Titanic

Další rok se potápí a ani letos Titanik nemá tolik záchranných člunů a přikrývek, aby mohl zachránit všechno, co se na palubě nachází. Pro tentokrát jsou to vzpomínky a přání, které s odbitím 25. Listopadu budou slavit výročí vyplutí lodi na širé moře, ale stejně tak klesnutí na dno ledového Atlantiku. Trosky, které se z něho zachránily, byly vyřazené do světa „sám“ a je jen na nich jak celou situaci přijmou. A tak snad. Opráším z kabátu ledový povlak a nohy zastrčím do teplých ponožek vlastních tužeb, přání a věty „chtěla bych“. Čaj ze střípků, jenž uvízly mi v paměti, zahřívá a proudí do nervů, koutků úst, které se sílou okamžiku mírně zdvihnou a síla tepla mírně znázorní i vrásku kolem úst, která byla viditelná na míle daleko, když jsi mě na palubě brával za ruku.
A dnes? Vrací se mé léto, listy hrají paletou teplých barev, slunce se mezi nimi proplétá, vpíjí se do kaštanové barvy mých vlasů a snaží se zahřát dno Atlantiku. Zvednu oči a jejich odstín naděje nastaví tvář podzimním paprskům. Zvesela si hrají s velikostí čočky, hladí pigment v očích a připomínají chvíle, kdy paprsků nebylo potřeba.
Toulám se podzimní krajinou, hladím šípkové keře, skrz boty začínám cítit, jak zem začíná být chladná, jak vítr ze severu si dominuje tohle území. Lemuje povrch, ukládá rostliny ke spánku a informuje o tom, že Bílá paní přichází. Z potřeby cítit, šeptám do hvízdání meluzíny slova „miluji Tě“.
A pak. Zazvoní telefon a vlastní utopie se schová v zapomenutý Titanik. Někdo se hlásí zprávou „Ahoj, tak tedy dnes večer?“. Odpor zvedá hladinu odhodlání avšak slib daný sobě i okolí píše ANO. Šoupáním kopu listí před sebou, vráska se z úst přemístila mezi obočí a jinovatka se z ranní trávy přesídlila do očí. Chybíš mi.
Feromony nevlastním, už ne. Tak snad jen nutná dávka sarkasmu a ironie vzbudí zájem cizího, nebo dobyvatelská povaha a potřeba krotit převyšující ego slečny „nechte mě“. Koupelnový rituál smáčí moje vlasy, umívá ty paprsky, vymývá je a nechává zmizet v odpadu. Kulatý kartáč a horký vzduch z fénu vytáhnout tvar střihu, který v culíku není vidět. Černá barva zvýrazní řasy, stejně jako černá linka nad nimi, bílá v koutku očí, hnědé stíny, konturka na rty a červená rtěnka. Pak se vloudí v podvědomí vlastní bledost a už štětec zvýrazňuje líce, přece nějaké má, umějí být růžová. A pak rituál zapadne do šatníku. Hotovo.
Vydávám se na cestu, po ledových krách severního moře. Míjím rampouchy, kry, sněhové vánice, ledové moře a pak falešný maják mávající kyticí „pro tebe“. Díky.
Díky za to, že jsem si na tváře nanesla růž.
Naučeným úsměvem se s nádechem narovnám, cuknu obočím, natočím hlavu a pozdravím. Dostává se zklamání proč? Věděla jsem, že tam stejně on stát nebude. Tak proč mě to překvapuje? Proč si naděje a doufání se mnou tak pohrává? Není to on. Ani se mu nepodobá. Nabízí mi ruku, sklání se k její políbení avšak! Upouštím tašku. „Omlouvám se“. Druhá strana odtuší, že se omluva jistě netýká padající tašky. Tak znovu, snaž se si povídám. Zamrkám dlouhými řasami, přimhouřím oči, další pokus o úsměv? Jdeme.
Každým krokem drtím zuby o sebe víc a víc. Objímám se pažemi, není mi zima. A poslouchám, slova vycházející z úst druhého. „Sluší Ti to“ – „Díky“. Je tak těžké přijímat komplimenty, ač jsou třeba jen součástí hry. Nutím dotyčného courat se ulicemi, povídat o věcech co mě nezajímají. A mě hlasitě bije v uších, znova drtím zuby o sebe a cizí dotek na mém lokti reaguje pohledem „ mě se pod kůži nedostaneš“. Nejsi on.
Tak snad to trapné představení nad čajem. Kdy mi líčka opravdu zrůžověla, ale ne zábavou, ale horkostí z čaje. „Víno?“ – „ Ne díky“. „Máš nějaké trápení?“ – „ A kdo nemá?“.
Nepřístupnost opouští zájem i druhé strany. Tak snad už jen doprovod domů. To vydržím. Podrží mi dveře, rukou gestikulující, že já mám přednost. Usměju se úsměvem typu „za bůra diamant“. A kráčím, už lehčeji, už se vracím domů, ke svému Titaniku.
Před domem zdvořilá konverzace, poslední pokud zachránit situaci objetím. Zvrkávám si nohu na podpatku – „ Promiň“. Tak polibek na tvář „ Jsem nachlazená“. Dávám mu kapky. Přesto slibuje, že se ozve. Doufám, že ne.
Vybíhám schody, už v přízemí zula jsem si boty, chlad chodby mě nezajímá. V koupelně strhám ze sebe oblečení, narvu ho do koše na špinavé prádlo, smažu feromonový obličej, napouštím vodu, svazuju vlasy do culíku, sedám si do vany a začínám plakat.
Nejde to. Začínám Tě nenávidět, a bolí mě srdce. Každý nádech, vzlyk pro Tebe. Sakra proč?! Nestál si a nestojíš o jedinou moji slzu či pohyb. Manipulativnost je Ti vlastní a já dělám co? Pláču. Patrně si vůbec neuvědomuješ, kolik hodin jsem za poslední rok touto aktivitou do mého Titaniku investovala. Z čeho si myslíš, že je Atlantik? Ignorace.
Ani internet ani mobil nezabrání Tvé ignoraci mé existence. A přesto, pak se objevíš. Na pár okamžiků, sekund, minut. Rozproudíš krev, nepotřebuju tvářenku. A já? Dívá se pak na Tvé kroky, co mě opouštějí a pokaždé říkám Sbohem.
Noc bude příznivá. Teplo nenastane. Víno povolí uzamčené dveře, doplním svoje moře, vypustím otázky na které neznám odpověď a pak? V sebelítosti a křeči si stulím do klubíčka. Šeptám a doufám, že k Tobě slova doletí. Umřela bych pro Tebe. A daleko jsem od pravdy touto skutečností nebyla. A přesto? Nemotám se Ti do cesty, respektuji to co potřebuješ Ty. Ne to co potřebuji já. Nikdy si na to ohledy nebral. Nikdy.
Občas, jednou za čas po mě hodíš milé slovo. Jednou za vesmírný rok se dotkneš a jednou za věčnost řekneš, že mě máš rád. Tak málo a přesto tak hodně, kdy mi položíš celý svět. Pláču pro Tebe a každý den umírám, abych si tou bolestí mohla druhý den projít znova. Jsi životní.
A přesto. Zvedám hlavu, bojuju se společností, bavím lidi v okolí. Nikdo nic nepozná, všichni ze mě čerpají. Mají rádi můj přistup k životu a způsob jakým dokážu věci zlehčovat či investovat inteligentní a sarkastický podtext. A pak přijde někdo, kdo na zlomek sekundy viděl mou tvář, když jsem masku sundala. A větou „Ty to nezvládáš“, zboří moje hradby.
Zde končím. Já jsem Titanik, vyplutí bylo dozajisté klesání. A Ty neznáš polohu, kde se nacházím. Nikdy si nepřišel, to já se jednou za čas zvedám ze dna, abych narovnaná v zádech Ti mohla říct „jsem v pohodě“.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Pokud se Vám web líbí, podpořte nás prosím zmáčknutím na reklamu, ať můžeme pokračovat v provozu. Děkujeme příznivcům.
ebyliny.cz ByznysMentoring.cz

Add a Comment

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Friend: Tai game hay - crack, hack