě tiskne. Ví, co cítím. „Teď už se stejně nemůžeš vrátit…“ Šeptá mi. A najednou je po všem. Přestávám cítit tíhu a moje oči se otevřou dokořán. Tak poprvé vidím svou sestru. Je velmi půvabná a řekla bych, že jí jsem i podobná, jen je mnohem dokonalejší. Velké oči má jiskřící, což se tluče s tím, že je vlastně po smrti… Vlasy má jako já, jenže jí splývají po zádech až pod lopatky. Na rtech má úsměv. „Tak tě tu vítám.“ Usměje se na mě a pomůže mi vstát. „Sáro, ségro…“ Pohlo se ve mně srdce. Starší sestra mě chytá do náručí. „Taky jsi mi chyběla, ty moje malá bojovnice, pozoruju tě celou dobu… Tak dlouho, tak moc dlouho jsem čekala, až tě budu moci obejmout Len… Ne, že bych chtěla, abys přišla takhle mladá, ale jsem ráda, že jsi tady… Chápeš?“ Samozřejmě, že chápu. Já přeci cítím totéž… „Sárinko já o tobě vůbec nevěděla! Tolik let… Teprv nedávno… Ach Bože, jak ty jsi mi chyběla… Kolik lidí mi tě nahrazovalo, aniž bych věděla, že to ty mi chybíš… Sáro já jsem tak ráda, že tě mám, že jsi skutečná, už se nebojím, když jsi se mnou…“ Brečíme, ale ne snad smutkem nad mou smrtí, jen radostí nad shledáním. „Sáro, jak to tady funguje…?“ „Jsi ve své vlastní dimenzi. Čeká tu na tebe mnoho překvapení… Potkáš tu všechny, koho potkat máš a chceš. Až zemřou ti, na nichž ti záleželo, zase se s nimi shledáš. Ale to bude za dlouho,“ Pokrčila rameny a chtěla ještě něco říct, ale v tom se za ní objevil další člověk. „Aha, Lennie, říkala jsem, že tu na tebe ještě někdo čekal – tohle je tvůj děda…“ Řekla Sára a ustoupila. Jako bych nevěděla, kdo to je hned, když jsem ho spatřila. Díváme se na sebe, tiše a ani jeden nevíme, co říct. Nikdy jsem dědu neviděla, nestihli jsme se poznat. Je to on, kdo ticho přeruší. „Ahoj, holčičko…“ Řekne tiše a vztáhne ke mně ruce. Něco ve mně se pohne. „Dědo…“ Vrhám se mu do náruče. Pláču. Děda taky pláče, drží mě a tiskne mě k sobě. „Jsi tolik podobná Sáře a svým rodičům, Leničko…“ „Dědo, tak ráda tě vidím, tak dlouho jsem čekala, až tě jednou budu moci poznat…“ „Já vím, holčičko, já vím… Mám tě rád… Kdybych tě stihl poznat, nikdy bych tě neopustil.“ Vím, že už je dobře. Jsem tu se svými, nic mi nehrozí. Smrt mě vysvobodila z pasti, v níž jsem skončila. A tady je nebe..? Vypadá to tak. Je tady líp. Držím se za ruku dědečka i Sáry. Teprve si prohlížím, kde to vlatně jsem. V přírodě, která je skutečná. Kolem nás se rozprostírá louka, dokonale zelená s trsy barevných květin. Někde slyším téct řeku, nebo potok. Fouká tu vítr, ale je teplý a vlídný. Svítí sluníčko. „Tak pojď zlatíčko, ukážu ti, kde tady bydlíme.“ Stiskla mi Sára trochu netrpělivě ruku. „Ale no tak, Sárinko, nech ji trochu se rozhlédnout… Vždyť je tady tak nová…“ Mírnil ji děda a mou ruku stiskl také. Cítila jsem se vedle něj jistě a šťastně, jako by bylo teprve teď všechno jak má. Konečně kompletní. Všechny dílky zapadly kam měly. Měla jsem rodinu a teď jsem ji znala celou. Kráčeli jsme pomalu, k malé chaloupce, která vypadala přesně jako naše chata na druhém světě. „To koukáš, co?“ Usmála se Sára, „Věděla jsem, že se ti to bude líbit, nám se taky líbí, viď, dědo?“ Nemuseli mi vysvětlovat nic. Milovali to místo jako já. Jak bychom ho mohli opustit? Vešla jsem dovnitř. Všechno bylo jak mělo. Na mé posteli ležela složená deka a na ní lístek s mým jménem. „Věděli jste, že přijdu?“ Zeptala jsem se překvapeně. „Ne, holčičko, nevěděli, ale Sára o tom byla přesvědčená tak, že ti tu přichystala místo už před lety.“ Vysvětlil mi děda a podal mi hrnek s čajem. „Tady se taky pije a jí..?“ „No, nemusíš, jestli nechceš, ale můžeš.“ Chytila mě Sára kolem ramen. „Ale teď nás dědo nech, musím jí toho tolik ukázat…“ Netrpělivostí se téměř chvěla. „Ty jsi dobrá, blázínku, copak já na ni čekal míň? Ale tak si leťte, holky moje střelený…“ Mávl rukou a smál se. Sára mě doslova odtáhla. „Len, Len, Len..“ Zpívala a poskakovala kolem mě. Pořád mi něco ukazovala tady, a támhle, kde co je, kam můžeme jít… „Víš nejsem pořád tak veselá, ale dnes mám radost, že poznávám svou malou sestřičku…“ Stále mě chytala za ruce, byla velmi spontánní. „Koukej, tady máš Anetku, občas se trochu toulá, ale žije tu s námi…“ Ukázala k lesu, odkud se řítila fenečka ovčáka. Skočila na mě tak, že mě porazila, ale vůbec mi to nevadilo. Objímala jsem ji, nechala si se smíchem olízat celý obličej a hladila ji, jako by to bylo včera, kdy mi odešla. Ve skutečnosti to bylo hodně, hodně let. Ale ona byla moje a já zase její. Proto tady čekala na mě a ne na mou mámu. „Anetko, beruško moje, miluju tě… Hrozně moc jsi mi chyběla…“ Šeptala jsem do věrného psího ucha, které mi nepokojná fenka nacpala téměř do pusy, jak se snažila mě dost přivítat. Nevrtěla jen ocasem, vrtěla se úplně celá. Moje milovaná čubinka… „Sáro… Děkuju…“ Byla jsem tolik vděčná. Ani nevím, za co přesně, ani ona to nevěděla, prostě tak celkově… Ale chápala. Přikývla a pomohla mi vstát. Anetka zůstala u nás, pobíhala kolem, ale pořád si mě i Sáru hlídala. Došly jsme na jedno krásné místo, byla tam malá mýtinka mezi stromy, a tam se Sára posadila do trávy a naznačila mi, ať udělám totéž. Anetka si lehla vedle mě a spokojeně vzdychla. Sára mě chytila a povalila se smíchem do trávy. Tak jsme tam pak ležely, držela mě za ruku a dívaly jsme se na nebe, které vypadalo stejně, jako to obyčejné. „Svět je za ním.“ Řekla najednou Sára. „Už tě našli Len…“ Nevěděla jsem, jak to ví, než jsem se podívala pozorněji. Na nebi, když jsem se opravdu soustředila, se dalo sledovat, co se děje Tam… Viděla jsem, jak moje tělo identifikují… Odchod jsem uskutečnila v lese, v přírodě, kterou jsem tak milovala. Zničila jsem svou rodinu. Věděla jsem to. Sára mi otočila hlavu, abych se dívala na ni a doslova se mi vpila do očí. „Len, poslouchej mě. Každý jednou umře. Kdyby ses tak nerozhodla teď, mohlo se to stát kdykoliv jindy. Teď už to nemůžeš vzít zpátky a je zbytečné přemýšlet, co jsi zničila. Ačkoliv… Len, tys měla oproti mě jednu velkou výhodu, kterou já jsem neměla. Tebe máma milovala. Tebe si nechala a dala ti život… Mě ne. Měla jsi budoucnost? To víš přece nejlíp sama. A jestli jsi teď šťastnější, Len, oni to tam zvládnou, musí… Nebo přijdou za námi. Tady ti to vyčítat nebudeme. Jenom mi řekni… Lennie, ty jsi neměla na světě nikoho, koho bys měla ráda? Proč jsi je opustila? Elinu, rodiče, ségry… Míšu a všechny tvé kamarády… Tu tvou Ginu… A Jaku, kterou jsi přece milovala, činčiláky… Proč?“ Nebylo v tom nic zákeřného. Nechtěla mi ublížit, ptala se prostě proto, že to chtěla vědět. Stékaly mi po tvářích slzy, protože jsem cítila vinu. Proč jsem to udělala? Protože jsem nemohla dál… „Byla jsem už tak unavená, Sáro… Už se mi prostě nechtělo dál žít. Já vím, že je to sobecké. Samozřejmě, že jsem je měla ráda, všechny co jsi jmenovala a spoustu dalších… Ale právě i proto jsem musela umřít. Musela jsem jít pryč ze školy, chápeš Sáro? Opustit život, kterej jsem milovala. Já milovala život. Ale ten stejně skončil… Pro mě už nebyla cesta dál. Prostě nebyla. Snad to chápeš.“ Přikývla a trochu zamyšleně vzdychla. „Je tě škoda víš…“ „No, tebe byla větší.“ Na to pokrčila rameny a neřekla už nic. Já sledovala nebe. Ano, rodinu to, co jsem udělala položilo. Byla to další velká rána. Bála jsem se o mámu. Když jsem se rozhodla zemřít, spolehla jsem se, že má ještě dvě děti a ty jí nedovolí odejít. Spolehla jsem se správně. Ale odchodem jsem jí ublížila víc, než jsem mohla vůbec tušit. Vzala jsem jí poslední naději na lepší budoucnost. Utěšovalo mě jenom to, že jsem jí moc velkou naději nedávala, ani když jsem ještě byla naživu. Ale ty pohledy Tam, a vidět její oči mě bolely tak, že jsem se přestala dívat. Sledovat zoufalství mých přátel nebylo o nic méně bolestné. Občas jsem skoro litovala, co jsem jim udělala… Měli útěchu, tu největší. Jednoho dne mě zase uvidí, tady, kde už není žádná bolest, jakmile se člověk smíří, že tu je. Mě to chvíli trvalo. Právě kvůli pohledům, výčitkám, zoufalství a smutku mých drahých tam na druhé straně. Ale jednoho dne jsem si řekla, že je čas jít dál. Vždyť jsem je neopustila navždy. Smrt je jistota. Ve smrti mě znovu najdou a pak už spolu budeme navždy. Sára ve mně nahlodala otázku, co způsob mojí smrti, jestli nezpůsobí někomu problémy. Fakt, že jsem použila jed, který jsem samozřejmě musela někde vzít… Na to jsem nemyslela, předpokládala jsem, poněkud naivně, že to máma nebude řešit… „Ty jsi naivní, beru…“ Zavrtěla nad tím hlavou Sára „Samozřejmě, že to budou řešit. Vzala jsi ten kyanid ve škole a tvá máma bude chtít najít někoho, na koho by mohla hodit zodpovědnost za tvou smrt. Někoho, kdo měl hlídat dveře, neměla ses dostat k ničemu takovému, aniž by o tom někdo věděl…“ Trochu mě to znepokojilo, nechtěla jsem nikomu dělat problémy. „Nikdy nedokážou, že jsem to vzala zrovna tam. Nemůže za to nikoho potrestat. Byl to můj osud, moje volba.“ „Ale půjde s tím do školy. Tak se všichni dozvědí, co jsi udělala. Nemyslíš, že se budou ptát proč a jestli ti nemohli nějak pomoci?“ Věděla jsem, že má pravdu. Ale časem jsem i jim přála jen pochopit… Snad nakonec pochopili. Snad pochopili všichni, které jsem měla ráda. Mě je líp. Prostě to tak mělo být. Jsem s dědou a Sárou, na tom přece nic zlého být nemůže…

Máma naklusala do školy hned, jak pitva prokázala důvod smrti. Samozřejmě nic nemohla dokázat a tak, naštěstí, nebyl nikdo z ničeho obviněn.
Moji přátelé, rodina, lidi ze školy a všichni ostatní se z mé smrti vzpamatovávali pár měsíců… Ale bolest slábla, vzpomínky bledly… A teď už jsou vyrovnaní. Má El se o všem dozvěděla až mnoho týdnů potom a kupodivu to přešla s klidem a vyrovnáním. Myslím, že v té době pochopila… Zlobila se na mě a stále zlobí. Snad mi jednou odpustí. Rodina se dokázala také sebrat. Žijí jak se dá, jako dříve. Myslím, že jednou třeba i zapomenou, že někdy nějaká Lenka byla. Ale Sára si myslí, že to je hodně naivní představa. Zklamala jsem lidi… Jednoho dne jim to budu moci vysvětlit. Já jsem prostě musela jít… A teď jsem daleko… Ale je mi tady líp…

…Tomáš…

Byly to 3 roky co se poznali na Slavii…už ve vlaku se na sebe dívali…ona jeho okouzlila na první pohled,jí připadal nezajímavý,ale bavilo jí ho provokovat…v O2 aréně stál hned za ní  a bavil ji…ona nevěřila že tým kterému oba fandili dnes vyhraje,on pro změnu tvrdil že dnes neprohrají a tak se vsadili…vsadili se že jestli tým vyhraje,ona příjme jeho pozvání na večeři…samozřejmě že ona tenkrát sázku vyhrála…to proto odmítla pozvání na večeři,a snad z lítosti,či ze soucitu přijala pozvání na kafe…čím častěji se ale vídaly,tím víc se jí nelíbil…už jí nebavilo odpovídat na jeho milostné smsky a proto se mu začala vyhýbat…schovávala se za svou nejlepší kamarádku,začala chodit na jiné místo než obvykle…po čase mu došlo co se děje a už jí nekontaktoval… byla to ona kdo po 14 měsících znovu objevila jeho číslo a zajímalo jí jak se mu daří…byla to ona kdo souhlasil když navrhl setkání…a v tom okamžiku si nad sebou sama podepsala svůj ortel…sešli se v kavárně jen pár metrů od jejího bytu…byla ráda že ho zase vidí a vůbec tomu pocitu nerozuměla…vždyť ho tolik odmítala když on jí chtěl milovat…seděli naproti sobě a povídali si,když jí najednou v mysli vyvstala vzpomínka…vzpomínka na jejího kamaráda,který tvrdil že ON se oženil…podívala se mu na jeho ruce..ale nic…žádný prstýnek neviděla…přesto se zeptala…chvíli se snažil zapírat,ale když si pomohla malou lží a řekla že viděla i fotku…v tu chvíli se jí přiznal…dokonce jí pověděl i to že má už 4 měsíčního syna…vzala to s klidem,jen lehce se na něj zlobila,protože jí došlo že když se vídal s ní,musel už mít i svou manželku…a ten pocit který na začátku cítila a který jí tolik rozrušoval si odůvodnila tím že měla jen prostou radost…nic víc…takže když těd seděla a dívala se mu do očí,nezlobila se…co bylo,bylo…začali se zvedat k odchodu…společně vyšli do mrazivého večera a on se nabídl že jí odveze…namítala že bydlí jen kousek a že to dojde,ale on nedal jinak…se zvláštním pocitem nastoupila…otočil auto,zajel před její byt a vypl motor…z boku se na něj dívala a on se díval na ní…řekl že je ještě hezčí než dřív a zkusil jí políbit…žasla nad tím jak držela…neodtáhla se a neřekla ani slovo… prostě jen čekala a on těch pár centimetrů zrušil…zavřela oči a mezi tím co se líbali přemítala nad tím jak je to možné…jak to že se jí to těd líbí když předtím mu dovolila aby jí maximálně chytil za ruku…byl to on,kdo se odklonil,sklopil hlavu a řekl,,ani nevíš jak dlouho jsem po tomhle toužil,,…dívala se a až těd viděla o co přišla…viděla jak moc jí má rád,a zárověn si vyčítá polibek který jí dal za zády své ženy…pohladila ho po ruce…zvedl oči a smutně se na ní podíval,,žes to neudělala schválně..?,, ona zalapala po dechu…nemohla uvěřit že si myslel něco takového…,,neudělala,prosím věř mi,,řekla…znovu se podíval oknem ven…nevěděl co má dělat…ani ona to nevěděla…chvíli přemýšlel načež se otočil zpátky k ní a spojil své rty s těmi jejími…líbal jí a vypadalo to že se rozhodl co bude dál…chvíli mu polibky oplácela,ale najednou si něco uvědomila…uvědomila si to,co on si připustit nechtěl…věděla že jestli tohle bude pokračovat,ublíží to mnoha lidem…jí,jemu,jeho rodině…když cítila jak jeho ruka rozepíná zip její bundy,odtáhla se…to odtažení ho přimělo k tomu aby poslouchal a ona povídala,,víš,udělala jsem chybu že jsem Tě nechtěla,tenkrát jsem byla malá a hloupá holka…dnes jsem starší ale hloupá jsem stejně…jsem tu s Tebou a na Tebe doma čeká žena a syn…nic z toho co se tu stalo jsem neudělala schválně…mám Tě ráda…ale tohle není správné,,…zdálo se že i on pochopil…jeho obličej změnil svůj výraz…pochopil že ona nechce zničit to co on si vybudoval…vzala za kliku od auta a vystoupila…on nastartoval a popojel k ní…otevřel okýnko a zavolal na ní,,zůstaneme kamarádi,a když budeš něco potřebovat klidně se mi ozvi,,…ona jen němě zavrtěla hlavou…bolestně se usmál…možná taky věděl že se neozve…stála tam a dívala se za jeho bílou octávií a v srdci jí zůstal ošklivý pocit prosycený bolestí…ale věděla že udělala správnou věc…asi týden na to mu napsala,,TĚD UŽ VÍM JAK SES CÍTIL TY KDYŽ JÁ TĚ NECHTĚLA,,na to jí neodpověděl a ona tak radši smazala jeho číslo aby už mu nikdy nemohla napsat…a bylo jaro…léto…podzim…kdykoliv stála na zimáku,vzpomněla si na něj a přála si ho vidět…její přání se jí splnilo na rok přesně…přesně před rokem se jejich oči naposledy střety… přesně před rokem líbali jeho rty ty její…potkala ho tam kde to všechno začalo…tam kde ho před 3 lety poznala…stáli naproti sobě…

Hořící poušť

Bojuji sama se sebou… Otázka je jasná. Je možné zachránit Tróju, když už je v plamenech? Zachránit vztah, když už je v troskách? Možností moc není, když nechala jsem to zajít tak daleko. Dovolila jsem, aby byly prolomeny hradby. Nechala jsem vojáky, aby zpustošili celé město. Celý můj svět.
Vidina Trojské Heleny byla poslední tečka. Přes oči pásku a zlobu nevidět. Ale co teď? Helena odmítá, jak se jí dvořím. Možná i pohrdá mnou samou. Zlehka se usmívá a její ďábelské oči mě nutí dál se v nich topit. Je krásná, očarovává mě den co den, víc a víc. Jsem jen hračka. Pouhá návnada, předhozená lvům… ale já… já se vůbec nebráním. Nevzdoruju tomu všemu. Asi jsem došla k závěru, že to nemá cenu. Vždyť stejně, jak poručit citu?
Nechávám Tróju hořet. Domy se pomalu mění v popel. To co bylo ještě před pár týdny silné a krásné město je teď ohnivá poušť. Naivně jsem vzala kyblík s vodou a snažila se uhasit hořící dům. Sama jsem se však spálila. Podala jsem ruku hořícímu člověku s tím, že mu pomohu. A ten člověk mi akorát plivl do tváře. Všichni to věděli. To já jsem přivedla Helenu do města. To já jsem počátek této zkázy.
Odvracejí se zády. Ti, kteří říkali mi Paní. Ale pár dnů zpět to byli právě oni, co říkali, ať si ji vezmu k sobě. Ať ji schovám do svých hradeb. Poslechla jsem, byli to dobří přátelé, dobří rádci. Teď křičí, jaká je to zrada. Jak jsem mohla zničit království…
Chci vrátit zpět čas? A kdyby ano, udělala bych něco jinak? Ne, myslím že ne. Není mi dovoleno litovat. Bylo to hezké, zase se jednou cítit tak, jak jsem se cítila. Nelituji… Chybí mi má Trója? Můj svět? Ano, chybí mi ta jistota, co jsem měla. Ta hradba, za kterou jsem se mohla schovat. To vojsko, které se za mě postavilo v každé válce.
Nejsem člověk, co umí žít bez jistoty. Potřebuji svou volnost, ale potřebuji se i o někoho opřít. Helena mi ukázala, jaké to je, zase zažít ten pocit, kdy se vznášíš lehce nad zemí. Kdy proplouváš světem jako loďka po klidné hladině. Otevřela mé srdce vždy, když bylo nejhůř. Najednou jsem viděla to světlo… Někde tam na konci tunelu. Ale já jsem o něco náročnější….
Potřebuji cítit lidské teplo. Tu jistotu, kterou mi Trója mohla dát. Musím si být jistá tím, že když se ráno probudím a bude se bortit svět, budu schovaná ve svém městě, za pevnými hradbami… Ani v Tróji vše nebylo dokonalé. Hádky mezi měšťany. Války mezi sebou navzájem. Ale vše se dalo zvládnout, dokud všichni věřili, že je Trója nezničitelná…Přestali jsme věřit, přestali jsme snít…
A teď hoří moje město. Hoří Trója, kterou jsem pomáhala budovat. Všichni utíkají tajným tunelem pryč. Vedeni Trojskou Helenou opouštějí můj svět. Zůstala jsem tady sama. Dívám se na to, jak hoří… Chci zachránit Tróju. Chci ji zpět. Ale jsem už celá popálená. Už nemám sílu dál hasit. Nedokážu už ani dojít k tunelu a zachránit se jako ti ostatní, kterým jsem řekla, aby následovali Helenu ven z města.
Takže buďto se stane zázrak a začne hustě pršet a ten déšť uhasí již skoro do základů spálené město a nebo se pro mě vrátí Helena. Je léto. Jsme v době, kdy neprší… A Helena, ta o mě nestojí a asi nemá ani tušení, že tady ještě stále jsem… Obě možnosti jsou nepravděpodobné, nemožné…
Trója už nemá šanci a já vlastně už také ne. Dřív nebo později shoří úplně celá a já s ní… Protože už není nikdo, kdo by mě zachránil… Každý už z hořící pouště utekl. Nevyčítám jim to. Je správné, že se zachránili. Nikdo neměl pikat za mé chyby. Nikdo nesmí pikat za to, že všechno zašlo tak daleko. Že okolnosti jsou takové, jaké jsou…

Move to Albion

Je pátek večer a já jdu z práce. Nohami obutými v černých kožených kozačkách rozrážím už ne moc bílou vrstvu sněhu, který napadl po poledni. Přemýšlím. Od pondělí v podstatě nic jiného nedělám. Ve firmě nejsem schopná se na nic stoprocentně soustředit a můj nadřízený jen tiše přihlíží. On se totiž na rozdíl ode mne rozhodl. Já váhám. Ačkoli mi něco uvnitř říká, že nemám proč. Tohle jsem přece vždycky chtěla.
Odnikud se zvedne studený prosincový vítr a začne si pohrávat s mými dlouhými vlasy. Nesnažím se je nijak zkrotit. Nemělo by to smysl. Vyhrnu rukáv bíločerné bundy a zběžně se podívám na hodinky. Půl jedenácté. Obvykle už bývám touhle dobou doma, ale dnes jsem se zdržela v kanceláři. Nechtěla jsem nikam jít, bylo mi tam dobře. A nutilo mě to usilovněji přemýšlet nad tím, jak má profesní kariéra bude postupovat.
Na parkovišti stojí už jen mé firemní auto. Já si ale chci provětrat hlavu, a tak pokračuji v cestě dál aniž bych se pokusila z kabelky vyndat klíče. Opět se poddávám toku svých myšlenek a bezúčelně jdu dál ztemnělou ulicí, jíž slabě osvětlují pouze pouliční lampy.
Vybavuje se mi, jak jsem už na základní škole záviděla lidem, kteří věděli, co by chtěli dělat. Záviděla jsem jim. Na gymnázium jsem šla jen proto, že jsem nevěděla, jakou cestou bych se měla dál vydat. A ani tam jsem na to pořádně nepřišla. I má mladší sestra věděla, že chce být tím a tím, tudíž musí jít na tuhle střední a tamtu vysokou. Štvalo mě to, ale to bylo asi to jediné, co jsem mohla. Vždycky jsem chtěla cestovat. Během studia střední školy se k tomu přidalo psaní, angličtina a zeměpis. Jenže jak to skloubit, že?
Nemysli na minulost, napomínám se potichu a na nos mi padá osamělá sněhová vločka. Ptát se odkud se v zimě vzala by byla blbost. Vzhlédnu k nebi a utvrzuji se v tom, že znovu začíná sněžit. Mou pozornost si získává menší chuchvalec a tak sleduji, jak pomalu padá k zemi. Když splyne s bílým popraškem na silnici, na mysli mi vyvstane to, jak jsem šla první den do práce. Byl leden a já si i přes varování meteorologů, že celou noc mrzlo, tudíž bychom si měli dávat pozor na náledí, vzala zimní boty na podpatku a sukni. Tenkrát jsem byla velmi nervózní a bála jsem se, abych neudělala nějakou závažnou chybu hned při svém nástupu. A jak jsem tak přemýšlela, nevšimla jsem si ledovky, na níž jsem právě došla a v mžiku jsem se ocitla na zemi. Zpátky na nohy mi pomohl pohledný mladý muž, ze kterého se nakonec vyklubal můj šéf.
Zavírám oči a hlasitě vydechnu. O tomhle ale přemýšlet nechci, vztah já a Martin je něco jiného, napomínám se. To budu řešit, až ho zase uvidím.
K mé vlasti mě váže rodina, hrstka osob, kteří buď jsou mými opravdovými přáteli a nebo si na ně úspěšně hrají, a práce. Na to poslední se teď ohlížet nemusím, to bych měla i v Albionu, přemýšlím zatímco jdu s rukama v kapsách směrem vpřed.
Přátelé. Naposledy jsem se s nimi viděla a byla s nimi v kontaktu v červnu kvůli společné dovolené, na kterou jsem kvůli práci stejně nejela. Rodina? Rodiče jsou právě teď u mé sestry ve Španělsku, kde oslavují svatbu s jejím dlouholetým přítelem Davidem a nějakou dobu tam prý pobudou. A proč tam nejsem já? Odpověď je snadná. Po ukončení vysoké školy jsem si totiž řekla, že kariéra je pro mě na prvním místě. Chtěla jsem něco dokázat. Jak sobě, tak lidem okolo mě. Už jen proto, že jsem konečně věděla, co chci dělat.
Zpoza rohu se vyřítilo auto a já rychle uskočila na stranu. Uvědomila jsem si, že bych už skutečně měla jít domů a tak se vydávám zpět na parkoviště. Po pěti minutách už stojím před autem a konečně cítím, jak můžu volně dýchat. Jako kdyby mi ten neviditelný provaz, jež mě celých pět dní svazoval, prasknul a zmizel.
V kabelce mi začíná vyzvánět telefon. Ještě pár vteřin poslouchám písničku nastavenou na příchozí hovor, ale nakonec mobil vyndám a aniž bych se podívala, kdo mi volá, mačkám tlačítko přijmout.
„Kowalski, prosím,“ představím se a čekám, čí hlas se ozve z druhé strany.
„Ahoj Nelo, tady Martin. Omlouvám se, že ruším takhle pozdě, ale teprve teď jsem přijel z Prahy a tak jsem se tě nemohl zeptat, jak ses rozhodla. Pojedeš tedy?“ promluvil můj nadřízený a mně se ihned vybavila postava ve fialové pruhované košili, šedých kalhotách a hnědými rozčepýřenými vlasy. Přesně takhle jsem ho viděla naposledy.
Chci mu odpovědět, ale jakoby mi něco bránilo…
„Nel, jsi tam?“ ptá se po chvíli.
„Jsem,“ dostávám ze sebe přidušeně.
„Nel? Co se děje? Kde jsi?!“
„Na parkovišti, ještě jsem neodjela z práce,“ říkám potichu a telefon mi vypadává z ruky. Ještě slyším, jak říká, abych počkala, že tam za pár minut bude.
Za necelých deset minut vedle mého auta parkuje černé BMW, z něhož se ke mně jako velká voda řítí můj šéf.
„Nel, co se stalo?“ ptá se ihned a já pokrčím rameny.
„Víš, nechci tě nutit tam jet, ale sama moc dobře víš, že takováhle šance už nikdy nebude. Tohle se nestává často. Navíc, rád bych tam měl někoho, na koho se můžu spolehnout.“
„Martine, já…“
„Nel, jestli nechceš jet, já to pochopím. Nechci slyšet důvody proč nechceš jet, jen řekni ne. Protože vím, že důvodem bych byl já. To, co se stalo před čtrnácti dny, jak se to všechno nějak zvrtlo a skončili jsme u mě doma, já na tebe celý další týden tlačil co s tím budeme dělat, je to všechno moje vina,“ rozpovídal se a já mlčím a jen ho poslouchám.
„A teď se, když před tebou stojím, cítím jako úplný hlupák. Protože slyšet to nahlas a uvědomit si tíhu toho, co se za posledních pár dní stalo jen kvůli mně, je hrozný. Pochopím, když budeš chtít zůstat tady…“
„Pššt,“ pokládám ukazováček na jeho rty a on se zarazí.
„Meleš hlouposti,“ usměji se, ale ani to ho nepřesvědčí, že jeho výmluvy už poslouchat nechci. Když se znovu nadechne, že spustí znovu, zarazím ho jediným pohledem.
„Pojedu tam. Pojedu do Londýna. Už jen kvůli tobě……“

Další stránka »