Ve vzteku…
,,Co chceš?!“ Vyštěkl jsem na ni a obešel ji, dívajíc se upřeně před sebe.
,,Můžeme si promluvit?“
,,Nemáme o čem mluvit,“ odbyl jsem ji.
,,Poslouchej mě. Prosím.“
,,Ty to pořád nechápeš co?! My dva si nemáme co říct,“ vzal jsem míč ze země a hodil na koš. Minul jsem.
,,Než jsi přišla tak mi to šlo.Je to stejný jako v životě. Dokud se neukážeš, tak je všechno v pořádku.“
,,Dřív jsi říkal, že je všechno lepší, když jsem s tebou.“
Nečekal jsem, že řekne něco takového. Přerušil jsem házení na koš a otočil jsem se k ní:
,,To je taky pravda, ale to co se děje potom za to nestojí,“ vrátil jsem se k házení.
,,Zklamal jsi mě…“
Po téhle větě se ve mně začala vařit krev. Vzteky jsem hodil míčem o desku tak tvrdě, že se všichni kolem lekli rány, která se ozvala.
,,Já zklamal tebe! Já tebe! Já na tebe čekal a myslím, že dost dlouho!“ Rozkřikl jsem se na ní.
,,Promiň,“ řekla tichým hlasem a chytla mě za ruce… odstrčil jsem ji.
,,Stále jsi krásná a už jen tvůj dotek ve mně vyvolává vzpomínky a pocity…“
,,Tak v čem je problém?“ Přerušila mě.
,,Problém je v tom, že říct promiň vždycky nestačí a doby, kdy jsem ti odpouštěl všechno jsou už pryč.“
,,Jsem teď jiná. Změnila jsem se.“
,,Možná. Já ale nevím kdo jsi. Neznám tě. Všechno co jsem o tobě za poslední tři roky slyšel bylo, že máš novýho kluka nebo, že s ním už zase nejsi.“
Sebral jsem ze země míč, dal jsem ho do tašky a chystal se k odchodu. Při otvírání branky jsem pocítil pevné objetí. Položila mi hlavu na rameno a zeptala se:
,,Jak to můžu napravit?“ Pohladil jsem ji po vlasech, políbil na tvář a pomalu odsouval její ruce z mého pasu.
,,To je právě to… Nemůžeš.“
Loading ...
jee to je tak smutnyyy….