Moje,,akční” mamka
Maminky, mámy, mamky. Jsou to ženy, na které se vždy můžeme spolehnout, pomáhají nám každé situaci a i když to občas není jednoduché, snaží se nám porozumět. Aspoň ve většině případů. Ale kromě těchto typických ,,mamkovských” vlastností má každá maminka, máma a mamka nějakou tu pozoruhodnouu vlastnost navíc.
Tak třeba ta moje.
Lidé se s ní nikdy nenudí. I když občas nedokáže mluvit o ničem jiném, než o tom, jak ji její nová kolegyně zase vytočila, o tom, jak moc se těší do důchodu nebo o tom, jaká byla ta ,,mzdovka” dneska zase protivná.
Hlavně nesmíte v její přítomnosti mluvit o práci. Pak se s ní dá totiž bavit i o příjemnějších věcech. A nejen bavit!
Občas má ,,výstřelky” že ji ani já nepoznávám.
Tak třeba ,,výstřelek” s názvem ,,URNY!”.
Byly prázdniny a my ( já a rodiče) jsme je trávili ještě se čtveřicí tetiček a jejich protějšků a rodinek na dovolené v jižních Čechách.
Jeden středeční večer pánové vyrazili do hospody a dámy nenapadlo nic jiného než je tam tajně navštívit. Ten večer zrovna nedávali v televizi VKV tak proč nejít ven že? Na té tajné návštěvě v hospodě by nebylo nic špatného kdyby se těch pět nerozhodlo, navléct se do černých triček a maskáčových kalhot a tento model pak doplnit dvěma roztomilými culíčky. Takto si přes celou vesničku vyrazily do hospody. Cestou vystrašily muže, pracujícího na zahrádce, který se radši zaběhl schovat do domu a vyvolaly záchvat smíchu u partičky teenagerů, poflakujících se po ulici.
Chudák číšník v hospodě z nich dostal menší šok. Ani se mu nedivím. taky by mě to rozhodilo, kdyby mi do hospody vrazilo dámské komando v maskáčích, které by na mě pokřikovalo: ,,Héj, my jsme URNY tak sem dej pět zelenejch!”
Dalším nezapomenutelným ,,výstřelkem” byla cesta do Jaroměřic.
O této dovolené jsme se rozhodli že se pojedeme podívat na zámek do Jaroměřic. Pro tento výlet si naše rodinka vylosovala ,,vůdčí pozici”. To znamenalo, že pojedeme první a tím pádem musíme najít cestu do Jaroměřic.
Cesta nakonec nebyla zase tak strašná. Povedlo se nám špatně zabočit jen jednou když jsme vjeli do jakési slepé uličky. Když jsme se z ní zázračně vymotali, mohli jsme pokračovat v cestě.
Zrovna jsme jeli po takové uzoučké asfaltce pochybné kvality, když jsme konečně uviděli Jaroměřice.
Trochu nervózní taťka se na mamku obrátil s otázkou:,,Jak daleko to ještě je?!”
Mamka se asi minutu přehrabovala v mapách než na tátu vychrlila nejoptimističtější větu celé dovolené. ,,Neboj, podle té mapy jsme od Jaroměřic už jen centimetr daleko!”
Nedávno zase oslavovala mámina kolegyně padesátiny a mamka pro ni ještě s dalšími kolegyněmi ale i kolegy nacvičila taneček v uniformách zdravotních sester a ve slunečních brýlích. Škoda, že tuhle akci jsem viděla jen na DVD.
Moje mamka je prostě člověk s velkým Č. Člověk na kterého se vždy můžu spolehnout, který mi pomůže v jakékoliv situaci a který se mi snaží porozumět i když to občas není jednoduché. Ale není jen to. Je to i tanečnice v sesterské uniformě, až moc optimistická navigátorka a URNA v maskáčích. A s takovým člověkem se opravdu nenudíte.
Loading ...